Kniha Na otecké půdě vyšla naposledy v roce 1894. Tento polozapomenutý, nicméně literárně cenný artefakt vydává v reedici nakladatelství MLHOVINA. Bohatou a krásnou starší češtinou vypravuje tato knížka o těžkém životě obyčejných lidí na venkově v oblasti Žďárských vrchů v časech na sklonku habsburské monarchie.

na otecke pude

Titul je souborem již dříve časopisecky vydávaných povídek, jejichž autorem je spisovatel Karel Zatty (1862-1925).
Jak bývalo v této době poměrně běžné, jedná se o jeden z mnoha pseudonymů Karla J. Zákouckého - učitele a ředitele chlapecké měšťanské školy v Heřmanově Městci. (Jeho dalšími pseudonymy byly například Karel Zdenko z Průhonu, K. Svratouch nebo Marie Bouchalová). Zákoucký působil rovněž jako městský zastupitel a člen řady spolků. Založil místní Klub českých turistů, díky čemuž nese jedna z turistických cest, vedoucích kolem města, jeho jméno.

Literární dráha Karla J. Zákouckého započala četnými fejetony v pardubických novinách Perštýn.
Své příspěvky otiskoval i v množství dalších novin, časopisů a kalendářů. Jeho doménou byla historická próza, odehrávající se mimo jiné právě i v oblasti Žďárských vrchů. Knižně vydal řadu svých cestopisů a souborů povídek, ale i odborné pedagogické práce. Celkem má jeho úctyhodná bibliografie přes šedesát položek. Některé knihy byly dokonce přeloženy do bulharštiny a slovinštiny.

Soubor krátkých próz Na otecké půdě nese podtitul Obrázky ze Žďárských hor.
Jedná se o naturalisticky vykreslené obrazy ze života prostých lidí. Autor, od jehož smrti uběhlo více než 90 let, jejich existenci popisuje jako drsnou a nesnadnou a příběhy v sobě skrývají silný sociální akcent. Hrdinové povídek jsou většinou chudí, žijí v prostých chaloupkách a bojují s krutou přírodou Žďárských vrchů, nezájmem vrchnosti a věčným nedostatkem. Odkazy na jednotlivé obce regionu (z nichž některé již neexistují) a konkrétní příjmení osob, běžná v této oblasti dodnes, potěší zájemce o český místopis. Díky detailům z obyčejného života lidí se pak soubor podobá čtivým vesnickým románům. Příběhy jsou zasazeny do 19. století, přičemž se občas okrajově dotknou i velkých událostí evropských dějin (Zákoucký zmiňuje např. bitvu u Sadové v roce 1866).

Sám autor ve více případech uvádí, že jeho příběhy nejsou dočista smyšlené, ale hledají inspiraci ve skutečných osobách, se kterými se během svého života setkal, nebo o kterých mu bylo vyprávěno.
Knížka Karla J. Zákouckého Na Otecké půdě – Obrázky ze Žďárských hor tak přináší sondu do nedávné historie a života v dnes turisticky oblíbeném regionu. Je zároveň příjemným čtením pro milovníky starší květnaté formy českého jazyka.

Na otecké půdě / Karel Zatty / Ilustrace: Klára Sedlo / Nakladatel: MLHOVINA, 2018
ISBN: 978-80-906646-2-3
Kniha vychází s podporou města Žďár nad Sázavou.

Ukázka:

Pro stlaní.

(Národní Listy 1889.)

