Knihu Bod Omega Dona DeLilla stihla Lucie Mikolášková přeložit pro BB/art už v roce jeho newyorského vydání (2010) a tehdy mi to specificky postmoderní dílo, jehož redaktorem je zkušený Viktor Janiš, bez problémů uniklo. Přečetl jsem je ale konsternován letos a jen tedy připomenu, že se zde autor inspiroval už dost starým nápadem jistého Douglase Gordona Čtyřiadvacetihodinové Psycho.

bod-omega-delillo

Tento nápad-inovace spočívá ve zpomaleném promítání klasického Hitchockova filmu Psycho z roku 1960.
To promítání trvá právě jeden den. Nato lze začít nanovo. Nu, a v létě 2006 se film stal i kuriózní součástí expozice Muzea moderního umění v New Yorku. O tomto extrémním experimentu samozřejmě ihned napsali mnozí, avšak pouze DeLillo vytvořil skutečně regulérní reportáž románovou. A napsal ji dobře, ba v těch nejryzejších intencích Trumana Capote, který mu (kdopak ví) ze záhrobí pravděpodobně zatleskal.

Avšak to není vše a De Lillo není troškař, výsledek svého úsilí proto necítil jako dostačující a tento výdobytek proto jen představuje úvod a závěr jakési dovnitř a do pouště zapuštěné existenciálně beckettovské prózy, jejíž interpretace je umocněna konotací s šokujícími pohledy na onoho zpomaleného Anthony Perkinse.

A co by tomu řekli zesnulí Robert Bloch (autor původního a nijak literárně hodnotného románu) nebo sám Hitchcock?
To by jistě bylo zajímavé, ale nikdy se to nedovíme; jako ani nepoznáme onu Capoteho reakci; a koneckonců ani já, nezaujatý a nepříliš do kontextů vlisovaný čtenář, se neumím ubránit pocitu, že autor sice píše bravurně, ale zde už za hranou samoúčelné bohorovnosti. A stará dobrá rada „interpretujte si to sami“? Jistě. Obstojí. Je regulérní. Nicméně jedna ze zrovna tak regulérních interpretací může podle mého názoru znít i následovně:

„Ve zpomalení ve skutečnosti nevynikne nic a izolace jedince a kontemplace je jen prázdnou floskulí a symfonií bez barev. Význam má. Ale jen ten, že je synchronní s batesovskými sekvencemi okolo. Toť vše.“

Jsem ovšem nesečtělý skeptik a jiní interpretují až šokující DeLillova díla (jako Padající muž, 2007, či právě Bod Omega) co smutné přitakání dnešnímu celosvětovému vítězství násilí, před kterým není úniku a před nímž právě a hlavně citlivý umělec není schopen zavřít oči; takže i film Psycho náhle nově odhaluje co „tenkrát ještě bezpečně zrychlenou“ předpověď soudobého vzedmutí vražedného a sebevražedného terorismu.

DeLillo není pesimista a není optimista, jen umí čarovat a příběhy přespříliš nekonstruuje.
Mimo jiné získal medaili Williama Deana Howellse, National Book Award, Faulknerovu cenu za beletrii a za čtvrté i tzv. Jerusalem Prize. DeLillo ale bez přestání vnímá zlo jako cosi téměř totožného s realitou a provokativně a velmi rád staví osobnosti typu „zcela vyprázdněný spisovatel“ do lákavě šalebných služeb zákulisních sil prahnoucích po válce.

DeLillo navíc zlo registruje jaksi zevnitř. Nemusí je ohmatávat. A podle mého názoru sice krutost přímo neobdivuje, nicméně splývá s ní, a to vědomě, což pro většinu lidí představuje totéž.
Je pro ně stejný, jako by zlo vzýval, a pro ty, co umějí číst, je patrné, že zůstává odevzdán i nevyhnutelnému konci světa. Ale neskrývá se před tímto světem jako někteří a oficiálně naši zem poprvé a naposled navštívil jen rok po vydání Bodu Omega.
Protože však je pouze spisovatel a naštěstí ne politik, nebyl ani u nás nikým ani v nejmenším atakován či dokonce zavražděn (abych si zažertoval v jeho stylu). A je to dobře. Spisovatelé jeho kalibru jsou totiž vzácní jako azalky a jejich dekadentnost bývá ve skutečnosti často obrodná. Asi právě proto, že píší a nejsou politiky.

Don DeLillo: Bod Omega. Přeložila Lucie Mikolášková. BB/art 2010. 120 stran. ISBN 978-80-7381-823-4

Pozn:
To, že přítomnost literárního díla v mnohé poličce známého řetězce Levné knihy není ostuda a nesvědčí ani vzdáleně o případné nekvalitě díla, je dnes už samozřejmostí.
A je to tou samozřejmostí, kterou by jistě za samozřejmost považoval (a to s velikým poklidem) i sám Don DeLillo (*1936). --- Pokud by se tedy o prodeje svých knih v Čechách ještě dnes vůbec a sebeméně zajímal, o čemž si dovoluji mírně pochybovat.

Ukázka z knihy...

