Text knihy se odvíjí po krátkých odstavcích, rozhovorech, líčeních přírody a událostí, literárními prostředky prosvětluje tu faráře, tu mlynáře, starostu, hlídače, či jejich ženy, ale také mechanismy totality a života v nich.
Knihu Herty Müllerové (*1953) pod názvem Cestovní pas vydalo nakladatelství Mladá fronta (112 stran, překlad a doslov Radka Denemarková). Získala v roce 2009, kdy ji vydalo německé nakladatelství Hanser, Nobelovu cenu za literaturu. Po celou dobu jejího čtení se neubráníte otázkám, v čem je jedinečnost té novely (už z rozsahu je viditelné, že jde o pouhou novelu ze života).
Více je dobré přečíst si něco o autorce samé.
Narodila se v německojazyčné rodině u rumunského Temešváru. V dospělých letech odmítla spolupracovat se známou Securitate, zakázali jí dokonce živit se překladatelstvím rumunské literatury, kterou vystudovala na univerzitě a pracovala v mateřské školce jako učitelka. V roce 1982 vyšel její první knižní titul Doliny, poznamenaný cenzurními zásahy. Od roku 1985 byla umlčenou spisovatelkou se zákazem publikování. Těmito okolnostmi byla donucena emigrovat v roce 1987 do Spolkové republiky Německa.
Právě vycestování z totalitní země a nekonečné čekání na cestovní pas se stalo ústředním tématem novely o jedné rumunské vesnici, která se vylidňuje. Úřední proceduru lze urychlit ponížením lidské důstojnosti, kterou žadatel, v tomto případě žadatelka, obětuje.
Poznáme-li tyto skutečnosti ještě před čtením novely, pochopíme snáze sílu a elegii příběhu,
v němž nechybějí barvité obrazy z dob, kdy Rumunsku vládl komunistický diktátor Čaušescu, který sice v jednu dobu dokázal vzdorovat imperiálnímu L. I. Brežněvovi (od roku 1965, zejména v případě vpádu vojsk zemí Varšavské smlouvy do Československa v srpnu 1968, jehož se Rumunsko odmítlo zúčastnit), ale stal se nenáviděným vlastním lidem a skončil krutou smrtí v revoluci v prosinci 1889, krátce po naší sametové revoluci.
Autorka hledá v příběhu a ve své novele samu sebe.
Nebylo věru jednoduché žít jako Němec v Rumunsku, které dokázalo německou menšinu vydírat a využívat. Za každého rumunského Němce, který se vystěhoval do Německa, obdržel stát od tamní vlády několik tisíc marek, odstupňovaně podle věku a dosaženého vzdělání. V osmdesátých letech tak opustilo Rumunsko na 200 000 rumunských Němců, ovšem za cenu, jak jsem výše uváděl, přičemž se rozmohl černý obchod, devizová korupce při koupi či získání cestovního pasu.
Na příběhu Windischovy rodiny líčí autorka, co všechno takové lidi ovládá, stísňuje, zmocňuje se jich,
hledá pochopení rozdílu mezi lží a pravdou. V novele jsou místa, charakterizující vesnický mikrokosmos se všemi deformacemi člověka včetně sexuálních trapností a ponižování žen, pro něž už sex není požitkem, ale krutým ponížením, častým zneuctíváním, mužským ukájením kdekoli a kdykoli. Vše se zdá být jednoduché, přímočaré. Chudý člověk nepotřebuje svobodu, chybějí mu ustavičně peníze. Nic neriskuje a proto ani nemůže nic vyčítat tomu, kdo riskuje všechno. Soucit a sebelítost nemají v těch příbězích místo. Zdá se to být kruté, ale asi pravdivě prožité a se spisovatelskou licencí napsané.
Po přečtení této novely se jistě mnozí čtenáři budou ptát a na autorce požadovat, aby v tomto psaní neustala, protože – jak začali všichni ti uprchlí Němci žít v onom vysněném Německu? Nebylo jim někdy hůř než těm, kteří v Rumunsku zůstali?
V doslovu překladatelka (mimochodem brilantně převyprávěného dílka, protože šlo o postižení mnohdy velkých jemností a jejich vystižení naším jazykem) říká, že knihy dnes již německé autorky se polykají jako hořké pilulky. Za své psaní ručí životem. Dotýká se podvědomí, dotýká se jehlou bolestivé dásně… Cítí vítr, i když je bezvětří… I tento příměr má svoji logiku: jméno protagonisty novely Windische pochází od slova Wind, tj. vítr. Podstatné je, co se děje v nitru toho člověka.
Cestovní pas
Herta Müllerová
Vydala Mladá Fronta, 2009
