Myšlenkou na otázku víry ve své tvorbě se Gaarder zabývá už od prvotiny, s druhem ortodoxní víry se vyrovnal v jiném svém románu Vita brevis. Autor mě tehdy při četbě ohromil především schopností vžít se tak opravdově do ženské postavy, která žije v raně křesťanském věku.

Pamatuji se, když Gaarder přijel na pražský veletrh Svět knihy, to když vyšlo Tajemství karet (to je skutečně pro děti a mládež), jak při obědě provokoval, čemu my tady vlastně věříme. Jestli jsme katolíci, evangelíci nebo věříme marxismu. Byla devadesátá léta a věděl, kde jsme vyrůstali.

Hrad v Pyrenejích, e-mailový román je o víře a o světovém názoru, ale také o muži a ženě, kteří se před jednatřiceti lety milovali, kvůli rozdílnému vnímání a podivnému zážitku se rozešli a…
Právě toto napětí, co se před těmi lety stalo, že se po pětiletém vztahu rozhodli rozejít, a jak nakonec dopadne ta e-mailová korespondence, udržuje čtenáře pozorného přes všechny výklady a vysvětlování rozdílných světových názorů. Knihu vydal Albatros, ale je určena dospělému čtenáři, čtení vyžaduje i jistou životní zkušenost.

Tento román rozhodně není pokračováním Sofiina světa, který v podstatě představoval populární učebnici filosofie pro mládež.

Autor nedal tomuto novému románu název podle surrealistického obrazu jen tak beze smyslu. Jedná se o rozumem nekontrolovatelný proud asociací, přesně v duchu surrealistického manifestu, nic na tom nemění, že mužská část korespondence tíhne k reálnějšímu pohledu na svět. Nechci prozradit více než je třeba, ale závěr románu se čte jak detektivka až k nečekanému, a přesto tak možnému závěru.

Tento poslední román Josteina Gaardera má protagonisty stejně staré jako je autor sám, je bravurním zachycením nánosu roků na člověku, aby nakonec dospěl k tomu, že člověk od dob mládí zůstává v jádru stejný, snad jen ta tělesná schránka doznává změny.

Hrad v Pyrenejích | Jostein Gaarder | Vydává Albatros Media - Albatros, 2011, Knihu opět výtečně přeložila do češtiny Jarka Vrbová

Gaarder spisovatel
Jostein Gaarder

Beletrie světová – nové knihy

Nadechnout se. Orwelův pohled na životní prázdnotu a bezcenné cetky povrchní zábavy

Nadechnout se – název knihy, který sám o sobě, bez ohledu na dobový kontext, autora či žánr, evokuje představu touhy (ať proměněné ve skutek nebo ne) po nějaké pozitivní změně...

Finsko to je Kalevala, protože Kalevala je finský národní epos

Kalevala je finský národní epos. Jedná se o sbírku lidové zpívané poezie, historických příběhů i pohádkových motivů z finské, karelské historie a mytologie, která byla v konečné podobě vydána 28...

Nepřekonatelný Saturnin Zdeňka Jirotky je skvělý lék na špatnou náladu

Saturnin Zdeňka Jirotky je skvělý lék na špatnou náladu, stačí se jen začíst do několika stránek a máte oči plné smíchu. Neustálá proměna sluhy v pána svého pána doslova voní...

Marťanská kronika, vizionářské dílo skutečného humanisty Raye Bradburyho

Klasika, kterou naleznete v seznamu 100 nejdůležitějších knih 20. století deníku Le Monde. Kdo nečetl Bradburyho, jednoho z velikánů světové prózy, nemá vztah ke knihám.

Byli jednou dva písaři Bouvard a Pécuchet. Humorně o lidské hlouposti a pseudovědě

V Česku asi nejznámější román Flauberta díky televiznímu seriálu "Byli jednou dva písaři" režiséra Jána Roháče, v kterém hráli v nezapomenutelných rolích Jiří Sovák a Miroslav Horníček. Pokud ale přečtete...

Kniha smíchu a zapomnění. Kunderova první i poslední kniha

Kniha je prvním Kunderovým románem psaným v cizině (1978), za které mu bylo odebráno Československé státní občanství. Příběhy v knize jsou Kunderovým obrazem fungování společenských mechanismů a jejich dopadů na...

Vraždy a jiné zběsilosti podle Edgara Allana Poa

Mistr hororu, jak jej neznáte. Klasik hrůzostrašné povídky by nemohl existovat bez protikladných vlivů, a tak vedle jeho nejlepších děsuplných povídek, například Sudu vína amontilladského nebo Skokana, můžeme postavit pěkně...

Inspirující myšlenky...

Učinil jsem něco obecně prospěšného? Pak tedy mám z toho prospěch. To měj stále na paměti a nikdy od toho neupouštěj! Bezpráví se často dopouští také ten, kdo něco nedělá, nikoli jen ten, kdo něco dělá
Marcus Aurelius Antoninus (121 – 180), Hovory k sobě,