seneca panaitios aurelius stoic
Z filozofických škol, které vznikly či působily v době helénistické, tj. po smrti Alexandra Velikého, má nejdelší životnost škola stoická. Její zvláštní ráz je dán právě dobou, v níž působí. Působí totiž v době, kdy Řekové už ztratili tvou samostatnost, kdy na místo drobných městských států (polis, mn. č. poleis) nastoupily větší státní celky, monarchie.

Tehdy se občan už nemohl účastnit veřejného života jako dříve.
Nemožnost uplatnit se v politickém životě vedla k tomu, že člověk se zaměřoval více na sebe samého, a v důsledku toho se místo etiky sociální stále více hlásila ke slovu etika individuální.

Dalším význačným znakem stoicismu je jeho systematičnost.
Stoičtí myslitelé usilují o vytvoření jednolité myšlenkové soustavy, kde by vše do sebe navzájem zapadalo. Tento rys se uplatnil také v pevné organizovanosti školy, která kladla velký důraz i na udržování své filozofické tradice. Šířeji mohla stoá ve světě působit rovněž proto, že zmizela uzavřenost malých městských obcí. Člověk se začíná cítit součástí větších celků, ba celého lidstva. Na místo polis nastupuje představa jakési kosmopolis. I šíří se sklon ke kosmopolitismu, jenž znamená tehdy projev internacionalismu. Světoobčan se cítí příslušníkem celého lidstva, jež vlastně tvoří jednotu. Rodí se tak i humanismus, neboť všichni lidé jsou tu spřízněni. Proto se ke stoi mohou brzy hlásit i cizinci. Hlavní myšlenkou, jíž ve stoickém systému všechno slouží, je samo pojetí filozofie jako návodu k dosažení blaženého života. Ideálem je mudrc. Jen on může dosáhnout blaženosti.

Stoá prošla třemi vývojovými etapami. Mluvíme proto o stoi starší, střední a nové (tato poslední se projevuje v době tzv. císařské, již počítáme od vlády císaře Augusta).

ZALOŽENÍ PŮVODNÍ STOY, JEJÍŽ PŮSOBENÍ SPADÁ DO 3. A 2. STOLETÍ PŘ. N. L., MŮŽEME DATOVAT PŘIBLIŽNĚ ROKEM 300 PŘ. N. L.

Chrýsippos zenon
Zénón z Kitia na Kypru a Chrýsippos ze Soloů v Kilikii


Své jméno dostala tato škola podle místa, kde působila. Byla to v Athénách stoá poikilé, sloupová síň vyzdobená obrazy Polygnótovými.
Zakladatelem stoické školy byl Zénón z Kitia na Kypru (asi 335–263).
Ale systematikem jejího učení se stal Chrýsippos ze Soloů v Kilikii (280–207). Byl velmi významný. Už ve starověku se říkalo, že nebýt Chrýsippa, nebylo by ani stoy.

Rozdělení filozofie převzal už Zénón ze školy akademické. Dělil filozofii na logiku, fyziku a etiku.
Logiku prý přirovnával ke kostem a šlachám, fyziku k duši a etiku k masu. Do logiky, jíž snad teprve stoikové dali tento název, počítal dialektiku, tj. nauku o myšlení, a rétoriku, nauku o výraze. V dialektice se pojednávalo především o definování a o kritériích pravdy, tedy i o problematice noetické. Vedle elementární logiky se tu probírala i gramatika, ba dokonce poetika.
Do fyziky patřilo vše, co se nějak týkalo přírody, ale i teologie, neboť za nejvyšší princip všehomíra bylo pokládáno Božstvo totožné s Praohněm, jenž vše prostupuje.
Etika byla systematicky vykládána a zdůvodňována věděním. Hrála u stoiků hlavní roli, zcela podle přirovnání prý Zénónova: filozofie je ovocný sad, logika jej ohrazuje, fyzika jsou stromy v něm, etika je ovoce.

Začněme své výklady stoickou teorií poznání.
Je to radikální empirismus, resp. senzualismus. Naše poznání vychází ze smyslového vnímání vnějšího světa, z vjemů (aisthéseis) jednotlivin.
Při narození je naše duše prázdná, nepopsaná deska (scholastikové ji později označovali jako tabula rasa); teprve zkušenost na ni píše. Děje se to tak, že do naší duše se vtiskují různé představy (fantasiai), jež jsou otisky (typóseis) věcí v duši. Tyto představy, ať už jsou tím míněny vnější vjemy, či vnitřní dojmy, mohou popřípadě naši duši i obměnit.

