embryoDlouho jsem zastával názor, že právě narozené dítě je listem nepopsaného papíru, který jiní postupně popisují a formují mu jeho život, jeho trápení, jeho výhody osobní i společenské.
Ale tak jak se člověk celý život učí a hledá souvislosti, nacházím svoji odpověď ještě dál. V embryonálním vývoji.


Spisovatelka a vědkyně Annie Murphy Paul o tom argumentuje díky novému výzkumu, který ukazuje, jak moc jsme se toho dozvěděli v děloze – od přízvuku našeho rodného jazyka až k naším brzy oblíbeným jídlům.
S českými titulky a kompletním přepisem.


Přepis přednášky:

Mým dnešním tématem je učení. A v tomto duchu vám chci dát hádanku. Můžeme? Kdy se začínáme učit? Během toho, co o tom přemýšlíte, možná vás napadne první den ve škole nebo ve školce, poprvé, kdy jsou děti ve třídě s učitelem. Nebo možná vás napadla fáze batolete kde se děti učí chodit a mluvit a používat vidličku. Možná jste slyšeli o hnutí "Od nuly do tří", které zastává názor že nejdůležitější roky pro učení jsou ty první. A vaše odpověď na moji otázku by tedy byla: Učení začíná už od narození.

Nicméně dnes bych vám ráda představila názor, který může být překvapivý a může se třeba zdát nepravděpodobný ale který je podpořen nejnovějšími výzkumy z oblastí psychologie a biologie. A ten zní, že část z nejdůležitějších věci, které se kdy naučíme, se naučíme před narozením, kdy jsme ještě v děloze. Jsem vědecká reportérka. Píšu knihy a články do časopisů. A také jsem matka. A tyto dvě mé role se protnuly v mojí knize, kterou jsem nazvala "Origins". "Origins" je reportáž z první linie zajímavého nového odvětví, které se jmenuje původ plodu. Původ plodu je vědecká disciplína která se objevila zhruba před dvaceti lety, a je založená na teorii že naše zdraví a prosperita v průběhu života je zásadně ovlivněna během devíti měsíců, které strávíme v děloze. Tato teorie mě zajímala nejenom intelektuálně. Zrovna jsem byla těhotná, když jsem dělala výzkum pro knihu. A jedna z věcí, které mě fascinovaly nějvíce z těch, co se dozvěděla v průběhu práce je, že všichni poznáváme okolní svět, ještě než do něj vstoupíme.

Když poprvé držíme své děti v náručí, představujeme si, že mají čistý štít, nepoznamenané životem, ale ve skutečnosti, už byly ovlivňovány námi a tím konkrétním světem, ve kterém žijeme. Dnes vám chci předat některé úžasné věci které vědci objevili o učení plodů, které jsou ještě u maminky v bříšku.

Zaprvé, učí se rozpoznat zvuk matčina hlasu. Protože zvuky z vnějšího světa musí putovat skrz matčinu břišní stěnu a skrz plodovou vodu, která obklopuje plod, hlasy, které plod slyší, řekněme od čtvrtého měsíce těhotenstí, jsou tlumené a zahuhlané. Jeden výzkumník to popisuje jako hlas, kterým asi mluví učitel Charlieho Browna ve starých komiksech Peanuts. Ale hlas těhotné ženy se šíří skrze její tělo, a snáze se dostává k plodu. A protože plod je s ní celou dobu, slyší její hlas neustále. Jakmile se dítě narodí, rozpozná její hlas a dává mu přednost před hlasy jiných.

Jak to můžeme vědět? Novorozenci toho moc nesvedou, ale v jedné věci jsou opravdu dobří – v sání. Vědci toho využili a sestavili dvě gumové bradavky, a když z jedné začne dítě sát uslyší nahrávku hlasu svojí matky ve sluchátkách, a když bude sát z té druhé uslyší nahrávku hlasu cizí ženy. Děti rychle ukázaly které dávají přednost a vybraly si tu první. Vědci také využili poznatku, že děti zpomalí sání, když je něco zaujme a začnou sát rychleji když se začnou nudit. Tímto způsobem vědci zjistili že, poté co ženy opakovaně četly nahlas úryvek z knihy "Kočka a klobouk" Dr. Seusse, když byly těhotné, jejich děti rozpoznaly ten úryvek, i když ho slyšely zvenku dělohy. Můj oblíbený experiment byl ten, který ukazuje, že děti ženy, která sleduje určitou telenovelu každý den během těhotenství poznají znělku toho pořadu i poté, co přijdou na svět. Plody se dokonce učí konkrétní jazyk, kterým se mluví ve světě, do kterého se narodí.

Studie publikovaná vloni zjistila, že děti od narození, od chvíle, kdy se narodí, pláčou s přízvukem mateřského jazyka jejich matky. Pláč francouzských dětí má stoupající tón zatímco pláč německých dětí končí klesáním, a imituje tak melodické rysy těchto jazyků. A teď tedy, jak může učení v tomto období užitečné? Nejspíš se vyvinulo, aby pomohlo dítěti přežít. Od chvíle, kdy se narodí, dítě reaguje zejména na hlas osoby, která se o něj pravděpodobně bude starat – jeho matky. Dokonce přizpůsobuje pláč jazyku svojí matky, což ho může ješt více sblížit matku a dítě, a může dítěti poskytnout náskok v důležitém úkolu kterým je naučit se rozumět a mluvit svým rodným jazykem.

