Alexijevičová svetlana

Švédská akademie ocenila dílo Nobelovou cenou Světlanu Alexijevičovou za vytvoření tzv. literárního "památníku utrpení a odvahy v naší době."


Běloruská novinářka, spisovatelka Světlana Alexijevičová, bývalá komunistka a členka svazu spisovatelů SSSR (od roku 1983), držitelka sovětského řádu «Знак Почёта" (1984), nositelka komunistické ceny Leninského komsomolu (1986) a mnoha dalších cen, ve svých knihách sděluje různé okamžiky ruských lidí. Jejím hlavním tématem je „homo sovieticus“, člověk sovětský, který v jejich knihách defiluje jak v době bývalého SSSR, tak v dnešním Rusku. Alexijevičová velmi často kritizuje politiku běloruského prezidenta Alexandra Lukašenka, její díla proto nejsou v Bělorusku vydávána.
Způsob svého psaní sama charakterizuje: „Je to rekonstrukce citů, nikoli událostí.“ Proto z jejich knih nelze vyčíst zcela objektivní stav společnosti, jak se mnoho tzv. kritiků domnívá. Jsou to jen vybrané emoce, názory, charakterizují stav, jaký v ruské společnosti byl nebo je, i když na pozadí historických událostí jako je válka v Afganistánu, výbuch jaderné elektrárny v Černobylu apod.

Ve svých knihách Alexijevičová spojuje neobyčejné množství příběhů, které do velké míry jsou témata ovlivněna samotným myšlením a osobními zkušenostmi autorky. Je zřejmé, že její subjektivní přístup ve své podstatě ovlivňuje celkové vyznění.
Faktem ale na druhé straně je, že i emoce lidí vytvářejí podhoubí toho, čemu říkáme historie a k čemu se obracíme, abychom porozuměli, co se stalo. Koneckonců každý historický zápis či prezentace historické události je ovlivněná našimi emocemi, subjektivním přístupem k tématu. Přesto objektivní historie vyžaduje především jasná historická fakta a ne pocity.
Sama o svém psaní řekla: "Nikdy mě nepřestane udivovat, jak zajímavý a obyčejný je každodenní život. Existuje nekonečné množství lidských pravd ... Historie je zajímavá jen skutečností; emoce jsou z jeho oblasti zájmu vyloučeny. Je považováno za nevhodné, aby jejich přijetí do historie. Dívám se na svět jako spisovatel, a ne striktně jako historik. Lidé mě fascinují."

Je zde ale základní otázka, která je mířena na objektivitu a soudnost poroty Nobelovy ceny za litaraturu. Není to poprvé, vzpomeňme jen rok 2007, kdy cenu získala naprosto průměrná Doris Lessingová, o které nikdo už ani neví, že existuje.
U Alexijevičové otázka zní, zda je vůbec hodna literární ceny a ne např. ceny novinářské (třeba Ceny Peroutky))), kam rozhodně její dílo patří mnohem víc jak do oblasti literatury. Pokud se jen podíváme na další navržené osobnosti v roce 2015, pak naprostá většina převyšuje tuto autorku kvalitou svého literárního díla i přínosem světové litaratuře. Např. jihokorejský básník Ko Un, syrský básník Adonis, Francouz českého původu Milan Kundera nebo dokonce i Muarakami etc. protože jsem přečetl dvě knihy od Alexijevičové, mohu zodpovědně říct, že jsem četl mnohem zajímavější, čtivější, kvalitnějií napsané a smysluplnější knihy, než lehce propagandistická Doba z druhé ruky či kniha za kterou dostala ocenění komunistického komsomolu Válka nemá ženskou tvář. Tak trochu mi připadá, že autorka se umí velmi dobře orientovat v každém režimu.

V Česku se autorka představila knihami:
Modlitba za Černobyl (Doplněk, 2002)
Válka nemá ženskou tvář (Lidové nakladatelství, 1986) - cena Leninského komsomolu (1986)
Doba z druhé ruky. Konec rudého člověka. (Pistorius & Olšanská, Příbram, 2015)


Inspirující myšlenky...

Žijeme ve zvláštních časech, kdy mladí i staří jsou vzděláváni ve lži a ten, který se odváží říkat pravdu, je nazýván šílencem či bláznem. Přístup k moci by měl být proto zakázán těm, kteří jí milují, nejen proto že taková láska je duševní porucha, ale protože moudří lidé mluví jen když mají co říci. Ti lidé, kteří se narodili jako muži, ale žili špatně a neprospěšně, se ve svém převtělení vrátí na zem jako ženy.
Platón (427 – 347)