Alexijevičová svetlana

Švédská akademie ocenila dílo Nobelovou cenou Světlanu Alexijevičovou za vytvoření tzv. literárního "památníku utrpení a odvahy v naší době."


Běloruská novinářka, spisovatelka Světlana Alexijevičová, bývalá komunistka a členka svazu spisovatelů SSSR (od roku 1983), držitelka sovětského řádu «Знак Почёта" (1984), nositelka komunistické ceny Leninského komsomolu (1986) a mnoha dalších cen, ve svých knihách sděluje různé okamžiky ruských lidí. Jejím hlavním tématem je „homo sovieticus“, člověk sovětský, který v jejich knihách defiluje jak v době bývalého SSSR, tak v dnešním Rusku. Alexijevičová velmi často kritizuje politiku běloruského prezidenta Alexandra Lukašenka, její díla proto nejsou v Bělorusku vydávána.
Způsob svého psaní sama charakterizuje: „Je to rekonstrukce citů, nikoli událostí.“ Proto z jejich knih nelze vyčíst zcela objektivní stav společnosti, jak se mnoho tzv. kritiků domnívá. Jsou to jen vybrané emoce, názory, charakterizují stav, jaký v ruské společnosti byl nebo je, i když na pozadí historických událostí jako je válka v Afganistánu, výbuch jaderné elektrárny v Černobylu apod.

Ve svých knihách Alexijevičová spojuje neobyčejné množství příběhů, které do velké míry jsou témata ovlivněna samotným myšlením a osobními zkušenostmi autorky. Je zřejmé, že její subjektivní přístup ve své podstatě ovlivňuje celkové vyznění.
Faktem ale na druhé straně je, že i emoce lidí vytvářejí podhoubí toho, čemu říkáme historie a k čemu se obracíme, abychom porozuměli, co se stalo. Koneckonců každý historický zápis či prezentace historické události je ovlivněná našimi emocemi, subjektivním přístupem k tématu. Přesto objektivní historie vyžaduje především jasná historická fakta a ne pocity.
Sama o svém psaní řekla: "Nikdy mě nepřestane udivovat, jak zajímavý a obyčejný je každodenní život. Existuje nekonečné množství lidských pravd ... Historie je zajímavá jen skutečností; emoce jsou z jeho oblasti zájmu vyloučeny. Je považováno za nevhodné, aby jejich přijetí do historie. Dívám se na svět jako spisovatel, a ne striktně jako historik. Lidé mě fascinují."

Je zde ale základní otázka, která je mířena na objektivitu a soudnost poroty Nobelovy ceny za litaraturu. Není to poprvé, vzpomeňme jen rok 2007, kdy cenu získala naprosto průměrná Doris Lessingová, o které nikdo už ani neví, že existuje.
U Alexijevičové otázka zní, zda je vůbec hodna literární ceny a ne např. ceny novinářské (třeba Ceny Peroutky))), kam rozhodně její dílo patří mnohem víc jak do oblasti literatury. Pokud se jen podíváme na další navržené osobnosti v roce 2015, pak naprostá většina převyšuje tuto autorku kvalitou svého literárního díla i přínosem světové litaratuře. Např. jihokorejský básník Ko Un, syrský básník Adonis, Francouz českého původu Milan Kundera nebo dokonce i Muarakami etc. protože jsem přečetl dvě knihy od Alexijevičové, mohu zodpovědně říct, že jsem četl mnohem zajímavější, čtivější, kvalitnějií napsané a smysluplnější knihy, než lehce propagandistická Doba z druhé ruky či kniha za kterou dostala ocenění komunistického komsomolu Válka nemá ženskou tvář. Tak trochu mi připadá, že autorka se umí velmi dobře orientovat v každém režimu.

V Česku se autorka představila knihami:
Modlitba za Černobyl (Doplněk, 2002)
Válka nemá ženskou tvář (Lidové nakladatelství, 1986) - cena Leninského komsomolu (1986)
Doba z druhé ruky. Konec rudého člověka. (Pistorius & Olšanská, Příbram, 2015)

Inspirující myšlenky...

"...Otázka zní: Je a byl kdy člověk vůbec schopen štěstí? Člověk jistě, jako každý živoucí tvor, ale lidstvo nikoliv. Celé neštěstí člověka je v tom, že byl nucen se stát lidstvem nebo že se jím stal příliš pozdě, kdy byl už nenapravitelně diferencován v národy, rasy, víry stavy a třídy, v bohaté a chudé, ve vzdělané a nevzdělané, v panující a porobené. Nažeňte do jednoho stáda koně, vlky, ovce a kočky, lišky a srnce, medvědy a kozy, zamkněte je do jedné ohrady a přinuťte je žít v tom nesmyslném houfu, jejž nazvete Společenský řád, a dodržovat společná pravidla, bude to nešťastné, nespokojené, fatálně rozklížené stádo, ve kterém se ani jeden boží tvor nebude cítit jako doma."
Karel Čapek, Válka s mloky