kulhavy dabel le sage

Kulhavý ďábel, satirický román z roku 1707 od Alaina-Reného Le Sage. Kniha někde na pomezí Fausta a Dona Quichota vychází z osvědčeného středověkého klišé žáka a učitele. V našem případě Asmodej, kulhavý ďábel, odkrývá střechy domů  městečka Seville a ukazuje donu Kleofášovi, jaký se pod nimi skutečně skrývají lidé, jaké jsou skutečně jejich názory a chování. Nadčasový a velmi čtivý román.

Anatol France, velký francouzský spisovatel o knize napsal:

Všichni, kdo uměli číst, chtěli poznat Kulhavého ďábla. Nacházeli v této knize nový, pikantní způsob vykreslení lidské povahy, vzácnou schopnost zachytit ve všem život, a to všechny zaujalo. Nebylo člověka, Boileauova podomka nevyjímaje, aby se v auteuilském domě nevrhl potají na tento román. Boileau (obávaný francouzský kritik) chlapci pohrozil vyhazovem, nevrátí-li knihu okamžitě tam, odkud ji vzal. Dobrák Boileau nechtěl spát ani jedinou noc pod stejnou střechou jako Kulhavý ďábel. (Víme, že Kulhavý ďábel odkrýval střechy domů, aby nahlížel, jak doopravdy lidé žijí.) Pro novou knihu je velice dobrým doporučením, jestliže se nelíbí starým kritikům. Spolehněte se, že když ji chválí, neobsahuje nic nového, a naopak, dráždí-li je, je to kniha osobitá a stojí za to si ji přečíst.
Druhé vydání této knihy, které vyšlo v témž roce (1707), bylo rozebráno rychleji než první.

Misantrop v Der Feuerteufel o knize poznamenal, že
choré mozky jsou všude; nevidí je jen Asmodej, kulhavý ďábel ze stejnojmenného satirického románu Alaina-René Le Sage, ale i Já se s chorými mozky střetávám téměř denně a stále mě udivují svými nekonečnými metamorfózami a svými neustále novými projevy, jejichž ohavná látka je snad nevyčerpatelná.

Alain-René Le Sage / Kulhavý ďábel / vydala Svoboda, Vyšehrad, 1984

Velice volně podle této knihy vznikla hudební komedie Kulhavý ďábel (1968)
o ďábelském pokoušení. Režisér a zároveň hlavní postava filmu Juraj Herz natáčel na zámku Hrádek u Nechanic.
Ukázka z filmu: "Cit mě nezajímá. Cit je jako močový měchýř, nafoukne se a splaskne. Mozek je nebezpečný, protože myšlenka zůstává. Zatím křičí jenom o lásce, ale dovedete si představit, co bude vykřikovat zítra?!"           

Ukázky z knihy...

„Chci, abyste dokonale poznal lidský život, a proto vám vysvětlím, co všecky ty osoby, které vidíte, dělají. Odkryji vám též pohnutky jejich činů a odhalím vám i jejich nejtajnější myšlenky.“

 „A kousek dál jistě vidíte, jak pochovávají dva muže. Jsou to bratři; měli stejnou nemoc, ale léčili se různě: jeden svému lékaři slepě důvěřoval, druhý ponechával nemoci volný průběh. Zemřeli oba; ten první proto, že užíval všechny léky, které mu lékař předepsal, ten druhý proto, že neužíval nic.“
„To je opravdu těžké,“ vzdychl Leandro. „Co má tedy ubohý nemocný dělat?“
„Těžko říct,“ odpověděl ďábel, „vím, že jsou dobré léky, ale nejsem si jist, jsou-li také dobří lékaři.“

 „Teď se podívejte,“ pokračoval Asmodej, „vidíte tu dámu na posteli?“
„Ano,“ přitakal don Kleofáš, „spí tam jakási žena a na polštáři vedle sebe má knihu.“
„Vidíte dobře,“ odpověděl kulhavec. „Dáma, na kterou se díváme, je velmi duchaplná komtesa, která se ráda baví. Posledních šest dní nemohla usnout, což ji unavovalo. Dnes si konečně zavolala nejlepšího lékaře medicínské fakulty. Přišel, vyšetřil ji a předepsal lék, který doporučoval už Hippokratés. Dáma si z lékařovy rady tropila posměch. Lékař, starý mrzout, nerozuměl žertu a řekl jí vážně po doktorsku:
‚Milostivá paní, Hippokratés1 si nezaslouží, abyste se mu smála!‘
‚Ale, pane doktore,‘ odpověděla komtesa vážně, ‚mně ten slavný a učený doktor vůbec není k smíchu. Vážím si ho velice a jsem přesvědčena, že má nespavost pomine, jakmile vezmu do ruky jeho spisy.‘
A vidíte, jak četba působila: sotva dáma přečetla tři stránky, usnula hlubokým spánkem.“

 „Když už jsem vám ukázal blázny v ústavu, musím vám ještě něco povědět o lidech, kteří taky nemají všech pět pohromadě, ačkoli si běhají volně po světě.
Podíváme se po městě a já vám ukážu lidi, kteří by patřili do ústavu choromyslných. Zrovna vidím jednoho muže, kterého nesmíme vynechat. Je to starý mládenec. Je mu pětačtyřicet let, má z čeho žít, ale chce vstoupit do služeb k jakémusi velmožovi.
V druhém domě je malíř. Specializoval se na ženské podobizny. Je to dovedný umělec, maluje věrné portréty. Ale nikdy nikomu nelichotí a představuje si, že bude mít úspěch. Inter stultos referatur.“ (latinsky: Měl by být zanesen mezi blázny.)