Z vjemů vznikají a nám zůstávají vzpomínky, díky paměti (mnémé).
Na nich se zakládá veškerá zkušenost (empeiriá). Zobecňováním vznikají z vjemů obecné představy (ennoiai), jakési obrysy blížící se pojmům. Některé obecné představy v nás však vznikají samy od sebe. Jsou to jakási společná přesvědčení (koinai ennoiai), z nichž zvlášť významné jsou předpoklady (prolépseis), jež předcházejí vědeckému zkoumání.
Na vědění a vědu kladli stoikové velký důraz. Věda však je nemožná, nedovedeme-li tvořit pojmy a provádět důkazy.

Mezi našimi představami jsou i takové, jež se nám přímo vnucují. Stoikové je nazývají fantasiai kataléptikai, čili (doslova přeloženo) představy uchopující; mohli bychom je také zvát představami pojmovými, už proto, že jsou schopny pojmout svůj předmět.
Tyto fantasiai kataléptikai se nám vnucují takovou silou, že je pokládáme za samozřejmé, evidentní, a nemůžeme pochybovat o tom, že jsou pravdivé. V nich právě stoikové nalézali kritérium pravdy. Jimi postihujeme předměty samy, ony jsou pojmy (katalépseis). Od představy stejného obsahu se každý takový pojem liší pevným vědomím, že se shoduje s příslušným objektem poznání. Někdy mluvívají stoikové též o pojmech vrozených (emfytoi ennoiai); to je však nedůslednost, neboť to odporuje původnímu čistě empirickému východisku, jež bylo senzualistické. Souhrnně řečeno: Vychází se z jednotlivin, jež se sobě nikdy zcela nepodobají, neboť ani dva listy téhož stromu nejsou nikdy stejné. Tyto jednotliviny mají reálnou jsoucnost. Duše si z nich vytváří nakonec pojmy. Stoikové jsou tedy skutečnými nominalisty, konceptualisty.

Do dialektiky patří, jak už jsme řekli, také formální logika, tj. především nauka o pojmu, soudu a úsudku.
V nauce o pojmu je zvlášť důležitá nauka o kategoriích. Jsou to nejvyšší, nejobecnější pojmy (genikótata) a jsou – proti Aristotelovým deseti – jen čtyři:
1. to hypokeimenon či úsiá, případně to, což je podstata, doslovně substrát;
2. to poion (jaké, nějaké), což je podstatná vlastnost či jakost;
3. to pós echon – stav (spíše nahodilý) a
4. pros ti pós echon – vztah (poměr jedné věci k druhé).

Přitom každá další kategorie je zároveň bližším určením předešlé (např. jakost podstaty, stav jakosti podstaty).

V nauce o soudech stoikové dělí soudy podle poměru našeho rozumu k našim představám: jsou pak soudy kladné (souhlasné), záporné (odmítavé) a nerozhodné (zde jsme uplatnili zdržení se soudu, takzvanou epoché). Jde tedy především o to, je-li nějaký soud pravdivý či nepravdivý.
Dále dělili soudy také na jednoduché (kategorické) a složené. S oblibou se zabývají těmi složenými, a to z důvodů vědeckých. Neboť sem patří soudy hypotetické.

Podobný postoj nacházíme i v nauce o úsudku. Zde je jim základním tvarem úsudku úsudek hypotetický. Právě o úsudky hypotetické a disjunktivní projevují největší zájem. Vždy šlo – jako ve vědě vůbec – o stupeň jistoty v poznání. Zénón prý tyto stupně jistoty znázorňoval takto: vjem jako ruku s roztaženými prsty, souhlas jako ruku napolo uzavřenou, uchopující představu jako ruku v pěsti, a konečně vědění jako ruku obemknutou druhou rukou.

Stoická logika je tedy sloučení senzualismu (zvláště kynického) s aristotelskou elementární logikou.
Stoická noetika pak silně připomíná novodobý anglický empirismus, zvl. senzualistickou teorii poznání Johna Locka (1632–1704).
Podle Locka vychází veškeré lidské poznání ze smyslového vnímání. Neboť podle Locka není v naší mysli nic, co dříve neprošlo smysly. Také on odmítal vrozené ideje, které ještě uznával Descartes, a duši lidskou při narození si představoval jako čistý, nepopsaný list papíru (white paper), na nějž píše až zkušenost, a to vnější (sensations) a vnitřní (reflections), se zřetelným důrazem na první, přicházející zvnějšku.

Ale i racionalista René Descartes (1596–1650) má se stoiky něco společného, a to pokud jde o kritérium pravdy: evidentním je poznání jasné a zřetelné, to, co bylo poznáno (clare et distincte).

