sindelarova muj svet v tobe 2
Je-li autorka múzou políbená, zkušená žena, napíše čas od času příběh o mimosmyslovém „fungování“ docela obyčejného dítěte.
Či o - zázračně působících - schopnostech celé větší skupiny děcek. A sepíše tím způsobem bezchybnou psychologickou sondu.

Podobná sonda může být spuštěna i do světa nefunkční rodiny a jí nejbližších osob. To se děje i v knižně vydané próze Renaty Šindelářové Můj svět v tobě a brzy pochopíme, že ti nejegocentričtější - a citově často vyprahlí otcové - nejsou pro své vlastní děti ideálem. A zde zachycená hrdinka nachází pak náhradu za podobného „hada v obleku“ v psychologovi, jenž také musel volit a od koučování (které mu, pravda, po léta zajišťovalo vyšší výdělky) se pokorně vrátil k psychoanalýze svých dětských pacientů, více i méně roztomilých.

A to je i pravý svět pro něj a zdá se až fascinující, jak výsledná dvojice dokáže chápat výsledky chlapcova dušezpytu. Možnosti se přitom vždy dají dělit do dvou oblastí.
1. Odhalení psychických problémů spojených pouze s mocnou fantazií a urputnou potřebou lásky, která někdy vytváří zcela imaginární kamarády...
2. COSI, co už přesahuje běžně uznávanou realitu a váže se k telepatii. K dálkovému přenosu obrazů a snad i vůle.

Ve většině románů a povídek podobného typu se autor neubrání tendenci naznačovat, že existuje možná někdo anebo něco „nad námi“ anebo „mimo“. Ale například Ira Levin (autor Stepfordských manželek či románu Rosemary má děťátko) vyprávěl totéž spíše tak, že bylo příběh vždy možné vysvětlit OBĚMA způsoby. Reálným i fantaskním. A právě takto budovat dá samozřejmě více práce, nicméně se to bohatě vyplatí. Metoda Renaty Šindelářové je podobná.
„Mohl by mi někdo z vás vysvětlit, kdo je ten Míša?“ ptá se psycholog závěrem jejího - pouhých několik dní probíhajícího – příběhu, přičemž touží vyzvědět, kdo, kdy a co řekl chlapci o jeho otci, že to způsobilo silné zablokování důvěry.
„Přece archanděl Michael,“ zví.

A to obraz z jeho vlastní pracovny! „On mi to ale neřekl tak úplně slovy,“ přizná vzápětí malý Leonard. „Poslal mi obrazy a myšlenky.“
Předestřel mu otce jako člověka, který se stará pouze o sebe.
„A toho mám dost,“ reaguje dítě okamžitě.

Daleko podstatnější než to, že Leo disponuje schopností podobně vnímat (a - dejme tomu - se napojuje na „vysokovibrační bytosti“), je tady ovšem obecně lidská a intimní rovina téhož vyprávění, v níž posléze dospějeme k nepěkným zjištěním ohledně bytostné prázdnoty jednoho otce. Podobní sociopaté nemusí být přespříliš nápadní a nerozeznáte je rozhodně za jeden pracovní či dovolenkový den a i toho Lea si tatínek uměl získat. Ba omotat okolo prstu. Ale otázkou i tak zůstává, nakolik jej skutečně miloval.
Pokud někde v hloubi ano, což je jen přirozené, otázky stejně pokračují. Uměl snad ten muž svou lásku otcovskou bezskrupulózně pošlapat ve prospěch egoističtějších zájmů?
Asi.

A jakmile se podobné nevzory chování nabaží objektu zájmu, zmizí - a najdou si jinde „něco jiného“. To samé zjištění je v knize Renaty Šindelářové klíčové a zdaleka ne jediné, poněvadž mezi osmi hodinami a dvanácti minutami 26. dubna a jedenácti hodinami a devatenácti minutami 1. května se odehraje hned několik příběhů.