Ale nejsou to pouze zvuky které se plod v děloze učí. Učí se i chutě a vůně. V sedmém měsíci těhotenství jsou chuťové buňky plodu zcela vyvinuté, a jeho čichové receptory jsou funkční. Chutě jídel, které těhotná žena jí se přenesou i do plodové vody, kterou plod neustále polyká. Zdá se, že děti si chutě pamatují a oblíbí si je, jakmile přijdou na svět. V jednom experimentu, skupina těhotných žen měla nařízeno pít spoustu mrkvové šťávy během třetího trimestru těhotenství, zatímco jiná skupina těhotných žen pila pouze vodu. O šest měsíců později dětem těchto žen nabídli vločky zamíchané v mrkvové šťávě, a pozorovali jejich výrazy obličeje, když je jedly. Potomci těch žen, které pily mrkvovou šťávu snědly více vloček s mrkvovou příchutí, a z jejich tvářiček se dalo vyčíst že jim chutná daleko víc.

Dalo by se říct, že francouzská verze tohoto pokusu se odehrála v Dijonu ve Francii kde výzkumníci zjistili, že matky, které konzumovaly jídlo a pití s příchutí lékořicového anýzu během těhotenství projevily náklonnost k anýzu už první den po narození a znovu, když byly testovány později čtvrtý den od narození. Děti těch matek, které anýz během těhotenství nejedly na něj reagovaly tak, že by se to dalo zhruba přeložit jako "fuj". Tohle znamená, že plody se efektivně učí od svých matek co je bezpečné a dobré jíst. Plody se také učí o kultuře, do které brzy vstoupí skrze jeden z nejvýraznějších rysů každé kultury, kterým je jídlo. Seznamují se s charakteristickými chutěmi a vůněmi jejich národní kuchyně ještě před narozením.

Nyní se ukazuje, že plody se učí daleko důležitější věci. Ale ještě než se k tomu dostanu, chci promluvit o něčem, co by vás mohlo zajímat. To, že víme, že se plody učí, může vést až k tomu, že zkusíme tomu učení pomoct – jako když se dětem pouští Mozart ze sluchátek umístěných na bříšku maminky. Ale ve skutečnosti je ten devítiměsíční proces formování a tvarování, který v děloze probíhá, spíše instinktivní a nenucený. Více se týká toho, co těhotná žena denně prožívá – vzduch, který dýchá, jídlo a pití, které konzumuje, chemikálie, kterým je vystavena, dokonce emoce, které cítí – všechno nějakým způsobem sdílí se svým plodem. Jsou směsí podnětů individuálních a jedinečných jako žena sama. Plod je všechny vstřebává do svého těla až se stanou součástí jeho masa a krve. A často ještě víc než to. Nakládá s těmito mateřskými příspěvky jako s informacemi, jako s tím co by se dalo nazvat biologické pohlednice. z vnějšího světa´.

Takže to co se plod v děloze učí není Mozartova Kouzelná flétna ale odpovědi na otázky mnohem důležitější pro přežití. Zdali se narodí do světa hojnosti nebo nedostatku? Bude chráněno a v bezpečí, nebo bude muset čelit hrozbám a nebezpečí? Bude žít dlouhý, plodný život nebo krátký a plný trápení? Obzvlášť matčina strava a hladina stresu mohou poskytnout důležitá vodítka jako prst vztyčený do větru. Výsledné ladění a dotváření mozku a orgánů budoucího dítěte je důvodem, proč jsme my, lidé, tak výjimečně přizpůsobiví, naše schopnost rozvíjet se v různorodých prostředích, na venkově i ve městě v tundře i v poušti.

Na závěr vám chci říct dva příběhy o tom jak matky učí svoje děti o okolním světě ještě před narození. Na podzim roku 1944, během nejtemnějšího období druhé světové války, Německé jednotky obklíčily Západní Holandsko, a zadržovaly všechny zásilky s jídlem. Začátek nacistického obléhání následovala jedna z nejkrutějších zim za dlouhé roky – že dokonce voda v kanálech úplně zamrzla. Brzy bylo jídla nedostatek a mnoho Holanďanů přežívalo jen s 500 kaloriemi denně – to byla čtvrtina toho, co konzumovali před válkou. Jak se týdny hladovění natáhly na měsíce, někteří z nouze jedli tulipánové cibule. Na začátku května byly schraňované národní zásoby potravin na příděl naprosto vyčerpané. Hrozba masového hladomoru byla na dohled. A pak, 5. května 1945, obléhání náhle skončilo když bylo Holandsko osvobozeno spojeneckými vojsky.