Do fyziky stoikové zahrnují i teologii, jak už víme, ale také psychologii.
Jejich filozofické stanovisko tu lze nazvat materialistickým monismem, i když jsme si vědomi, že v tom nejsou zcela důslední. Skutečné je jen to, co je tělesné. I božstvo i lidská duše jsou tělesné. Tělesné jsou však také všechny vlastnosti a činnosti věcí, protože záleží ve vzduchových proudech (pneumata). Tyto proudy se jimi rozšiřují a vyvolávají tak pocit napětí (tonos) jako projev soudržnosti.
To platí i o tělesnosti duše, takže sem patří i všechny stavy duše: vášně, ctnosti, moudrost apod.
Netělesný je prý jen prostor a čas a vše myšlené. (Je možno to však pokládat za nedůslednost.)

Dění vykládali stoikové (s příklonem k Aristotelovi) dvojím principem: činným (to poiún) a trpným (to paschon), totiž látkou.
Tím činným principem byla někdy míněna příčina, bůh, i když také zde jde o látku. Božstvo je totiž z látky nejdokonalejší, velmi jemné. Je to (hérakleitovský) oheň či teplý dech (pneuma enthermon), neboť teplo vše plodí, oživuje a uvádí v pohyb. Toto pneuma enthermon vše proniká a sjednocuje, projevuje se jako duše, duch (nús) a rozum (logos) světa. Božstvo je tu tedy pojato jako poslední příčina světa, jako bytost nejvýš dobrotivá a k člověku laskavá. Že tomu tak je, toho důkazem je dokonalost světa, účelnost ve všem i rozumnost lidské povahy.

Máme tu tedy panteismus, ztotožnění božstva a světa.
Zkrátka: toto vše je příroda, v níž rozum-logos je výrazem přísné přírodní nutnosti. Oheň vše pronikající je pralátka, z níž vše vzniklo. Je to oheň tvůrčí (pýr technikon). Z praohně vznikly všechny ostatní látky postupným zhušťováním. Ale nakonec se zase vše vrací v oheň. V ohni totiž svět periodicky střídavě vzniká a zaniká. Zaniká tím, že v určitých dlouhých intervalech časových shoří: dojde k světové konflagraci (ekpyrósis).
Vznik světa z ohnivé látky se děje postupným zhušťováním tak, že božstvo jako světový rozum, rozum-sémě (logos spermatikos) vytváří rozumné zárodky (logoi spermatikoi) věcí. Toto tvoření se však neděje libovolně, nýbrž podle sudby (heimarmené).
Sudba je vlastně totéž co božstvo a totéž co kauzální nexus, příčinný svazek, pevné sřetězení příčin a účinků. Sudba pak vládne vším podle neměnných zákonů. Proto je také možné věštění (mantiké).

Periodický zánik a opětný vznik světa je u stoiků spojen s představou věčného koloběhu a tím i věčného návratu téhož.
Neboť vznikající svět je do všech podrobností týž, jako byl svět minulý. Jsou v něm tíž lidé s týmiž osudy. Je to představa, která v 19. století opět inspirovala filozofa-básníka Friedricha Nietzscheho. Přitom svět je pro stoiky jen jeden, kulovitý a ohraničený, obklopený prázdnem. Zato čas je nekonečný.

Vše tedy podléhá sudbě. I lidské jednání. Co sudba určí, to musíme vykonat.
Tady vládne strohý determinismus. Jenže něco konáme ochotně, pokud je to ve shodě s naším pudem (hormé), něco naopak nedobrovolně. Ale měli bychom se sudbě podřizovat rádi, neboť v ní se přece projevuje božská prozřetelnost (pronoia), která vše na světě účelně a moudře uspořádává. Možno říci, že celek světa je dokonalý, i když je nám ta dokonalost utajena. Setkáváme se stále s nedokonalostí v jednotlivostech, a proto těžko chápeme, že tato nedokonalost částečná má vyšší smysl v celkovém cíli, jenž je prozřetelností sledován. Touto naukou je bůh ospravedlňován, říkáme jí theodicea. Přitom vzpomeňme podobných názorů Leibnizových (1646–1716): jsoucnost zla ve světě nijak neodporuje boží dobrotě (což Voltaire zesměšnil v Candidovi).

Přírodu stoikové rozdělovali ve čtyři třídy (podobně jako Aristotelés), takže uváděli její čtyři stupně. Jsou to :
1. věci anorganické, které mají jen držení (hexis).
2. rostliny, které mají fysis, tj. tvořivou přírodní sílu.
3. živočichové, mající duši (psyché), projevující se pudem (hormé) a schopností vytvářet si představy; živočichové si už uvědomují sami sebe, takže je možný vznik lásky k sobě, totiž pudu sebezáchovy.
4. nejvýš stojí člověk, který má navíc rozumnou duši či rozum (logos), jenž je částí rozumu světového neboli boha.

