doteky zivotaČtivé příběhy Barbory Dvorecké o životě, ve kterém se dějí neobyčejné věci. Tak trochu James Herriot a McDonaldová. Ale pěkně po česku, bez příkras, o životě jaký skutečně je. Bez jistot, které lidem slibují politici z obrazovek, ale s velkou láskou ke všemu živému, jenž pobíhá na dvorku, v ohradě nebo lítá ve vzduchu. Příběhy jsou hlavně o lásce, kterou nosíme všichni ve svém druhém srdci a o kterou se dělíme s ostaními podle toho, jak na tom zrovna v životě jsme.

V knížce je spousta milých vsuvek tzv. Doteků, krátkých momentů, které často řeknou víc jak celý román. Například tento:
Nějaký ten den už se toulat musel. Srst samý bodlák, zablácený až za ušima. Neprosil. Ale pro ten záblesk naděje v psích očích jsem otevřela branku. Ostražitě vyprázdnil misku s krmením a měl se k odchodu. A potom se zastavil. Vrátil se pár kroků, studeným, poškrábaným čenichem se krátce dotkl mé ruky… byl pryč. Ten letmý dotek patří k nejvzácnějším, jakých se mi kdy v životě dostalo.

A je pravda, že jsem knihu přečetl jedním dechem. Myslím, že každému připomene nějakou drobnou radost z jeho života. Já si povzpomínal na své psí tuláky, na rozlehlá pole, údolí i louky, hluboké lesy, které jsme všichni tak dlouho objevovali. Ale i na první skřivany na polích či vůni spadaných jablek. Na ovce v ohradách za domem a berana Ferdu, který ze všeho nejraději měl kostkový cukr.
Za oknem padá sníh, jak příjemný večer s knížkou.

Doteky života / Barbora Dvorecká / Nakladatelství Klika, 2015

Ukázky z knihy:

Doteky
V hloubi duše jsem přesvědčená, že kdykoli se nějaký pes, kůň, daněk nebo poštolka ocitne v úzkých, koukne na zvířecí facebook, kde se dozví, že: „…támhle na tý samotě – takovej starej barák s velikánskou zahradou, nemůžeš to minout – poskytují zdarma stravu a ubytování…“
Pokud je dotyčný jedinec v takovém stavu, že k nám nedojde po svých, s neomylnou přesností lavinového labradora o něj v lese zakopnu buď já, nebo jedna z dcer.

Klap, klap, klap… Můj kůň právě odchází. V hubě třímá zbytky květin z okenního truhlíku. Odchází pomalu, znechucen faktem, že se nikdo neřítí, aby ho vyhodil ze dvorku.
Sežer si je, myslím si pochmurně a dál míchám guláš…
a pak mi hlavou šlehne děs: Zavřeli jsme zahradu?!! Zuřivý řev z protějšího pozemku napovídá, že my ano, ale sousedé nikoliv.
Kobylka, šťastná, že přece jen je někdo naživu, vyplivuje řeřichy. Po krátké úvaze, zda to vzít pivoňkami, šlápnout do tulipánů a přes kosatce brankou ven, nebo raději vyvrátit
některý z čerstvě zabetonovaných sloupků, vyráží. Já za ní – zjišťovat škody. Hlubokými koňskými stopami, vedoucími cik cak zeleninou, se vracím zpátky časem… rok, dva, tři…

Doteky
„Co bys chtěla k narozeninám?“
„Aby se mi uzdravil pes,“ odvětila dcera bez váhání.

Do onoho dne jsem netušila, kolik sprostých slov znám a v jakých kombinacích je lze používat. A naší klisničce se potvrdilo mlhavé tušení, že jsou i koně, kteří musí skutečně
pracovat. S dcerou projížděly krajinu a sháněly rozverné přežvýkavce co nejblíž k ohradám, kde jsme se k nim s řevem přidávali a dopravovali je dovnitř.
Večer jsme měli pod kontrolou většinu dojících krav a asi tak třetinu těch ostatních. Zato jsme přišli o býka, který dospěl k závěru, že to celé je nějaký velký podfuk, rozebral oplocení a odešel neznámo kam. Dodnes jsme o něm neslyšeli.