Co den je vídám. Chodí ke mně do školy. A když tak se na ně zadívám, zdá se mi, jako bych zřel všecko to neštěstí, jež může chudé děti potkati. Jest mi jich srdečně líto. Jest trpké sousto vyžádané u dveří boháčových, však mnohem trpčí, musí-li o ně člověk chtěj nechtěj prosit! A nejtrpčeji snad chutná dětem vyptaný chléb! Málo jest lidí, již rádi dají. Každý něco ví. Ten táže se, proč žebrá, jsa tak mlád, a jiný odkazuje, by rodiče šli do práce. Kdo nezakusí, neuvěří! Jen dejte lidem práci a dětem sirotám rodiče, a bude spomoženo.
Ale mnohý „dárce“ buď jen se zakaboní, přirazí dveře a cos zareptá, nebo dá, ale dá s ostrým slovem na rtech, že prosící se zdráhá podávanou almužnu vzíti. Jak pálí takováto poznámka, zeptejte se těchto dětí! Povědí vám. Co den jdou o dům dále a ač obec na ně platí a ony za všecko jsou samá úslužnosť a dík upřímný, nenajdou přece nikde tváře vlídné.
Dokud Jandák, otec jejich, a matka žili, bylo dobře. Náležela jim jedna z lepších chaloupek naší vísky. Ale když otec zahynul smrtící kulí povstalce kdes v Bosně, zdálo se, jakoby neštěstí, sypající se na hlavy dříve šťastné rodiny, nemělo konce. Šlo jedno za druhým. Žena, nemajíc od čeho býti živa, dlužila se a dluhy dělaly zase dluhy. V chaloupce uhostila se bída. Jedli kolikráte jen jednou za den.
Než toto vše bylo jen počátkem všech svízelů, jež ubohé děti čekaly.
Jest zvykem a potřebou na našich horách dělati si, jakmile svatý Václav na dvéře zaťuká, závětří. Kruté mrazy a prudké vichřice prodraly by se vetchými zdmi do teplých světnic a kdož by se dotopil? Ještě že tak to dříví na nutné uvaření nuzného pokrmu si každý zaopatří, kde pak na zvláštní topení!? Lesy jsou střeženy jako nejvzácnější klenot. Ani suchá halouzka vichrem k zemi sklácená nesmí se bez dovolení sebrati.
„Zle je, zle!“ říkávají pamětníci zašlých časů na našich horách. „Za mladých našich let nebývalo nikdy takhle. Člověk mohl do lesa, kdy chtěl, a o nějakou souš nebylo zle. Dříví bylo dosti. Nehamžilo se tak o kousek jako dnes. Však také hajných nebylo tolik. Cesty byly volny a dnes – dnes uzavřeny jsou zámkem. Zle je, zle!“ uvolňují si. Ale povzdechy svými nenapraví ničeho.
Závětří u nás dělají ze „stlaní“, o něž každý se stará na jaře.
Když sněhy roztají a na namrzlé jehličí zasvitne jarní slunko poněkud prudčeji, jde jehličí valem dolů. Tehdy nastane u nás zvláštní život. Každý čeká vhodné chvíle. A když se mu naskytne, úprkem spěchá do lesa, by stlaní nahrabal a ještě v čas s ním se uklidil. Bývá to, když zjistí se, že hajný není doma. Tehdy nikdo nedbá o škodu, jakou lesu způsobuje. Každý pečuje, by pro svoji chaloupku opatřil si teplého obkladu. Zle však, přepočítali-li se a hajný objeví-li se jim za zády. Kde co jest, každý nechá a utíká, kam může, jen aby unikl rukoum hajného. Pokuta byla by jistá a kdež by horal náš vzal tolik, co vyměřeno na tento pych! Jsou rádi, že seženou nějaký ten groš na daň, neřku-li na pokuty. Raději odsedí to každý, byl-li přistižen, ale pak, jak to vypadá v domácnosti! Děti neobstarané a v chlévku kravka, hlavní živitel, neobsloužena.
„Jandačko, pojďte s námi!“ vyzývalo jednoho dne několik sousedek, jež se zastavily pro vdovu. „Šinkora dnes jest až v Chrudimi, můžeme nahrabati hezkou plachetku. Kdy pak se to zase přitrefí!“
„Nemohu dnes!“
„Proč?“
„Doma není ani sousta a tyto jsou neodbytny!“ ukázala na děti.
„I což! Nějak to předrží, než se vrátíte! Budeme tu hned. Dnes můžeme hrabat bez starosti.“
„Ne! Nepůjdu! – Slíbila jsem Pavlíkovi, že přijdu na setbu, a to víte, jíst se chce. Žaludek neodbytný věřitel!“
„Ale kde vezmete závětří? – Léto pomine mžikem a mrazy uhodí. Nedotopíte se!“
Vybízely a to účinkovalo. Pomyšlení na dlouhou, nepřečkatelnou zimu ji donutilo. Šla s nimi.
Vánek táhnoucí korunami starých sosen cos šelestil o zašlém štěstí a kos kdes na smrčí svou si notil. Bylo krásně. Pravá jarní pohoda.
Ženy, najdouce si „pěkné místečko“, daly se do práce. Stlaní bylo na hezkou vrstvu. Přibývalo jim. Hromádky jen rostly. Těšily se, jak se jim podařilo.
Plachetky brzy byly naplněny a ženy svázavše je a navléknuvše si je na krky, daly se k domovu. Libovaly si.
„Stůjte!“ ozvalo se pojednou za nimi a ženám jako když nohy podrazí. Slova uvázla jim na rtech a líce zesinaly. Lekly se.
Psí štěkot je vzpamatoval. Daly se na útěk. Pádily, co dech jim stačil. Nejedna klopýtla pod tíží stlaní, ale kdež to nechati! Všecka práce byla by zmařena, cesta bezúčelna a zima přece neodbytna! Snad Bůh dá, že nějak unikne! A vzchopíc se, pelášila znova.
Nejrychleji ubíhala snad Jandačka. Myšlénka, že doma na ni čeká dvé hladových dítek a strach z pokuty posilovaly ji. Necítila, že s čela se jí řinou veliké krůpěje potu, líce že hned rudne, hned zase zesinává; utíkala, co mohla.
Šťastně doběhla své chaloupky. Ale chtíc si otevříti, klesla. Byla schvácena. Museli ji odnésti na lože, ze kterého již nepovstala. Chřadla a chřadla. A když ji odnesli k věčnému spánku, ihned přihlásili se četní věřitelé a rozebrali, co kde bylo. Jen děti si nikdo nevzal.
Zůstaly chuděry na „potíž“ obci.
Dnes chodí dům od domu a jedí z milosti, co kdo jim dá. Jak chutná jim slzami smáčený chléb?