Lidská duše je povahy ohnivé a má osm částí: pět smyslů, pak schopnost řeči, schopnost plození a konečně vládnoucího ducha, sídlo lidské osobnosti.
Tento duch či rozum je vůdčí částí duše (to hégemonikon) a sídlí v prsou, podle jiných v hlavě. Sem patří veškerá činnost duševní, nižší i vyšší, a tedy i rozhodování naší vůle. Lidská duše není naprosto nesmrtelná. Trvá po naší smrti ještě nějakou dobu, nejdéle duše mudrcova, ale i ta nanejvýš do nejbližší světové konflagrace. Při shoření světa se duše vracejí k božstvu, aby se zase obnovily při novém vzniku světa.

Stoická etika zná několik hlavních zásad, jež ji spojují s logikou i fyzikou a z nichž lze odvodit veškerou morální nauku.
Všecko se řídí vesmírnými zákony, jež může člověk poznat. K tomu má rozum. A pozná-li je, může se podle nich řídit. Vždyť ctnost je vědění a nectnost je nevědění. V etice samé se stoikové především ptali, co je cílem (telos) lidského života, a tudíž nejvyšším dobrem. Z panteisticky pojaté jednoty světa jim jako hlavní pravidlo jednání vyplynulo: žít ve shodě s přírodou (homologúmenós té fysei zén), resp. přirozeností, což znamená žít ve shodě s vesmírem, jehož jsme částí.
Lze to vykládat i tak, že člověk má být svůj, že má žít život důsledný, to jest shodný v sobě samém, ve shodě s lidskou přirozeností.
Zde je základní pud sebezáchovy, který nás nakonec přivede až k vytouženému cíli životnímu, k blaženosti (eudaimoniá).

Ale nezapomínejme, že člověk je bytost rozumová a že tedy k zachování vede jen to, co je ve shodě s rozumem, totiž správný poměr (orthos logos), což je ctnost. Jen ctnost je dobro, jediné dobro, a sama postačuje k blaženosti.
Tady se opět hlásí ke slovu sókratovský racionalismus, – že ctnost záleží ve správném, tj. rozumovém názoru o tom, co máme dělat.
Jediným zlem je špatnost (kakiá). Všechno ostatní je lhostejné (adiaforon), ať už máme na mysli bohatství či chudobu, zdraví či nemoc, čest a slávu či hanbu, ba dokonce i život či smrt. Ani smrt není zlem.

Ctnost je stav, který nezná stupně.
Člověk nemůže být ctnostný více nebo méně, jako nemůže být číslo více nebo méně sudé či liché. Prostě: kdo není ctnostný, je nectnostný, špatný. Je však možné se ke ctnosti přibližovat. Ale i ti, kdo tak činí (prokoptontes), jsou ještě nectnostní. Ctnostný je jedině mudrc (sofos), stoický ideál dokonalosti. On jediný je blažený, bohatý, král, a od bohů se liší jen smrtelností. Je prost potřeb a strázní, je jediný přítel bohů. Kdo nemá ctnost, je pošetilý (afrón), blázen, nesvobodný, protože nevědomý, otrok. A to je většina lidí.
Ctnost je tedy vždy jediná, celá, je nedělitelná. Má však různé stránky, jež stoikové opět nazývali ctnostmi.

Obyčejně se uvádějí čtyři hlavní ctnosti:
1. rozumnost (fronésis)
2. mírnost záležející v sebeovládání (sófrosyné)
3. statečnost (andreiá)
4. spravedlnost (dikaiosyné).
Jsou to lidské znalosti. Lidské jednání nemáme posuzovat podle výsledku, nýbrž podle úmyslu, záměru, s nímž něco konáme. Řádné jednání (katorthóma) je to, které konáme s ctnostným úmyslem. Jestliže něco děláme jen proto, abychom splnili svou povinnost, mluvíme o činu jen náležitém (kathékon).

Vedle pudů rozumných jsou v nás i pudy nerozumné.
Ty nutno přemáhat, je to náš hlavní mravní úkol. Míněny jsou vášně (pathé). Každá vášeň (pathos) je nepřirozená, protože je nerozumná; je to nerozumné hnutí duše (alogos psychés kinésis), založené na nesprávném úsudku. Opět se nám tu hlásí onen intelektualismus. Hlavní vášně jsou čtyři:
1. rozkoš (hédoné) se týká přítomného domnělého dobra,
2. žal (lypé) se týká přítomného domnělého zla,
3. touha (epithymiá) se týká budoucího domnělého dobra,
4. strach (fobos) se týká budoucího domnělého zla.

