horkej svet skvorecky povidky

Povídkový soubor Hořkej svět z roku 19691, jedno z posledních vydaných děl před odchodem Škvoreckého do exilu, je jedním z děl, která ve svých příbězích odhalují křehkou nerovnováhu světa.

Hořkej svět vyšel před 35 lety ve více než sedmdesátitisícovém nákladu v Odeonu a byl tudíž k nalezení v knihovnách rodičů, prarodičů a přátel, kteří byli abonenty zmíněného nakladatelství. Svazek těchto povídek, podobně jako povídkové soubory Milana Kundery, Arnošta Lustiga, Ludvíka Aškenazyho, Bohumila Hrabala, Oty Pavla a Josefa Nesvadby, se staly vyhledávanou četbou studentů bohemistiky a mladých lidí v 70. a 80. letech minulého století. Četly se i romány Zbabělci, Lvíče a novela Legenda Emöke, „dva romány téměř veliké“ (Žert a Sekyra), Páralova a Fuksova tvorba (mám na mysli již vydaná díla převážně ze šedesátých let 20. století, pro moji generaci tehdy nedostižného „šťastného věku“).

V roce 1969 kromě Hořkého světa vyšla Josefu Škvoreckému knižně filmová povídka Farářův konec a román Lvíče; jejich vydáním skončilo publikování autorových děl v tehdejším socialistickém Československu i jejich oficiální literární kritika.

Rok 1969 byl bohatý stejně spíše na kritiku filmových adaptací, vzniklých na motivy Škvoreckého děl (Farářův konec, 1969 režie Evald Schorm; Flirt se slečnou Stříbrnou, 1969, režie Václav Gajer).
Hořkej svět recenzoval krátce pouze Jiří Kratochvil v Hostu do domu taktéž v tomto roce.3 Další Škvoreckého román Tankový prapor (1971) byl již prvním dílem exilového nakladatelství Sixty-Eight Publishers v Torontu. Kritická reflexe Škvoreckého děl se do roku 1989 obnovovala v exilu nebo samizdatu většinou s novými vydáními děl.

V Hořkým světě pochází většina z povídek z let 1946-1967, většina měla za sebou pouze časopisecké vydání a byla knižně tištěna poprvé, jen úvodní část tvoří povídky z rámcové prózy Sedmiramenný svícen s přepracovanou Rebekou z roku 1964, poté byly zakomponovány podle tematického klíče tři z textappealů Ze života lepší společnosti (1965), tři novodobé textappealy a výběr povídek z vydaného souboru Babylónský příběh z roku 1967 (s autorem Hořkej svět spolupořádal Vladimír Justl). Svým vročením prozrazují, jak se od rané tvorby Josefa Škvoreckého postavy včetně ústředního Dannyho Smiřického vracely a vrůstaly do budoucích románů a novel a jak byl jejich osud „variován“ jejich tvůrcem.

Povídky ze Sedmiramenného svícnu oživují zaniklý svět české židovské meziválečné komunity.
Oživují také její tragický osud za války, v jejíž době se také dychtivě a hledačsky dospívalo (tradované vyprávění – vzpomínka Rebeky na nástup do koncentračního tábora, při němž potkává svou „splašenou“ spolužačku s deštníkem a s Kinorevue v ruce). V dalších se zračila zkušenost těsně poválečných let, jejich naděje a bonvivánství hořké doby za revolučního kvasu, kráčející k lidově demokratickému uspořádání společnosti. Protestem se stal jazz jako výraz svobodného, mámivého nadechnutí; častý motiv křídlovky v české vzpomínkové poezii života a smrti (Hrubín, Mikulášek, Skácel) tak střídá saxofon, „v dějinách hudby nejpřevratnější vynález, instrument, který skutečně mluví, nejhumanističtější nástroj na světě,“ z něhož zaznívá „pekelně krásná muzika“ a pocit nadzemské volnosti.