"Hladová zima," jak vešla do historie, zabila kolem 10 000 lidí a oslabila tisíce dalších. Byla tu ale ještě jiná populace, kterou ovlivnila – 40 000 plodů v dělohách během obléhání. Některé z důsledků podvýživy během těhotenství byly okamžitě zjevně patrné na vysokých číslech novorozenecké úmrtnosti defektů, nízkých porodních vah a kojenecké úmrtnosti. Ale další se nebyly objeveny mnoho let. Desítky let po "Hladové zimě," výzkumníci zjistili, že lidé, jejichž matky byly těhotné během obléhání častěji trpěli obezitou, cukrovkou a srdečními chorobami v pozdějším věku než ti, kteří byli zplozeni za normálních podmínek. Zkušenost těchto jedinců s hladem před narozením, zdá se, změnila jejich těla v mnoha směrech. Měli vyšší krevní tlak, vyšší hladinu cholesterolu a sníženou toleranci glukózy – předstupeň cukrovky.

Proč se podvýživa v děloze projevila na zdraví až později? Jedno z vysvětlení je, že plod se snaží nepříznivou situaci zvládnout co nejlépe. Když je jídla nedostatek, přesměruje živiny k životně důležitému orgánu, k mozku, na úkor ostatních orgánů, jako jsou srdce a játra. Toto umožní plodu přežít na nějakou dobu, ale vybere si to svou daň později kdy se tyto ostatní orgány, dříve zanedbané, stanou náchylnější k chorobě.

Ale nejspíš to nebude všechno. Zdá se, že plod vnímá podněty z nitroděložního prostředí a podle toho vytváří svoji tělesnou stavbu. Připravuje se na svět, kterému bude muset čelit na druhé straně dělohy. Plod přizpůsobuje svůj metabolismus a ostatní fyziologické procesy podle toho, jaké prostředí na něj čeká. A základem těchto předpovědí je hlavně to, co matka jí. Jídlo, které těhotná žena konzumuje, tvoří takový příběh, pohádku o hojnosti nebo žalozpěv o strádání. Tento příběh obsahuje informace podle kterých plod organizuje svoje tělo a systémy – a přizpůsobuje se převládajícím okolnostem což mu usnadní jeho budoucí přežití. Dítě, které má omezené prostředky, bude při menší velikosti a sníženým energetickým nárokům mít vlastně vyšší naději, že se dožije dospělosti

Problém ovšem nastává v případě, kdy jsou těhotné ženy nespolehliví vypravěči, kdy plod vedou k tomu, aby očekával svět nedostatku a místo toho se narodí do světa hojnosti. Přesně to se stalo dětem holandské "Hladové zimy". A jejich vyšší míra obezity cukrovky a srdečních chorob je toho výsledkem. Tělo, vytvořené aby dokázalo využít každou kalorii, začlo plavat v moři nadbytečných kalorií západní poválečné stravy. Svět, na který se připravili v děloze nebyl tentýž, jako svět, do kterého se narodili.

A nyní další příběh. 11. září 2001 v 8:46 ráno, byli desítky tisíc lidí v okolí Světového obchodního centra v New Yorku – dojíždějící, valící se z vlaků, číšnice, prostírající stoly na ranní špičku, makléři, kterým už zvoní telefony na Wall Street. 1700 z těch lidí byly těhotné ženy. Když letadlo narazilo a věže se zřítily, mnoho žen zažilo podobné hrůzy, jako ostatní přeživší této katastrofy – zdrcující chaos a zmatek, valící se mračna potenciálně toxického prachu a sutin, úzkostný strach o život.

Zhruba rok po devátém září výzkumníci vyšetřili skupinu žen které byly těhotné v době, kdy byly vystaveny útoku na Dvojčata. U dětí těchto žen, které trpěly post-traumatickým stresovým syndromem, neboli PTSD, z hrůzného zážitku, výzkumníci objevili biologickou stopu náchylnosti k PTSD – efekt, který byl nejvýraznější u dětí, jejichž matky prožily katastrofu ve třetím trimestru. Jinými slovy, matky s post-traumatickým stresovým syndromem předaly sklon k tomuto onemocnění svým dětem, které byly ještě v děloze.

Teď si představte tohle: post-traumaticky stresový syndrom vypadá jako velice silná a nezvladatelná reakce na stres, kvůli které nemocní nesmírně a nepřiměřeně trpí. Ale je tu ještě jiný pohled na PTSD. To ceo nám připadá jako patologické může vlastně být užitečné přizpůsobení za určitých podmínek. V obzvláště nebezpečném prostředí, charakteristické projevy PTSD – hyper-vnímavost okolí, rychle se spouštějící reakce na nebezpečí – mohou zachránit něčí život. O tom, že prenatální přenos náchylnosti k PTSD je adaptace se stále spekuluje, mně to ale přijde očividné. Znamenalo by to, že ještě před narozením, matky varují své děti, že venku je divoký svět, říkají jim: "Buďte opatrné."

Abych to ujasnila. Výzkum původu plodu není obžalobou žen za to, co se jim během těhotenství přihodí. Je o tom, jak co nejvíce podpořit zdraví a rozvoj příští generace Toto důležité snažení se musí zaměřit na to, co se plod učí během devíti měsíců, které stráví v děloze. Učení je jednou z nepostradatelných činností, a začíná daleko dříve než jsme si mysleli.

Děkuji. (Potlesk)