Vášně škodí vždycky. Proto ctnost s nimi musí stále bojovat, aby se nestaly trvalými nemocemi duše (nosoi psychés).
Snažme se tedy docílit oproštění od nich (apatheia). Tento stoický mravní rigorismus je někdy poněkud mírněn ohledy na praktický život. A tak se místo vášní připouštějí aspoň nálady (eupatheia), a to tak, že se jako obdoba rozkoše připouští radost (chara); strachu odpovídá opatrnost (eulabeia) a touze vůle (búlésis); jen žal nemá obdoby. Další zmírnění je možno vidět i v rozdělení věcí lhostejných (adiafora) na věci relativně cenné (proégmena), jako je zdraví, bohatství, nadání i život sám, a na relativně bezcenné (apoproégmena). Absolutně cenná je jen ctnost. Vedle uvedených věcí lhostejných jsou ještě adiafora naprosto lhostejná (např. mám-li sudý či lichý počet vlasů).

Moudrý člověk, i když už je pro svou ctnost blažený, se nevyhýbá společenskému životu.
Vždyť každý člověk je příbuzný se všemi ostatními bytostmi obdařenými rozumem. A tak stoikové nepožadují, abychom se zdržovali veřejné, politické činnosti. Uznávají vázanost jedince k vlastnímu národu, ale nad vlast a stát kladou společnost veškerého lidstva. Hlásají světoobčanství. Všichni lidé jsou spřízněni, neboť mají týž původ a totéž určení. Všichni jsme podrobeni týmž kosmickým zákonům, všichni jsme občany téhož vesmírného státu. Proto máme být vlídní ke všem bližním, i ke svým nepřátelům. Také otroci mohou být hodni úcty.

Je-li život, jak bylo řečeno, také adiaforon, je dovolena sebevražda, a vskutku ji spáchal například už sám zakladatel školy Zénón i jeho nástupce ve vedení školy Kleanthés z Assu v Tróadě.
Vcelku lze říci, že stoická etika je přísná a ušlechtilá. Ale trpí základním rozporem: uznává fatum a přitom klade velké nároky na lidskou vůli.
Sám Chrýsippos to už cítil. Proto se pokusil o rozlišování příčin na příčiny hlavní a pomocné. Máme například chudého člověka; jeho bída je potenciálně pomocnou příčinou případné krádeže; jestliže však skutečně něco ukradne, byl jeho pud příčinou hlavní. Ale ani tak ovšem není problém vyřešen. Co když je ten pud výsledkem sudby, tedy příčiny, na niž člověk nemá vliv?

Poměr stoiků k náboženství.
Jestliže mluvili o zbožnosti, rozuměli tím znalost, jak uctívat bohy. Tato znalost však předpokládá, že o bozích máme správné představy. Jen pak můžeme poslouchat jejich vůli a blížit se k nim v dokonalosti. Tedy i tady opět hraje roli moudrost a ctnost. Pravé náboženství se proto vlastně neliší od filozofie. Přesto stoikové nevystupovali proti tradičnímu lidovému náboženství, i když mu vytýkali antropomorfismus, nedůstojnou mytologii a pošetilost obřadů. Pokoušeli se o alegorický výklad mýtů, ale běžné náboženství tolerovali už proto, že v něm viděli mravní oporu prostých lidí.

STŘEDNÍ STOÁ SE UPLATŇUJE V 2. A 1. STOL. PŘ. N. L.

Upouští od původního radikalismu a dostává se až k eklekticismu, což se stávalo tehdy i ostatním filozofickým školám. Docházelo k tomu hlavně pod vlivem některých platóniků. Tak na stoiky útočil sám zakladatel tzv. střední akademie Arkesiláos z Pitany (asi 314–240) a také zakladatel Akademie nové Karneadés z Kyrény (asi 212–128).

Arkesiláos se staví už proti důležité tezi o uchopujících představách.
Poukazuje na to, že pravdivá představa se neliší svou přesvědčivostí od představy klamné. Ale tato nejistota, pokud jde o pravdu, nám neznemožňuje jednání, protože pro jednání stačí odůvodněnost (eulogon). Tyto výklady jsou ovšem také pod vlivem pyrrhónské skepse, podobně jako námitky Karneadovy. Ten tvrdí, že nelze-li rozeznat představy pravdivé od klamných, je vědění vůbec nemožné. Ani dokazování nás nepřivede k pravdě, protože bychom předtím museli dokázat oprávněnost dokazování atd. až in infinitum. Karneadés však napadal i stoickou teologii: představa boha je tu plná rozporů, nelze tedy uznat ani prozřetelnost, ani moudré řízení světa.

