inkluze skola

Vezměme si například malého kluka, který je přesvědčen, že je velice inteligentní, tak jak ho to učí doma i ve škole, protože má právo být vždy pochválen i za to, co nedělá dobře nebo prostě na to nemá.
Představte si, že jednoho dne se před školou zúčastní nějaké diskuse s mnohem inteligentnějším žákem. V této diskusi prohraje a má pocit, že se zesměšnil a před ostatními se okamžitě snaží najít nějaké ospravedlnění.
Jakmile ale přijde ze školy domů, uvědomí si plně rozdíl a začne o sobě pochybovat. Čím větší rozdíl v debatě nastane, tím víc nenávisti v klukovi zůstane.

A to vše z jednoho důvodu. Nenaučil se vidět svět v jeho rozdílnosti a už vůbec nevnímá rozdilnost vlastní. Učili ho doma i v inkluzívní škole, že všichni jsme si rovni a všichni máme právo na úspěch. Nenaučil se k různorodosti světa přistupovat realisticky a sebekriticky.

Ne každý může být inženýr, ale hodně dětí může být dobrými řemeslníky a mít stejně naplněný život jako lidé s diplomem. Učíme děti aby byly stejné, učíme je o lidských právech, ale ne o povinnostech ve světě, který nemůže být pro všechny stejný, protože je nastavený pro ty nejlepší, pro ty nejsnaživější a nejpracovitější.

Kdo je líný nebo prostě na některé úkoly nemá a kdo jen čeká až pro něho společnost něco udělá může rychle padnout až na dno.

Při prvním skutečném střetu s realitou takoví lidé zkolabují. Občas jako děti, ale mnohem častěji jako dospělí.

P.S. Bavíme se dětech mentálně zaostalých, nikoliv o dětech tělesně postižených tak, aby mohly navštěvovat školní zařízení a zapojovat se do normální výuky.