„Žebrota je nejvýnosnější zaměstnání a žebrákovi neschází nic než postavení ve společnosti. Kdybychom však měli vážnost mezi lidmi, pozbylo by naše řemeslo veškeré ceny, neboť by se mezi nás dral kdekdo.“

„Pohlédněte nyní na toho dlouhého hubeného muže,“ pokračoval ďábel. „Pod paží nese lejstra, za pasem mu visí kalamář, na zádech má kytaru. Je to zvláštní člověk. Ve Španělsku jsou kyničtí filosofové a tenhle je jedním z nich. Jde si lehnout na louku k průzračné studánce, z níž vytéká čisťounký potok vinoucí se po lukách. Náš filosof tam zůstane po celý den; bude se kochat krásami přírody, hrát na kytaru, filosofovat a své úvahy bedlivě zapíše do svých lejster. V kapse má jídlo jako obyčejně, to jest několik cibulí a kousek chleba. Takový střídmý život vede už deset let. Kdyby mu nějaký Aristippos řekl jako Diogenovi: ‚Kdyby ses uměl klanět mocným, nejedl bys cibule,‘ odpověděl by mu tento moderní filosof: ‚Klaněl bych se mocným tak jako ty, kdyby se mi nezdálo ponižující, aby se jeden člověk před druhým plazil v prachu.‘

 „A kousek dál jistě vidíte, jak pochovávají dva muže. Jsou to bratři; měli stejnou nemoc, ale léčili se různě: jeden svému lékaři slepě důvěřoval, druhý ponechával nemoci volný průběh. Zemřeli oba; ten první proto, že užíval všechny léky, které mu lékař předepsal, ten druhý proto, že neužíval nic.“
„To je opravdu těžké,“ vzdychl Leandro. „Co má tedy ubohý nemocný dělat?“
„Těžko říct,“ odpověděl ďábel, „vím, že jsou dobré léky, ale nejsem si jist, jsou-li také dobří lékaři.“

Ženy se navzájem vůbec nemilují. Představte si dvě přítelkyně, které se mají tak rády, že jedna druhou po straně nepomlouvá; dáte přednost jedné, druhá dostane zlost. Ne, že by vás milovala, ale chce, aby ona měla vrch. Takové jsou ženy: příliš na sebe žárlí, proto nejsou schopny pravého přátelství.

Beletrie česká – nové knihy

Můj svět v tobě. Nezvyklý talent dítěte v knize Renaty Šindelářové

Je-li autorka múzou políbená, zkušená žena, napíše čas od času příběh o mimosmyslovém „fungování“ docela obyčejného dítěte.

Lektorka z galerie na rohu Ivo Fencla. Magické vyprávění milovníka galerie

Byla jednou jedna Galerie na rohu a vyčkávala. Přijdou hosté? Taky vy tu galerii najdete; třeba když přeběhnete přes Náměstí Republiky ve směru šikmo od pasáže našeho nakladatelství NAVA. A...

Zvuk slunečních hodin jedinečné a talentované Hany Andronikové

Hana Andronikova zaujala nejenom tématem, ale i fabulačními schopnostmi, rafinovanou prací s literárním časem a výrazným, svébytným jazykem. Za svůj debutový román získala v roce 2002 ocenění Magnesia Litera v...

Markéta Lazarová, mistrovská Vančurova kniha a Vláčilův nejlepší film

Vančurův jazyk je krásná čeština a nemá nic společného s pojmenováním starodávný, jak si mnozí myslí. Možná proto Markéta Lazarová nepatří mezi jednoduché knihy a mnoho lidí knihu odsoudí, protože...

Planina ticha, meditativní próza Stanislava Vodičky

Útlá knížka básnické prózy je stejně křehká jako byl život autora, knihaře a básníka, přítele Demlova, Stanislava Vodičky.

Údolí včel. Vynikající kniha podle scénaře legendárního Vláčilova filmu

Vláčilův film Údolí včel je obecně považován za jeden z vrcholů české kinematografie. Baladická novela se odehrává v druhé polovině třináctého století. Líčí životní střet dvou přátel a křižáků Ondřeje...

Dobré a ještě lepší jitro Františka Nepila, kniha i audio

Kdybych měl říci, čím je František Nepil, řekl bych, že vypravěčem, napsal kdysi Miroslav Horníček a pokračuje. A to je vzácné, protože vypravěčů ubývá. Kdyby v nějaké zemi ubývalo hlíny...