Mezi představitele střední stoy patří především:

Boethos ze Sídónu (zemřel r. 119 př. n. l.)
Ten se blíží aristotelismu. Kritériem pravdy mu nejsou jen vjemy, nýbrž i rozum (nús). Proti důslednému panteismu odděluje boha od světa. Nevěří ve spálení světa, svět je podle něho věčný.

Významný myslitel byl Panaitios  z Rhodu (180–110).
Žil dlouho v Římě, patřil ke kroužku Scipiona Mladšího a byl přítelem Laeliovým. Ani on neuznával zánik světa a snad ani vznik; svět je podle něho věčný. Odmítal nesmrtelnost duše. Shodně s Karneadem neuznával mantiku: věštění není možné. Protože Panaitios vždy přihlížel ke skutečnému životu, byl v etice umírněný.
Jeho patrně hlavní spis Peri tú kathékontos (tj. o tom, co se sluší činiti, neboli o povinnostech) byl popudem i Marku Tulliu Ciceronovi, aby napsal známý spis De officiis (0 povinnostech). Tady se dobře ukazuje, jak učení stoické v etice dobře odpovídalo římské národní povaze.

Velký žák Panaitiův Poseidónios ze syrské Apameie (135–51) žil jako polyhistor na Rhodu.
Byl také pod vlivem Platónovým a napsal komentář k jeho Tímaiovi. Tento komentář je někdy pokládán za jakési východisko k novoplatónismu. Z Platóna zdůrazňoval protiklad mezi rozumnou a vášnivou mohutností (dynamis) lidské duše, která sídlí v srdci. Duši pokládal za hmotnou, jenže je z hmoty daleko jemnější než hrubé tělo. Tento ostrý protiklad mezi tělem a duší se už hodně vzdaluje od původního stoicismu a svými platónskými elementy vede k pozdějšímu sbližování stoicismu a křesťanství. Poseidónios věří, že duše už byla před tělem a že po smrti opouští tělo, aby vzlétla k výšinám. Jeho etika je podobná etice Panaitiově. Jediným dobrem je ctnost, ale i zdraví a bohatství má svou cenu. Ve fyzice uznává věštění i světový požár.
Vliv Poseidóniův na budoucí staletí byl značný. Pod jeho vlivem je Cicero, Varro, Seneca, Filón z Alexandrie i křesťanští spisovatelé.

Poseidónios Panaitios stoikove
Poseidónios ze syrské Apameie a Panaitios  z Rhodu

POSLEDNÍ ETAPA VE VÝVOJI STOICISMU SE ODEHRÁVÁ V DOBĚ CÍSAŘSKÉ.

Stoicismus je tu ve zřetelném úpadku, myšlenky, jež se tu nyní vyskytují, jsou nesamostatné a nepůvodní.
Od nynějška bude po řadu staletí vládnout převážně eklekticismus a synkretismus. Stále zjevnější budou sklony k náboženství, ba i k mysticismu, k čemuž snad už první krok učinil Poseidónios. Přes tuto celkovou situaci, projevující se směsicí proudů a škol, možno říci, že nejvýznamnější představitele má v této době právě stoá. Pro nás je významné, že některé jejich spisy se zachovaly, zatímco spisy zakladatelů stoy známe jen z nepřímého podání. To platí nejen o Zénónovi a Chrýsippovi, ale i o Poseidóniovi. V této vývojové etapě už naprosto převládá zájem o problémy morální. Uvedeme jen krátce některé ze známých představitelů pozdního stoicismu.

seneca
Jako prvního jmenujme Neronova vychovatele Lucia Annaea Seneku.

Narozen ve španělské Córdubě kolem počátku našeho letopočtu, zemřel r. 65 sebevraždou na rozkaz císaře Nerona. Seneca nebyl systematik a často mísil myšlenky, jež našel v různých filozofických soustavách. Vyjdeme-li ze stoického dělení filozofie, můžeme říci, že logika Seneku příliš nezajímá, že o něco víc se zabývá fyzikou, i když tu nejde hlouběji, protože ho převážně zajímají důsledky poznání přírody pro praktický lidský život. Tím víc ho zajímá etika.