A co všechno z nich vyplývá, si musíme přebrat.
Tak například: Existují andělé?
Lze rozmlouvat s mrtvými?
A jste - spolu s hrdiny – i vy extrémně empatičtí?
Nebo naopak zablokování stresy?
A není – takhle náhodou – jen správné se každý den na pár minut zbláznit?
A lze snad objevit pohřešované děvčátko prostřednictvím „telepatického“ zachycování jeho myšlenek?

Kniha Renaty Šindelářové volně navazuje na prózu Jen jeden svět, vydanou tímtéž nakladatelstvím, ale není nutno znát předchozí vyprávění dopředu. Stačí číst odsud.
Renata Šindelářová: Můj svět v tobě. Obálka a ilustrace Jiřina Zusková. V edici Knihomol vydalo nakladatelství Literární strom. Klášterec nad Ohří 2019. 184 stran

„Andělé opravdu existují. Chodí za mnou každý den a povídají si se mnou,“ trval si na svém šestiletý Leo. „Ale nikdo kromě mámy a tety Lucky mi to nevěří.“ Ze zdánlivě klidného hlasu trčely ostny podrážděnosti. Podíval se na psychologa. „A ty? Ty mi věříš?“
„Já ano. Věřím, že je vidíš,“ ujistil ho Robert. „Přestože přiznávám, že já jsem nikdy žádného neviděl.“
Dětská fantazie je bezbřehá. Vytváří v myslích dětí bájné bytosti, mluvící zvířata, fiktivní kamarády. U předškoláka zcela běžný projev. Pokud ovšem přetrvává ještě ve školním věku, je příhodné ověřit, zda se stále jedná o nevinný projev fantazie, nebo má dítě nějaký psychický problém. Jen opravdu vzácně by se mohlo také jednat o známku duševní nemoci.
„A v tom je právě ten problém,“ konstatoval Leo velmi vážným tónem. „Nikdo jiný je nevidí.“
Byl to chytrý kluk, vystihl to přesně. „Proč myslíš, že je vidíš jen ty?“

Beletrie česká – nové knihy

Domek pana Stilburyho, magický román Ivo Fencla

Ještě magičtěji než Fenclova kniha Styky s Jorikou (Periskop, léto 2013) na čtenáře působí sevřenější novela Domek pana Stilburyho (NAVA, podzim 2013).

Bezdomovci mají domy z mlhy. Mikiskova velmi zdařilá sonda do duše bezdomovce

Mikisek Přišel s novou knižní novelou Dům z mlhy, na problém bezdomovectví hledí z jiné perspektivy.

Můj svět v tobě. Nezvyklý talent dítěte v knize Renaty Šindelářové

Je-li autorka múzou políbená, zkušená žena, napíše čas od času příběh o mimosmyslovém „fungování“ docela obyčejného dítěte.

Lektorka z galerie na rohu Ivo Fencla. Magické vyprávění milovníka galerie

Byla jednou jedna Galerie na rohu a vyčkávala. Přijdou hosté? Taky vy tu galerii najdete; třeba když přeběhnete přes Náměstí Republiky ve směru šikmo od pasáže našeho nakladatelství NAVA. A...

Zvuk slunečních hodin jedinečné a talentované Hany Andronikové

Hana Andronikova zaujala nejenom tématem, ale i fabulačními schopnostmi, rafinovanou prací s literárním časem a výrazným, svébytným jazykem. Za svůj debutový román získala v roce 2002 ocenění Magnesia Litera v...

Markéta Lazarová, mistrovská Vančurova kniha a Vláčilův nejlepší film

Vančurův jazyk je krásná čeština a nemá nic společného s pojmenováním starodávný, jak si mnozí myslí. Možná proto Markéta Lazarová nepatří mezi jednoduché knihy a mnoho lidí knihu odsoudí, protože...

Planina ticha, meditativní próza Stanislava Vodičky

Útlá knížka básnické prózy je stejně křehká jako byl život autora, knihaře a básníka, přítele Demlova, Stanislava Vodičky.