cena jiriho ortenaCenu Jiřího Ortena pro rok 2014 obdržel Ondřej Hanus za sbírku poezie Výjevy (Host). Dašími finalisty byli Martin Poch: Jindřich Jerusalem (dybbuk) a Jonáš Zbořil: Podolí (Host).

Ondřej Hanus (1987). Vystudoval bohemistiku a překladatelství z angličtiny na FF UK v Praze. Dnes se živí jako překladatel a pracuje v Ústavu pro českou literaturu Akademie věd ČR. Zabývá se současnou poezií a dějinami českého sonetu. Je redaktorem časopisu Psí víno.

Básnická sbírka Výjevy
Čtyřveršová strofa, sonet, rytmická klenba jambu, rým — to vše patří k nejsamozřejmější výbavě tohoto básníka. Hanus nebásní „o“, Hanus básní daleko spíše „z“ — z jazyka, z poezie samé. Umné, filigránsky jemné, malebně čarující… Poezie často plynule přechází v metapoezii. Odtud i velice nápadité slovotvorby a jazykové terminologie. Dílem jde o poezii jakoby filologickou. Přesto nejsme zavřeni do zimního království básnického cizeléra. Slovo svébytné, triumfující, bravurní… zcela jistě; ale pořád i takové, jež nevzdává ve své poslední instanci hold jen sobě samému, neboť „jsou věci, které slovem neochočíš“. Výjevy vycházejí ve spolupráci s revue Weles.

Překládá anglicky psanou poezii (například Seamus Heaney, John Burnside). Působil v literárním časopise Tvar, nyní je redaktorem časopisu Psí víno a pracuje v Ústavu pro českou literaturu Akademie věd ČR. Básně publikoval časopisecky i knižně. Zabývá se současnou poezií a dějinami českého sonetu.

Porota vybírala z 24 přihlášených knih. Cenu dostává autor prozaického či básnického díla napsaného v českém jazyce, jemuž v době vydání knihy není více než 30 let.

Třicátý pátý výjev
(hudební)

do hudby prý tě zlosyn kop´
odkud byl vsítěn do synkop
chci dávné v přísně nových říct
draky slov pouštím do vichřic

v staletích imanentně číhá
do tvaru řeči vrytá rýha
v níž se chce ohřát u cifer
dekadent-vědec Lucifer


Ondřej Hanus: Výjevy
(laudatio) Blanka Činátlová

Básnická sbírka Ondřeje Hanuse Výjevy na mě zapůsobila už při prvním čtení, jež bylo spíše čtenářské, a nikoli soudcovské. Během tohoto intuitivního čtení jsem měla pocit, že to je jeden z mála nominovaných textů, který nevypovídá primárně o svém autorovi a jeho životních traumatech, konverzích, iniciacích, apod., ale mluví přímo ke mně. Jako by mezi oběma břehy skutečně vystupovaly výjevy mé oblíbené poezie – a to v naprosto neuvěřitelném záběru: od barokní, přes expresionistickou až po současnou. Nejen básníci explicitně citovaní a přiznaní autorem (Bridel, Donne, Mácha, Orten, Zahradníček,…), ale tu se vynoří Reynek, tu Trakl, Jirous, Diviš, Halas a další a další – jsou tam snad všichni.

Při druhém, pozornějším čtení jsem se ptala, zda mé nadšení nepramení pouze z podobného čtenářského naladění nebo vkusu – v pozadí Hanusovy tvorby je autorova „sečtělost“ neustále přítomná, byť ne připomínaná -, ale to, co by na první dojem mohlo vypadat jako „pouhá“ variace, citační exhibice, autorská póza, je spíše vědomí určité básnické tradice a pokus, podle mého neuvěřitelně vydařený, do tohoto toku vstoupit. Zdánlivě známou obraznost pointuje naprosto netradičním způsobem; melancholické ladění zabalí do ironické masky, která je však vzdálená estétské stylizaci, spíše je ve své pokoře podobná baroknímu dryáčnictví. Je neuvěřitelné, s jakou lehkostí dokázal Ondřej Hanus „vyjevit“ a přeložit tuto barokní grotesku současné poezii.

Lehkost při zacházení s tradicí je vidět i na volbě žánru – nejen na převažujícím sonetu, ale třeba i žalmu. Oběma tradičním formám dává Ondřej Hanus ve své sbírce svébytný obsah a originální výraz. Verše, řemeslně precizní, plynou tak samozřejmě, že si tuto preciznost ani neuvědomíme. Nápaditými variacemi, nenápadnými motivickými nebo jazykovými hříčkami pak ale najednou „zadrhávají“ překvapivým významem. A v tom je síla i neuchopitelnost Hanusovy poezie.

změní se rytmus, promění se věty
a budu bezpodmětný, bezpředmětný
hřbitůvek ve Slabčicích sklidí moje stáří
/Dvanáctý výjev (pohřební)/

Inspirující myšlenky...

Filmům zpravidla schází tajemství, tato nezbytná složka každého uměleckého díla. Scenáristé, režiséři i producenti dbají velmi pečlivě na to, aby neporušili náš klid, a proto okno filmového plátna, které vede do osvobozujícího světa poezie, nechávají zavřené. Raději nás nutí zamýšlet se nad náměty, jež by mohly tvořit pokračování našeho všedního života, opakují tisíckrát tutéž zápletku, nebo nám dávají zapomenout na těžké hodiny každodenní práce. A toto všechno samozřejmě s požehnáním navyklé morálky, vládní i mezinárodní cenzury – s naprosto dobrým vkusem a s kořením bílého humoru i s jinými prozaickými imperativy reality.
Luis Buňuel, Do posledního dechu