Otázkami fyziky se Seneca zabývá v díle Naturales quaestiones (Otázky týkající se přírody), a to v sedmi knihách. Pojednání z etiky napsal mnoho. Vedle spisů útěšných (konsolací) jsou to rozpravy o boží prozřetelnosti, o stálosti mudrce, hněvu, blaženém životě, volném klidu duševním, krátkosti života, o laskavosti apod.
Hojně čteny byly Senekovy Epistulae morales (Listy o morálce), psané synovci Luciliovi a pojednávající o otázkách praktické filozofie. Tematika těchto 124 listů je pestrá, ale je nesena stejným duchem. Dílo má obvykle název Ad Lucilium epistularum libri XX.

Také u Seneky pozorujeme zmírnění původní strohé stoické etiky a zdůrazňování soucitu a vlídnosti k druhým. I on mluví stále o příbuznosti všeho lidstva a o lásce k bližnímu. Bůh je pro něj mimo svět a pečuje otcovsky o lidi. Jako Poseidonios pod vlivem Platóna, tak také Seneca učí, že duše lidská má část rozumnou a nerozumnou a že rozum pocházející od boha může být i v otrokovi. Tělo je vězení duše, teprve smrt duši osvobozuje. Také se zdůrazňuje nutnost potírat vášně a usilovat o dosažení ctnosti. A tak vidíme, že přes stoicismus se stává platónismus blízký křesťanství. Některé myšlenky musely přímo připomínat evangelia, takže není divu, vznikla-li pověst, že Seneca měl styky se sv. Pavlem, a byly-li dokonce podvrženy jejich listy. Seneca byl vskutku křesťany vysoce ceněn a horlivě čten.

epiktetos
Oblíbenou četbou byl po mnoho staletí také Epiktétos.

Otrok pocházející z fryžské Hierápole, později propuštěnec Římě (žil v 1.–2. stol. n. l., bližší data neznáme).
Když byli císařem Domitianem vypuzeni filozofové z Itálie, odejel Epiktétos do Épeiru a tam si založil filozofickou školu v Níkopoli. Měl horlivého žáka Arriána, který sepisoval výklady svého učitele, aby je uchoval potomstvu.

Díky tomu máme zachovánu polovinu jeho Rozprav (čtyři knihy s názvem Diatribai) a stručný výtah z jeho výkladů pod názvem Encheiridion (Příručka), do češtiny přeloženo jako Rukověť mravních naučení.
Epiktétos se v mnohém vrací k původnímu učení stoy až k Chrýsippovi.
Hlavní jeho myšlenkou je, že jedny věci jsou v naší moci, jiné nikoliv.
Tyto první jsou naše vůle a představy. Jen ony nám náleží, proto máme o ně dbát. Mimo naši moc je zdraví, bohatství apod.
Jeho oblíbeným heslem bylo: Trp a odříkej se! (anechú kai apechú!). Podobně jako Seneca prohlašuje i Epiktétos boha za dobrotivého otce lidí, lidské osudy jsou dílo boží, a proto má být lidský život službou boží. I zde je zase hlásána láska k bližnímu a světoobčanství. Všichni lidé jsou bratři, máme si navzájem odpouštět. Přestože nelze mluvit o nějakém přímém vlivu, je i tady podobnost s evangelickými myšlenkami nápadná, takže křesťané Epiktéta považovali za tajného křesťana. Epiktétovým ctitelem byl také moderní křesťan Lev Nikolajevič Tolstoj.

marcus aurelius pravda nazor
Císař Marcus Aurelius Antoninus patřil k těm nejvzdělanějším césářům Říma a zapadá důstojně do řady dobrých římských císařů, zvaných Antoniny.

Marcus Aurelius, narozený 26. dubna 121 v Římě, měl tedy v mládí dobré prostředí. Bylo o něj všestranně pečováno a dostalo se mu dobrých učitelů.
Vedle rétora M. Cornelia Frontona (asi 100–175), s nímž žil i později v přátelství – je zachována dokonce část korespondence – měl na něho značný vliv vynikající řečník a státník Herodes Atticus (asi 101–177), jenž tehdy z Athén vytvořil nejskvělejší snad město římské říše. Ve filozofii vzdělávali M. Aurelia, mimo prvního učitele, platónského filozofa Bakcheia, stoikové: Iunius Rusticus, Apollónios z Chalkidy a jiní.

Jeho filozofické názory poznáváme z jeho jediného spisu, z aforistických zápisků, jež si pořizoval příležitostně kdekoli, doma i ve vojenských leženích. Zápisky jsou psány řecky a nadepsány prostě Ta eis heauton, Hovory k sobě samému.
Mají 12 knih. Obsahují mnoho myšlenek, převážně ovšem z praktické filozofie. Jeho úvahy o smyslu lidského života jsou blízké Senekovi i Epiktétovi. M. Aurelius pokládá filozofii za učitelku všech ctností. Učí nás trpělivosti a vede k ušlechtilosti. Poskytuje nám útěchu ve strastech a protivenstvích, má v tom ohledu přímo léčebnou moc.