Reálný čas nemá smysl.
To slovní spojení (reálný čas) je samo o sobě nesmyslné; nic takového neexistuje. Norman Bates na plátně pokládá telefon. Zbytek se ještě nestal, ale on si ho přehrává v předstihu v obavě, že muzeum zavře, než scéna skončí. Závěrečné hlášení zazní celým muzeem ve všech jazycích hlavních muzejních národů a Anthony Perkins jako Norman Bates bude pořád ještě stoupat po schodech do ložnice, kde jeho matka leží dávno mrtvá.
Druhý divák vyjde ven z vysokých dveří. Teď je tu už jen on a hlídač, i představuje si, jak se veškerý pohyb na plátně zastaví, obraz se roztřese a postupně zmizí. Představuje si, jak hlídač vytáhne z pouzdra u pasu zbraň a střelí se do hlavy. Promítání skončí. Muzeum zavře a on zůstane sám s tělem hlídače v temné místnosti.
Za tyto myšlenky nenese odpovědnost. Ale jsou to jeho myšlenky. Nebo snad ne?
Obrátí pozornost zpátky k plátnu, jež intenzivně znázorňuje vše takové, jaké to je. Vše takové, jako to vždycky bylo. Jaké to i vždycky zůstane. Dívá se, co se děje, a chce, aby se to dělo pomaleji, ale zároveň se v duchu řítí vpřed k okamžiku, kdy Norman Bates ponese matku v bílé noční košili zpátky dolů ze schodů.
Vyvolá to v něm vzpomínky na jeho vlastní matku, s níž žil, než zemřela, v malém bytě stravovaném okolními mrakodrapy. A už je tu stín.
Už je tu stín Normana Batese stojícího přede dveřmi starého domu, stín, který je vidět zevnitř.
A pak?
Pak se dveře začínají otevírat a muž se oddělí od zdi a čeká, až jeho tělo všemi póry splyne s postavou Normana Batese, který vejde do domu, kráčí opravdu nahoru po schodech v nevnímatelném čase dvou obrazů a za nekonečnou jedinou vteřinu. A pak... A pak se obrátí ke dveřím matčina pokoje.
Někdy sedí u její postele, něco říká a pak se na ni dívá a čeká na odpověď.
Někdy se na matku jen dívá.
Někdy přijde před deštěm vítr a žene kolem okna přízračné ptáky, kteří vládnou noci, podivnější než sny.

Beletrie světová – nové knihy

Nadechnout se. Orwelův pohled na životní prázdnotu a bezcenné cetky povrchní zábavy

Nadechnout se – název knihy, který sám o sobě, bez ohledu na dobový kontext, autora či žánr, evokuje představu touhy (ať proměněné ve skutek nebo ne) po nějaké pozitivní změně...

Finsko to je Kalevala, protože Kalevala je finský národní epos

Kalevala je finský národní epos. Jedná se o sbírku lidové zpívané poezie, historických příběhů i pohádkových motivů z finské, karelské historie a mytologie, která byla v konečné podobě vydána 28...

Nepřekonatelný Saturnin Zdeňka Jirotky je skvělý lék na špatnou náladu

Saturnin Zdeňka Jirotky je skvělý lék na špatnou náladu, stačí se jen začíst do několika stránek a máte oči plné smíchu. Neustálá proměna sluhy v pána svého pána doslova voní...

Marťanská kronika, vizionářské dílo skutečného humanisty Raye Bradburyho

Klasika, kterou naleznete v seznamu 100 nejdůležitějších knih 20. století deníku Le Monde. Kdo nečetl Bradburyho, jednoho z velikánů světové prózy, nemá vztah ke knihám.

Byli jednou dva písaři Bouvard a Pécuchet. Humorně o lidské hlouposti a pseudovědě

V Česku asi nejznámější román Flauberta díky televiznímu seriálu "Byli jednou dva písaři" režiséra Jána Roháče, v kterém hráli v nezapomenutelných rolích Jiří Sovák a Miroslav Horníček. Pokud ale přečtete...

Kniha smíchu a zapomnění. Kunderova první i poslední kniha

Kniha je prvním Kunderovým románem psaným v cizině (1978), za které mu bylo odebráno Československé státní občanství. Příběhy v knize jsou Kunderovým obrazem fungování společenských mechanismů a jejich dopadů na...

Vraždy a jiné zběsilosti podle Edgara Allana Poa

Mistr hororu, jak jej neznáte. Klasik hrůzostrašné povídky by nemohl existovat bez protikladných vlivů, a tak vedle jeho nejlepších děsuplných povídek, například Sudu vína amontilladského nebo Skokana, můžeme postavit pěkně...

Inspirující myšlenky...

O čem se vlastně v knihách píše? Na tu otázku tak dostat odpověď, to by bylo! Ale na mou čest, v knihách se píše o ničem! O ničem, z čeho by ses mohl poučit nebo čemu jde věřit. Když to jsou romány, jednají o lidech, kteří nikdy nežili, o mátohách autorovy fantazie. A když to nejsou romány, je to ještě horší: jeden profesor nadává druhému idiotů, jeden filozof utápí druhého na lžíci vody. A všichni se motají sem, tam, ničí hvězdy a zhasínají slunce. Člověk nakonec neví, čí je.
Ray Bradbury, 451° Fahrenheita