golombek co nebude v dejepise
Mimořádná, málem (schválně) zapomenutá a velmi poučná kniha, popisují neobyčejně krutou dobu předválečnou i okupaci německými vojsky v letech 1939-1945. To vše pohledem obyčejných lidí, který v mnoha směrech připomíná dobu dnešní kovidové hysterie a propagandy.

Kniha brněnského novináře Golombeka má nesporné literární i historické kvality.
Je velmi čtivá, místy až mrazivě popisuje realitu myšlení lidí, jak vnímali, prožívali a trpěli v této neuvěřitelné hektické době. Líčí kořeny nenávisti, které vznikaly rozdělováním společnosti na ty správné, německé a ty špatné, odpadlíky Čechy. To logicky vyústilo ve vystěhovaní velké části německých obyvatel do Německa po válce, protože se tak bezesporu předešlo dalším, krvavým střetům. Jizvy předválečné a válečné rozhodně nebyly zaceleny porážkou hitlerovského Německa. Vždyť zemřelo, bylo zavražděno na 360 tisíc Čechoslováků.

Čtivý Golombek jako skutečný novinář rozhodně nemoralizuje ani nehodnotí. Je pozorovatel a zapisovatel, dává informace na misky vah a čtenář sám může posoudit míru zběsilosti, té či oné pravdy.
Ve své knize vzpomíná, jak v létě 1938 přijel do Holandska a všichni byli zděšeni jak ti barbarští Čechoslováci utlačují sudetské Němce a provokují Německo. Golombek je ujišťoval, že nic z toho Češi nedělají, právě naopak. Že je to čistá Goebbelsovská propagace. Nikdo mu neveřil.

B. Golombek spolu s E. Valentou popularizovali mimořádnou figuru českého cestovatelství Jana Eskymo Welzla.
Napsali o něm knihy: Třicet let na zlatém severu, 1930 / Po stopách polárních pokladů, 1930 / Trampoty eskymáckého náčelníka v Evropě, 1932 / Ledové povídky Eskymo Welzla 1934
Objevují se dokonce v knize Karla Čapka, Válka s mloky v části Pan Golombek a Pan Valenta. Zde figurují jako reportéři a zpovídají kapitána van Tocha (Vantocha), který dokonce hovoří jazykem, jakým se vyjadřoval Jan Welzl.

Kniha Co nebude v dějepise vyšla i jako audiokniha, Velmi dobře načtená Stanislavem Oubramem.
Je lehce cenzurovaná především v pojmech jako jsou Němci versus nacisti etc. Což je už dnes taková mediální tradice přepisování historie v rámci tzv. politické korektnosti.

Potácíme se jako zbaveni rozumu. Jsme utýráni, propadáme chvílemi beznaději, ale zase se v nás probouzí vzdor, proklínáme Němce a utěšujeme se jednou a jedinou věcí: že jim to všechno odplatíme, že je za to potrestáme, že na tohle nikdy nezapomeneme, že na to nezapomenou naše děti ani naše vnukové, že o tom budeme vždycky a všude vypravovat, že nikdy nedopustíme, aby se Němci někdy za našeho života mohli postavit mezi ostatní slušné lidi. Slibujeme si, že své životy zasvětíme tomu, aby to, co bylo na nás spácháno, zůstalo dobře vryto v každé paměti...