Beletrie česká – nové knihy

Kouzlo nechtěného vzniká, když se obsah nějakého sdělení dostane do rozporu s jeho vyjádřením

Kouzlo nechtěného je zajímavé čtení hlavně pro ty, kteří se chtějí dozvědět, jestli nepíši jako pitomci nebo jiný druh literárních magorů a nejsou podobni třeba Janu Jakubu Metánovskému, jehož texty ve výběru samozřejmě nechybí. 

Údolí včel. Vynikající kniha podle scénaře legendárního Vláčilova filmu

Vláčilův film Údolí včel je obecně považován za jeden z vrcholů české kinematografie. Baladická novela se odehrává v druhé polovině třináctého století. Líčí životní střet dvou přátel a křižáků Ondřeje...

Domek pana Stilburyho, magický román Ivo Fencla

Ještě magičtěji než Fenclova kniha Styky s Jorikou (Periskop, léto 2013) na čtenáře působí sevřenější novela Domek pana Stilburyho (NAVA, podzim 2013).

Zvuk slunečních hodin jedinečné a talentované Hany Andronikové

Hana Andronikova zaujala nejenom tématem, ale i fabulačními schopnostmi, rafinovanou prací s literárním časem a výrazným, svébytným jazykem. Za svůj debutový román získala v roce 2002 ocenění Magnesia Litera v...

Páralova nadčasová bílá válka s hnědým mnohozvířetem

Vynikající futurologický román o principech totalit je dnes téměř zapomenut. Nicméně aktuálnost a nadčasovost příběhu vynikne zvláště se spisovatelským talentem Páralovým a právem se řadí ke klenotům české beletrie.

Marie Kubátová o tom, jak překročit Rubicon důchodového věku

Jak překročit Rubikon je příběh o tom, jak je pro člověka těžké překročit hranici mezi tzv. produktivním a důchodovým věkem.

Viktor Fischl. Dvorní šašci patří k mistrovským knihám velkého vypravěče

Krátká próza, která se díky vypravěčskému umění Viktora Fischla a díky neobyčejnému příběhu čte jedním dechem. Patří k těm několika málo knihám o holocaustu, která mají neuvěřitelný přesah až do...