Tragičnost let budovatelských je spjata s protagonisty závěrečných částí svazku, jejich zmarněných životů – gejblíků, pásků, luket, kristýnek, jazzových nadšenců drcených nepřízní doby.
Jazz se jim stává posledním útočištěm i s mizejícím časem radosti a okamžiku životních proher (Krpatovo blues, Píseň zapomenutých let) a nechutí pobývat dále na tomto světě v povídce Bebop Richarda Kambaly, jehož hořký konec potvrzuje „formulka“, jíž Škvorecký v úvodu rozehrává jeho příběh, „co začíná kosmopolitní hudbou, pak jde přes pásky a zlatou mládež a končí existencialismem a sebevraždou“ (s. 271). Groteskní nadsázka je pouze jednou výstižnou narážkou z mnoha ve vyprávění o osudu jedné z nejtragičtějších postav Josefa Škvoreckého. Je působivou obžalobou drastičnosti totalitní zvůle a zároveň potutelným výsměchem planému existenciálnímu filosofování.

Povídky z tzv. konverzačního okruhu (Eva byla nahá, Babylónský příběh, Úsměv pennsylvánské noci aj.) se nejvíce přibližují hemingwayovskému stylu, dialogičnost v nich převažuje, je v nich nejvíce zřetelné míjení v řeči, vycházející z niterných i zkušenostních nepochopení. Bylo-li jim vytýkáno literátské schéma a myšlenková sloganovitost v dobových recenzích, o to více jim čas neubral na působivosti a živosti dialogů (např. lhostejnost dívky z Babylónského příběhu ke kráse a historii města v kontrastu obrazu – vzpomínky na církevní slavnost).
Pro vypravěče jsou kardinálními otázkami našeho bytí vztah jedince a společenského systému, (ne)schopnosti člověka vnímat dějinnost přítomnosti a zejména jeho vztah k víře a náboženství. Tyto úvahy se promítají do celé tvorby Josefa Škvoreckého v dimenzi etiky lidského konání, například i v typologii postav (Dr. Bohadlo již zlidověl), dokonale parazitujících na systému (Práce pro kádrováky, Dobře prověřená Lizetka).

Působivé přímé vypravěčství a jazykový styl Škvoreckého próz přitahuje další generace čtenářů, jeho záměrně stylizovaná poloha umělecké promluvy vzbuzovala kritickou polemiku a diskusi v Čechách a byla náležitě zhodnocena výjimečnými kritickými osobnostmi, jako např. Josefem Vohryzkem:

„Snad nejvýraznější novum, jímž se Škvorecký svými Zbabělci a Koncem nylonového věku tehdy na konci padesátých let zapsal do čtenářského povědomí, byly neologismy, potápkovské idiomy a strmé fonetizace. (…)
Zvláštnosti jazyka Škvoreckého, které mají lví podíl na jeho popularitě, jsou gestem volnosti, hravosti a rozletu fantazie a účely, které plní, těsně souvisejí s obrazností a s chutí spřádat příběhy.“
Škvoreckého obraznost je spíše civilního charakteru, její půvabnost je zastřená jakoby clonou oparu, která se nepatřičně dere na povrch, ale vzbuzuje přitom pocit důvěrnosti: „Líziny oči jako slzy lesního medu“ (s. 230), „Rebeka vyprávěla a oči měla jako zasklené. Jako dvě umělé ryby ze skla“ (s. 50), „Dívka nebyla nijak krásná, ale měla příjemnou obyčejnou tvář a v ní staročesky pomněnkové oči“ (s. 160).

Povídky jsou uvozeny situací vypravěče (Prima sezóna, Eva byla nahá, Lekce na parní lodi aj.), kontaktem s fiktivním adresátem a vzápětí spontánním vypravěčstvím uvedeného příběhu (Můj táta haur a já), popisem protagonisty (Můj strýček Kohn, Pan doktor Strass aj). Incipit Příběhu o Kukačce se vymyká, vypravěč uvažuje o pravdivosti jeho fabule a zároveň „poučuje“ o relativnosti pravdivého sdělení, za níž sílí jeho potřeba ztvárňovat esenci condition humaine ve světě, v němž žije

„Historii Kukačky nezná nikdo. A snad se ten příběh ani nestal a je to jenom legenda, mýtus. Kdo v něm bude hledat realismus, najde nepravděpodobnost. Ale v téhle historii nejde o realismus. Což není válka spíš fantasmagorie než skutečnost, a je-li to skutečnost, jsme my skutečně lidé? A protože válka je možná, není snad možná historie Kukačky?“ (s. 37)