Doteky
Chtěla jsem se dotknout konce duhy. Jenže pak jsem dostala strach. Protože kdyby se mi to povedlo, ztratila bych jeden sen. Sen o nekonečnu.

Zažila jsem rok neúrodný na jablka, obilí, brambory nebo okurky. Nikdy, nikdy nebyl neúrodný rok na dýně. Zkoušela jsem kde co. Zasadila jsem ty nestvůry do nejvzdálenějšího
kouta zahrady a zbytek léta se mu pečlivě vyhýbala. V září jsem zakopla o vzrostlou obludu, statečně si razící cestu k domovu.
Zkoušela jsem je ulít, nechat uschnout, umořit plevelem.
Jen jeden rok jsem si bláhově myslela, že jsem na to vyzrála. Nezasadila jsem je vůbec. S písní na rtech jsem kráčela vstříc podzimu, kdy mě mí štědří rodiče obdarovali třemi
svými největšími výpěstky.

Doteky
Nekonečně vysoký nebe. Tak vysoký, až se točí hlava.
A jednomu se derou slzy do očí. Pod tímhle nebem bejval kůň, plavej jako lví kůže. Když mraky nechávaly na západě poslední kus čistý modře jak mořskou zátoku, cválali jsme
krajem, kterej byl cejtit deštěm a prachem a zemí a volností.
Teď jsem pod nekonečně vysokým nebem sama a večer je cejtit jenom deštěm a prachem… a země je tvrdá a bolavá jako moje duše, protože volnost odešla s mým koněm, co měl barvu lví kůže.
A jednomu se derou slzy do očí.


Beletrie česká – nové knihy

Kámen a bolest Michelangela, za který byl Schulz na indexu katolické církve

Renesanční Florencie na přelomu 15. a 16. století. Doba neobyčejného společenského i uměleckého pnutí je tématem vynikajícího románu Karla Schulze, jenž vyšel až po autorově smrti. Téměř okamžitě ho pražská...

Hořkej svět Josefa Škvoreckého, svobodného muže v nesvobodném světě

Hořkej svět vyšel před 35 lety ve více než sedmdesátitisícovém nákladu v Odeonu a byl tudíž k nalezení v knihovnách rodičů, prarodičů a přátel. Svazek těchto povídek, podobně jako povídkové...

A zavaž si tkaničky. Szpukova čtivá próza ze šumavské krajiny

V próze A zavaž si tkaničky se Roman Szpuk obrací k šumavské přírodě, ke krajině kterou opravdu důkladně zná. Pomocí deníkových záznamů zachycuje bohatým jazykem drobné každodenní příběhy občas propojené...

Josef Váchal. Nad krvavým románem možno celé hodiny snít

„Surovost krváku?“ diví se roku 1924 Váchal. „Není jí! Denní události okolo nás předstihují drastičností, rafinovaností a šeredností i banální ubohosti těch nejvelkolepějších krváků… Skutečnost daleko předčí nejsmutnější fantazii a...

Nečekej, až zajde slunce, román Evy Kantůrkové

Je obětí, nebo je viníkem? Je jeho trest zasloužený? Ublížil rodině, když trval na svých principech? Lze ďábla obelstít? Tyto a další otázky řeší Josef, hlavní hrdina politického románu Evy...

Viktor Fischl. Dvorní šašci patří k mistrovským knihám velkého vypravěče

Krátká próza, která se díky vypravěčskému umění Viktora Fischla a díky neobyčejnému příběhu čte jedním dechem. Patří k těm několika málo knihám o holocaustu, která mají neuvěřitelný přesah až do...

Na otecké půdě. 120 let staré povídky z oblasti Žďárských vrchů

Kniha Na otecké půdě vyšla naposledy v roce 1894. Tento polozapomenutý, nicméně literárně cenný artefakt vydává v reedici nakladatelství MLHOVINA. Bohatou a krásnou starší češtinou vypravuje tato knížka o těžkém...