flaubert-byli-jednou-dva-pisari

V Česku asi nejznámější román Flauberta díky televiznímu seriálu "Byli jednou dva písaři" režiséra Jána Roháče, v kterém hráli v nezapomenutelných rolích Jiří Sovák a Miroslav Horníček.
Přesto ale si troufám říct, že po přečtení Flaubertovy knihy velmi rychle zjistíte, že i tak dokonalé spojení předlohy a filmu jen klouže po humorném povrchu neobyčejného díla, jakési enycklopedie lidské hlouposti.

Bohužel kniha je posledním a nedokončeným románem Flauberta (1881), ve kterém popisuje humorné soužití dvou vysloužilých pařížských písařů. Ti se seznámí na lavičce Bourbonského bulváru v Paříži a zjistí, že:

Kancelářská jednotvárnost se jim zhnusila. Věčné škrabátko a hladítko, týž kalamář, táž pera a tíž kolegové! Zdáli se jim omezení a mluvili s nimi čím dál méně. Dříve byli téměř šťastni; ale od chvíle, kdy si začali sebe více vážit, ponižovala je jejich práce... „Tisíckrát radši bych dělal šaška na poutích!“

Začnou tedy kout pikle. Po odchodu na důchod kupují na vesnici statek, aby se spontáně věnovali vědeckému bádání.
Nic se jim však nedaří a pro lidi v okolí jsou jen pro smích. Nicméně způsob jakým Flaubert popisuje jejich komické kousky, hloubání a pseudovědecké rozjímání není jen bláznivým obrazem povrchního a maloměšťáckého přístupu k životu, ale je Flaubertovým výsměchem tehdějšímu? způsobu vědeckému bádání, kde vědcům, donekonečna se dohadujícím a prosazujícím své objevy, jde většinou jen o prosazení svého ega. Proto se v knize Flaubert tak často vysmívá mnoha vědeckým názorům či tzv. objevům, encyklopediím či populárně vědeckým článkům, které v té době skutečně existovaly.

byli jednou dva pisari flaubert
Ve dopise z července 1879 popisuje práci na této knize takto:

Každý den trávím, odpoledne v Národní knihovně, kde čtu pitomé věci, teď samou křesťanskou apologetiku. Je to tak blbé, že by to mohlo udělat bezbožníky i z největších věřících.

V lednu 1880 píše poslední kapitolu...

Víte, jakého čísla dosahuje počet svazků, které jsem musel strávit pro své strejdy? Víc než 1500! Můj svazek poznámek má osm palců tloušťky, a to vše a nic je totéž.
Ale toto bohatství dokumentů mi umožnilo nebýt pedantem; tím jsem si jist.

A tak v průběhu nedokončeného románu začínáme tušit, že závěr neměl být happyendem.
Pécuchet se nakazí syfilidou a příběh směřuje k poznání, že naše vědecké poznatky nejsou zdaleka na takové úrovní, jak ji samotní vědci prezentují v různých časopisech či knihách.

"Věda je založena na poznatcích, které získala z jednoho kousku vesmíru. Možná, že to neodpovídá celému vesmíru, který neznáme, který je mnohem větší a který nemůžeme prozkoumat... Nemůže-li jedinec nic vědět, proč by všichni jedinci dohromady měli vědět víc? Blud, třeba sto tisíc let starý, nestává se pravdou tím, že je starý! Dav jde vždy vyšlapanou cestou. A naopak, jen hrstka lidí stojí v čele pokroku.

O svém románu 18. dubna 1880, krátce před svou smrti, píše jedné ze svých přítelkyň:

Rozkoš má tam asi tolik místa jako v matematickém díle. A žádné drama, žádná zápletka, žádné zajímavé prostředí. Poslední kapitola jedná o pedagogice a mravních zásadách, ale chci tím čtenáře pobavit. Kdybych znal někoho, kdo by chtěl udělat knihu za takovýchto podmínek, považoval bych ho za zralého pro blázinec.