Povídky ze Sedmiramenného svícnu se vrátily do nového vydání v souboru Nové canterburské povídky a jiné příběhy (1996) v podobě textu z roku 1967, tj. rámcové prózy, objevilo se tam zpět i původní motto z Kazatele ( „… viděl jsem slzy křivdu trpících, ježto nemají potěšitele, ani moci k vyjití z ruky těch, kteří je sužují“ 4:1) spolu s věnováním „Těm dávno mrtvým těm dávno zapomenutým.“

V Škvoreckého tvorbě je spojeno stálé přemítání o biblických textech s hlubokou účastí pro osudy bližních, potřebou soucitu, lásky v našem „hořkém světě“ a pochybováním o náboženské víře.
Intertextuální prolínání v budoucích románech, které tak neustále obohacuje interpretační možnosti Škvoreckého díla (v Prima sezóně se jedna z povídek Hořkého světa stává Zimní příhodou, v Příběhu inženýra lidských duší se objevuje postava Rebeky a mnohé jiné), nalézáme v povídce Eine kleine Jazzmusik, ve které graduje vyprávění vzpomínkou na milovaného učitele:

„A když vstal Paddy a zahrál velké improvizované sólo v Srdeční záležitosti, což nebylo nic jiného než Dippermouthovo Heartbreak Blues, připadalo mi najednou, že jsem zaslechl úpěnlivý a smrtelně úzkostný hlas pana učitele Katze, který volá, křičí a prosí.“ (s. 258)

Teprve s četbou celku díla vyvstává pro čtenáře možnost pochopení a poslání tvorby a vývoje jeho vypravěčství, velkého tématu prožitku generace, vyrůstající v meziválečném čase, dospívající za války, svou ranou dospělost zažívající v pokusu o nastolení socialistického řádu a další život v exilové komunitě, která rozšiřovala kulturu za hranicemi i ve vlasti.

V Hořkém světě odchází a mizí meziválečný svět se svými hodnotami, ukotvenými v křesťanském řádu, radosti prožívání světa zhořkly a svět se zproblematizoval.
Čas neubral ani povídkám, které s ironickou nadsázkou vystihly zákruty mezilidských vztahů a figury znormalizované každodennosti. Václav Bělohradský v jednom ze svých textů hovoří o třech vášních Západu, z nichž jednu nazývá realistickým viděním označujícím

„schopnost číst text jako výpověď autora o celku světa“ s odvoláním na Auerbachovu Mimesis a jiné myslitele. Konstatuje v něm, že jen literární dílo umí probudit vidění žitého celku v každém zvláštním příběhu a zároveň poukazuje že „tento způsob čtení má i démonickou stránku, kdy vztah k celku může nabýt podoby totalitní lhostejnosti k jednotlivcům, k jejich hlediskům a zkušenostem a může se stát ničivým násilím celku na svých částech.“

Povídkový soubor Hořkej svět Josefa Škvoreckého je jedním z děl, která ve svých příbězích odhalují tuto křehkou nerovnováhu světa i pro další generace čtenářů.

Povídky z tohoto svazku jsou nyní zahrnuty do tří svazků (2.- 4.) Spisů Josefa Škvoreckého,2 obsahujících v úplnosti autorovy povídkové a nerománové texty.

