cestovni_pasText knihy se odvíjí  po krátkých odstavcích, rozhovorech, líčeních přírody a událostí, literárními prostředky  prosvětluje tu faráře, tu mlynáře, starostu, hlídače, či jejich ženy, ale také mechanismy  totality a života v nich.

Knihu Herty  Müllerové (*1953) pod názvem Cestovní pas vydalo nakladatelství Mladá fronta (112 stran, překlad a doslov Radka Denemarková). Získala v roce 2009, kdy ji vydalo německé nakladatelství Hanser, Nobelovu cenu za literaturu. Po celou dobu jejího čtení se neubráníte otázkám, v čem je jedinečnost té novely (už z rozsahu je viditelné, že jde o pouhou novelu ze života).

Více je dobré přečíst si něco o autorce samé.
Narodila se v německojazyčné rodině u rumunského Temešváru. V dospělých  letech  odmítla spolupracovat se známou Securitate, zakázali jí dokonce živit se překladatelstvím rumunské literatury, kterou vystudovala na  univerzitě a pracovala v mateřské školce jako učitelka. V roce 1982 vyšel její první knižní titul Doliny, poznamenaný cenzurními zásahy. Od roku 1985 byla umlčenou spisovatelkou se zákazem publikování.  Těmito okolnostmi byla donucena emigrovat v roce 1987 do Spolkové republiky Německa.

Právě vycestování z totalitní země a nekonečné čekání na cestovní pas se stalo ústředním tématem novely o jedné rumunské vesnici, která se vylidňuje. Úřední proceduru lze urychlit ponížením lidské důstojnosti, kterou žadatel, v tomto případě žadatelka,  obětuje.  

Poznáme-li tyto skutečnosti ještě před čtením novely, pochopíme snáze sílu a elegii příběhu,
v němž nechybějí barvité obrazy z dob, kdy Rumunsku vládl komunistický diktátor Čaušescu, který sice v jednu dobu dokázal vzdorovat imperiálnímu L. I. Brežněvovi (od roku 1965, zejména v případě vpádu vojsk zemí Varšavské smlouvy do Československa v srpnu 1968, jehož se Rumunsko odmítlo zúčastnit), ale stal se nenáviděným vlastním lidem a skončil krutou smrtí v revoluci v prosinci 1889, krátce po naší sametové revoluci.

Autorka hledá v příběhu a ve své novele samu sebe.
Nebylo věru jednoduché žít  jako Němec v Rumunsku, které dokázalo německou menšinu vydírat a využívat.  Za každého rumunského Němce, který se vystěhoval do Německa, obdržel stát od tamní vlády několik tisíc marek, odstupňovaně  podle věku a  dosaženého vzdělání. V osmdesátých letech tak opustilo Rumunsko na 200 000 rumunských Němců, ovšem za cenu, jak jsem výše uváděl, přičemž se rozmohl černý obchod, devizová korupce při koupi či získání cestovního pasu.

Na příběhu Windischovy rodiny líčí autorka, co všechno takové lidi ovládá, stísňuje, zmocňuje se jich,
hledá pochopení rozdílu mezi lží a pravdou. V novele jsou místa, charakterizující vesnický mikrokosmos se všemi deformacemi člověka  včetně sexuálních trapností a ponižování žen, pro něž už sex není požitkem, ale krutým  ponížením,  častým zneuctíváním,   mužským ukájením kdekoli a kdykoli. Vše se zdá být jednoduché, přímočaré. Chudý člověk nepotřebuje svobodu, chybějí mu ustavičně peníze. Nic neriskuje a proto ani nemůže nic vyčítat tomu, kdo riskuje všechno. Soucit a sebelítost nemají v těch příbězích místo.  Zdá se to být kruté, ale asi pravdivě prožité a se spisovatelskou licencí napsané.

Po přečtení této novely se jistě mnozí čtenáři budou ptát a na autorce požadovat, aby v tomto psaní neustala, protože – jak začali všichni ti uprchlí Němci žít v onom vysněném Německu? Nebylo jim někdy hůř než těm, kteří v Rumunsku zůstali?

V doslovu překladatelka  (mimochodem brilantně převyprávěného dílka, protože šlo o postižení mnohdy velkých jemností a jejich vystižení naším jazykem) říká, že knihy dnes již německé autorky se polykají jako hořké pilulky.  Za své psaní ručí životem. Dotýká se podvědomí, dotýká se jehlou bolestivé dásně… Cítí vítr, i když je bezvětří… I tento příměr má svoji logiku: jméno protagonisty novely Windische  pochází od slova Wind, tj. vítr. Podstatné je, co se děje v nitru toho člověka.

Cestovní pas
Herta Müllerová

Vydala Mladá Fronta, 2009

Beletrie světová – nové knihy

Poslední noc na Klikaté řece. Vynikající Irvingův dramatický a znepokojivý příběh

Nový román jednoho z nejznámějších a nejoblíbenějších anglicky píšících autorů se začíná odvíjet v polovině 50. let ve vývařovně dřevorubecké osady v severním New Hampshiru, kde si úzkostný dvanáctiletý chlapec...

Nadechnout se. Orwelův pohled na životní prázdnotu a bezcenné cetky povrchní zábavy

Nadechnout se – název knihy, který sám o sobě, bez ohledu na dobový kontext, autora či žánr, evokuje představu touhy (ať proměněné ve skutek nebo ne) po nějaké pozitivní změně...

Finsko to je Kalevala, protože Kalevala je finský národní epos

Kalevala je finský národní epos. Jedná se o sbírku lidové zpívané poezie, historických příběhů i pohádkových motivů z finské, karelské historie a mytologie, která byla v konečné podobě vydána 28...

Nepřekonatelný Saturnin Zdeňka Jirotky je skvělý lék na špatnou náladu

Saturnin Zdeňka Jirotky je skvělý lék na špatnou náladu, stačí se jen začíst do několika stránek a máte oči plné smíchu. Neustálá proměna sluhy v pána svého pána doslova voní...

Marťanská kronika, vizionářské dílo skutečného humanisty Raye Bradburyho

Klasika, kterou naleznete v seznamu 100 nejdůležitějších knih 20. století deníku Le Monde. Kdo nečetl Bradburyho, jednoho z velikánů světové prózy, nemá vztah ke knihám.

Byli jednou dva písaři Bouvard a Pécuchet. Humorně o lidské hlouposti a pseudovědě

V Česku asi nejznámější román Flauberta díky televiznímu seriálu "Byli jednou dva písaři" režiséra Jána Roháče, v kterém hráli v nezapomenutelných rolích Jiří Sovák a Miroslav Horníček. Pokud ale přečtete...

Kniha smíchu a zapomnění. Kunderova první i poslední kniha

Kniha je prvním Kunderovým románem psaným v cizině (1978), za které mu bylo odebráno Československé státní občanství. Příběhy v knize jsou Kunderovým obrazem fungování společenských mechanismů a jejich dopadů na...

Inspirující myšlenky...

Učitelé jsou – jak praví Platón o sofistech – ti z lidí, již slibují stát se lidstvu nejprospěšnějšími; ale oni jediní ze všech nejen nenapravují, co jim bylo svěřeno, nýbrž činí to ještě horším, a dávají si za to ještě platit. Kdyby se měla splňovat podmínka, již učinil svým žákům Pýthagorás, aby mu buď zaplatili, co žádá, anebo aby přísahali bohům, že mu zaplatí jeho námahu podle toho, jak vysoce si cení prospěch, jehož z jeho vyučování nabyli – tož by se páni učitelé divně na to dívali.
Michel de Montaigne