Je obětí, nebo je viníkem? Je jeho trest zasloužený? Ublížil rodině, když trval na svých principech? Lze ďábla obelstít? Tyto a další otázky řeší Josef, hlavní hrdina politického románu Evy Kantůrkové, v dopisech určených dceři. V komentářích k nim se dozvídáme více o situacích, postavách a činech v nich zmiňovaných. A také o době od poloviny padesátých do konce osmdesátých let minulého století.

necekej az zajde clunce
Nečekej, až zajde slunce | Eva Kantůrková | vydal Dauphin, 2011

Ukázka z knihy:

Říkat věci rovnou Josefovi nebránil ostych, jeho krunýř byl propracovanější: jsou přece myšlenky, které ze tebe promluví, stavy a výmluvné boční situace, na které se můžeš odvolat. Svou ženu požádal o ruku tak, že jí nabídl společné bydlení; že je mým přítelem, vyjádřil jednou provždy tím, že mi daroval tepanou stříbrnou krabičku na léky po babičce; a ani Sínince nikdy nepověděl, jak ji má rád, jen vždycky však my si s dcerenkou rozumíme. Zvykli jsme si, že Josef je prostě divný patron a jeho divné patronství jsme chápali tak, že váhá srozumitelně se odkrýt, aby se chránil před možností naběhnout si. Nebyl takový silák, aby unesl ostřejší zklamání, a taky, mezi námi, lidem městským, zůstal tím hochem z venkova, který si velký svět tak zcela neosvojil a pronikal do něj z boku.

Tím ale na nás, své přátele, kladl nárok: a teď, kamarádko, když jsem svou řeč sdostatek zašmodrchal, je na tobě, abys pochopila pravý dosah toho, co právě říkám. Kráčel vedle mě, poklidný a usměvavý, spokojený, že si má s kým své zaujetí sdělit, a mně vědomí toho, co jej muselo obklopovat za hrůzy, když mu jako únik posloužil jakýsi možná zednář, možná zapomenutý alchymista, jemu, s jeho rozumovými možnostmi a kapacitou, stisklo srdce s takovou silou, až jsem musela dvakrát zhluboka nabrat dech, abych slabost překonala.

Knihu měl u sebe, v aktovce, díky níž se podobal úředníkovi po službě, a v níž kromě ponožek, kapesníků, kartáčku na zuby a balíčku zadržených dopisů nebylo nic víc než ta kniha. Když jsem mu ji posílala, víc jako žert než výpomoc v nouzi, hádanku pro jeho přemýšlivou hlavičku, nijak podrobně jsem si ji neprohlédla, text mě zaujal svou výlučností a tím, že je ve francouzštině. Ať se zabaví, pomyslela jsem si. Kniha jako komplikovaná křížovka.

Josef knihu otevřel v chrámu, opřel ji o pultík lavice, chvilku listoval, až našel snímky, které mi chtěl předvést. Nejdřív to byl obrázek sošky Adepta Vědy s nádobou Velkého Díla, umístěné, jak mi přečetl, na patě sloupu v prokázaně alchymistické kuchyni, která se zachovala v jednom starobylém domě v Bourges. Byla to v kameni vytesaná a stylizovaná postavička muže ve frygické čapce, držící v levé ruce posvátnou nádobu pro transformaci hmoty ohněm. A po ní nalistoval Alchymistu, zpodobeného jako ostré zakončení chrliče v chrámu Notre Dame v Paříži. Postava se ostrou konturou odrážela od temného pozadí a působila, už tím přírodním zadáním lapat a odvádět děšťový příval, velice sugestivně. Mohl to být stejně tak padlý anděl jako démon, figura nadlidská.

„Mně se v Notre Dame,“ řekl Josef, „nic tajemného nezjevilo. Leda že chrám je obrovitý, barevná okna mu dodávají skvělé osvětlení a zvuk se v něm mocně rozléhá.“

Seděli jsme v zadní lavici, byli jsme v chrámu sami, bylo tam ticho a chladno, voněly tam zbytky dýmu po spáleném kadidle, a Josef mi překládal odstaveček francouzského textu o znacích posvátné nádoby, určené ve Velkém Díle k hmotným přeměnám, zejména té nejtajemnější, proměně olova ve zlato. Proměně, která se však promítá i do osudu člověka a ožívá v jeho duši.

 

 


Beletrie česká – nové knihy

Nebe nemá dno, fantaskní, autobiografický příběh talentované Hany Andronikové

Hana Andronikova se po osmi letech vrací na literární scénu dílem, které se radikálně liší od její předchozí tvorby. Autobiograficky laděná próza se odehrává na třech místech zeměkoule: v amazonském...

Příběh inženýra lidských duší. Příběh emigrantův v Kanadě podle Josefa Škvoreckého

Panoramatický román Josefa Škvoreckého  (*27. 9. 1924 - †3. 1. 2012) konfrontující prostřednictvím životních osudů spisovatele-emigranta autoritativní středoevropské režimy s demokratickým klimatem kanadského exilu vychází poprvé v jediném svazku a...

Hrabalův Listopadový uragán. Konečně vyšly jeho necenzurované texty

Třetího února 1997 byl den, kdy skočil spisovatel Bohumil Hrabal do nenávratna. V roce 1990  začaly poprvé vycházet jeho texty bez různých cenzorských zásahů.

Kámen a bolest Michelangela, za který byl Schulz na indexu katolické církve

Renesanční Florencie na přelomu 15. a 16. století. Doba neobyčejného společenského i uměleckého pnutí je tématem vynikajícího románu Karla Schulze, jenž vyšel až po autorově smrti. Téměř okamžitě ho pražská...

Hořkej svět Josefa Škvoreckého, svobodného muže v nesvobodném světě

Hořkej svět vyšel před 35 lety ve více než sedmdesátitisícovém nákladu v Odeonu a byl tudíž k nalezení v knihovnách rodičů, prarodičů a přátel. Svazek těchto povídek, podobně jako povídkové...

A zavaž si tkaničky. Szpukova čtivá próza ze šumavské krajiny

V próze A zavaž si tkaničky se Roman Szpuk obrací k šumavské přírodě, ke krajině kterou opravdu důkladně zná. Pomocí deníkových záznamů zachycuje bohatým jazykem drobné každodenní příběhy občas propojené...

Nečekej, až zajde slunce, román Evy Kantůrkové

Je obětí, nebo je viníkem? Je jeho trest zasloužený? Ublížil rodině, když trval na svých principech? Lze ďábla obelstít? Tyto a další otázky řeší Josef, hlavní hrdina politického románu Evy...