Taková filozofie je ovšem zaměřena především k praxi. Na praxi je kladen důraz. Jde o dosažení životní rovnováhy, vyrovnanosti, klidu duševního. To předpokládá v duchu stoicismu žít ve shodě s přírodou, s jejími věčnými zákony. Ale ty musíme poznat.
Proto je také úkolem filozofie odstraňovat omyly v lidském poznávání a snažit se o proniknutí k podstatě pojetí boha není tu dost jasné. M. Aurelius jako by kolísal mezi stoickým panteismem a běžným lidovým polyteismem. Ale je zřejmě přesvědčen, že bůh se o svět stará.

Člověk je s bohem příbuzný. Skládá se ze tří částí:
z těla (sóma), jež má schopnost vnímání,
z duše (psyché), jež je sídlem vášní,
z mysli (nús), orgánu myšlení.

Toto trojdělení je nové; stoikové ho nemají, upomíná spíš na Platóna, poněkud i na Aristotela. S bohem souvisí člověk právě svou myslí. Ona je ten duch (daimón), kterého nám dává Zeus jako vůdce na cestu životem. Protivit se tomuto daimónovi znamená tolik jako protivit se bohu. M. Aureliovi jde stále a dosažení nejvyššího dobra. V tom se neodchyluje od učení jiných stoiků. Realitu zla neuznává, zlo je jen zdání. Filozof přece zná na jedné straně stálost pravého jsoucna a na druhé straně pomíjivost a stálé proměny věcí smyslových. Jedna věc zaniká, a už je tu zárodek věci jiné, a i ta nová věc zaniká a tak to jde stále.

Co je tedy smrt? Proč bychom se jí měli bát?
Smrt znamená prostý rozklad něčeho, co bylo dočasně spojeno, znamená návrat k zemi, ze které jsme vyšli a která nás živila, zatímco my nevděční ji po celý život šlapeme. Smrt těla je zároveň osvobození duše, a tedy znovuzrození. Lidský život je jako řeka. Je nestálý a krátký. Neboť před naším narozením a po naší smrti je nekonečný proud času. Kdo to pochopí, nebude si stěžovat na krátkost života. Nebude také dbát tolik na pomíjivé věci lidské, ale bude hledět využít života ke konání dobra. Služba ctnosti je naším úkolem a posláním na zemi.
Proto také M. Aurelius neschvaloval sebevraždu jako někteří jiní stoikové. Bylo by to uhýbání povinnosti, tedy slabost, ba zbabělost. Sebevraždy se může dopustit jen ten, kdo nezná smysl života a smrti. Nejvýše lze připustit sebevraždu tam, kde člověk už nemůže sloužit ctnosti.

Z panteismu vyplývala také M. Aureliovi láska k bližnímu a myšlenka všelidského bratrství. Přesto – z důvodů ovšem veřejných – i on pronásledoval křesťany; jeho postoj k nim byl podobný jako Trajánův. V ohledu společenském chtěl M. Aurelius obrodit celé lidské soužití skrze morální obrodu jedinců. Jako vladař se snažil o obrodu své říše zlepšením zvláště zákonodárství a soudnictví. Vládu vykonával tak, že se vždy důkladně radil s odborníky.

marcus aurelius hovory k sobe
Není naším úkolem ani úmyslem podrobně zde mluvit o obsahu Aureliova díla. Vždyť čtenář si je chce přečíst a promýšlet sám.
Předmluva má být jen uvedením do filozofických i životních souvislostí, z nichž se Hovory zrodily. Tato morálně povzbudivá a moudrá kniha byla vždy oblíbenou četbou, zvláště v dobách pohnutých. I u nás byla hojně čtena a vyhledávána, a to v několika překladech: v překladu Fr. Šíra – Marka Aurelia Antonina, římského samovladaře, zápisky, které sobě samému snesl (Jičín 1842), v částečném převodu K. Steinhausera v programu čáslavského gymnázia r. 1891–2, v překladu Emanuela Peroutky (Myšlenky, Praha, Laichter, 1908) a konečně v překladu Rudolfa Kuthana Hovory k sobě samému r. 1934 v Praze. Dodejme jen ještě, že mezi slavnými čtenáři tohoto díla nacházíme i francouzského myslitele Blaise Pascala.

Ludvík Svoboda v přemluvě ke knize: Marcus Aurelius / Hovory k sobě