Poznámky:
1 Hořkej svět byl vydán ještě dvakrát v exilu (II. vydání Toronto, Sixty-Eight Publishers 1978, III. vydání Londýn, Rozmluvy 1989).
2 Tyto tři svazky povídek a novel zahrnují předchozí vydanou tvorbu (do všech tří jsou zařazeny povídky z Hořkého světa, znovunalezené nepublikované texty ze čtyřicátých a padesátých let 20. století a poprvé tištěné povídky. ŠKVORECKÝ, Josef: Příběhy o Líze a mladém Wertherovi a jiné povídky. Spisy Josefa Škvoreckého 2. Vybral a uspořádal Vladimír Justl. Autorova poznámka J. Š. Praha, Ivo Železný 1994. (V Povídkách tenorsaxofonisty, rozšířených o 3 texty). ŠKVORECKÝ, Josef: Nové canterburské povídky a jiné příběhy. Spisy Josefa Škvoreckého 3. Vybral a uspořádal Vladimír Justl. Autorova poznámka J. Š. Praha, Ivo Železný 1996 (Sedmiramenný svícen v podobě z roku 1967). ŠKVORECKÝ, Josef: Neuilly a jiné příběhy. Spisy Josefa Škvoreckého 4. S autorem vybral a uspořádal Vladimír Justl. Autorova poznámka JŠ. Praha, Ivo Železný 1996 (ostatní „hořkosvětské povídky“, nalezené a nové povídky z let 1946-1989).
3 Host do domu 1969, č. 17, s. 41.
4 Pojem přejímám ze studie Květoslava CHVATÍKA: Poznámky k některým termínům soudobé literární kritiky. In: Od avantgardy k moderně, 2004, s. 189-190.
3
5 VOHRYZEK, Josef: Literární kritiky. Praha, Torst 1995, s. 264-265.
6 ŠKVORECKÝ, Josef: Franz Kafka, jazz a jiné marginálie. Toronto, Sixty-Eight Publishers 1987, s. 226-227.
7 BĚLOHRADSKÝ, Václav: Být vlastencem Západu? Salon, Literární příloha Práva, 16. 9. 2004, s. 1 a 3..
Pramen:
ŠKVORECKÝ, Josef: Hořkej svět. Povídky z let 1946-1967. Spolu s autorem vybral a uspořádal Vladimír Justl. Praha, Odeon 1969.
Literatura:
CHVATÍK, Květoslav: Od avantgardy k druhé moderně (Cestami filosofie a literatury). K vydání připravil a bibliografii sestavil Jan Schneider. Praha, Torst 2004.
ISER, Wolfgang: Apelová struktura textů. In: Čtenář jako výzva. Výbor z prací kostnické školy recepční estetiky. Sestavili Miloš Sedmidubský, Miroslav Červenka a Ivana Vízdalová. Brno, Host 2001.
LOPATKA, Jan: Předpoklady tvorby. Předmluva Václav Havel. Praha, Československý spisovatel 1991.
VOHRYZEK, Josef: Literární kritiky. Uspořádali Jan Lopatka a Michael Špirit. Úvodní esej Zdeněk Urbánek. Závěrečná studie Eva Formánková. Praha, Torst 1995.


Beletrie česká – nové knihy

Planina ticha, meditativní próza Stanislava Vodičky

Útlá knížka básnické prózy je stejně křehká jako byl život autora, knihaře a básníka, přítele Demlova, Stanislava Vodičky.

Na otecké půdě. 120 let staré povídky z oblasti Žďárských vrchů

Kniha Na otecké půdě vyšla naposledy v roce 1894. Tento polozapomenutý, nicméně literárně cenný artefakt vydává v reedici nakladatelství MLHOVINA. Bohatou a krásnou starší češtinou vypravuje tato knížka o těžkém...

Hořkej svět Josefa Škvoreckého, svobodného muže v nesvobodném světě

Hořkej svět vyšel před 35 lety ve více než sedmdesátitisícovém nákladu v Odeonu a byl tudíž k nalezení v knihovnách rodičů, prarodičů a přátel. Svazek těchto povídek, podobně jako povídkové...

Nebe nemá dno, fantaskní, autobiografický příběh talentované Hany Andronikové

Hana Andronikova se po osmi letech vrací na literární scénu dílem, které se radikálně liší od její předchozí tvorby. Autobiograficky laděná próza se odehrává na třech místech zeměkoule: v amazonském...

Příběh inženýra lidských duší. Příběh emigrantův v Kanadě podle Josefa Škvoreckého

Panoramatický román Josefa Škvoreckého  (*27. 9. 1924 - †3. 1. 2012) konfrontující prostřednictvím životních osudů spisovatele-emigranta autoritativní středoevropské režimy s demokratickým klimatem kanadského exilu vychází poprvé v jediném svazku a...

Hrabalův Listopadový uragán. Konečně vyšly jeho necenzurované texty

Třetího února 1997 byl den, kdy skočil spisovatel Bohumil Hrabal do nenávratna. V roce 1990  začaly poprvé vycházet jeho texty bez různých cenzorských zásahů.

Kámen a bolest Michelangela, za který byl Schulz na indexu katolické církve

Renesanční Florencie na přelomu 15. a 16. století. Doba neobyčejného společenského i uměleckého pnutí je tématem vynikajícího románu Karla Schulze, jenž vyšel až po autorově smrti. Téměř okamžitě ho pražská...