Gustav Flaubert (12.12. 1821 – 8.5. 1880) byl především vnímavý umělec.
Dnešní čtenáři, ve své většině, již nerozumí, co slovo "umělec" znamená, když jde o spisovatele. Smysl pro umění, ten jemný, citlivý, neuspokojitelný a nepostižitelný čich je svou povahou darem vnímavých lidí. Dnešní společnost dnes literární umění bakatelizuje tím nejvulgárnějším způsobem. Sám Flaubert v této knize napsal: Lid je spokojen s každým tyranem, jen nechá-li mu rypák v korytě. Jen ať mu zacpe pusu, ať po něm šlape, ať ho zničí! To bude ještě málo za jeho nenávist k právu, za jeho zbabělost, netečnost a zaslepenost!


Ukázky z knihy:

Bouvard a Pécuchet pronášeli i při jiných příležitostech své děsivé paradoxy. Pochybovali o poctivosti mužů, o počestnosti žen, o moudrosti vlády, o zdravém rozumu lidu, zkrátka podkopávali základy.
Co je zlého na tom, odhodíme-li břímě, které nás drtí a dopustíme-li se činu, kterým nikomu neublížíme? Kdyby urážel Boha, měli bychom tuto moc? Není to zbabělost, třebaže se tak říká, a jak nádherně zpupné je zesměšnit, třeba na vlastní účet, čeho si lidé nejvíce váží.
...
Děti nejsou ničím povinny svým zploditelům, ale rodiče naopak mají povinnost je živit, dát jim vzdělání, pečovat o ně, prostě jsou jim povinni vším... Ano, manželé mají žít věčně spolu, aby byli potrestáni za hloupost, že se vzali.
...
Lid je hloupý. Jen si vzpomeň na všechny ty, co kupují posilující prostředky; Dupuytrenovu pomádu, vodičku kastelánek atd. Ti hlupáci tvoří valnou část voličů a my se podrobujeme jejich vůli.
...
Lid je spokojen s každým tyranem, jen nechá-li mu rypák v korytě. Jen ať mu zacpe pusu, ať po něm šlape, ať ho zničí! To bude ještě málo za jeho nenávist k právu, za jeho zbabělost, netečnost a zaslepenost!
...
Tehdy se v jejich duši vyvinula politováníhodná schopnost: viděli hloupost a už ji nesnášeli. Rmoutily je bezvýznamné věci: reklamy v novinách, profil nějakého měšťáka, hloupý úsudek, který náhodou zaslechli... A vzpomněli si na dobu, kdy byli šťastni.
...
Zvířata mají také svá práva, neboť mají duši jako my, ovšem máme-li my vůbec nějakou!
...
Všichni dějepisci pracovali se zřetelem k zvláštnímu zájmu, k náboženství, národu, straně, systému, nebo aby kárali krále, radili lidu, poskytli příklady mravnosti.

Beletrie světová – nové knihy

Elementární částice. Michel Houellebecq a jeho skvělý román o degeneraci mravů v Západní Evropě

Velmi čtivý a mimořádně zajímavý bestseller Elementární částice (1998), vynesl autorovi, žijícímu v Irsku, celosvětový ohlas. Uprostřed současné nevýrazné literatury působí.

Poslední noc na Klikaté řece. Vynikající Irvingův dramatický a znepokojivý příběh

Nový román jednoho z nejznámějších a nejoblíbenějších anglicky píšících autorů se začíná odvíjet v polovině 50. let ve vývařovně dřevorubecké osady v severním New Hampshiru, kde si úzkostný dvanáctiletý chlapec...

Nadechnout se. Orwelův pohled na životní prázdnotu a bezcenné cetky povrchní zábavy

Nadechnout se – název knihy, který sám o sobě, bez ohledu na dobový kontext, autora či žánr, evokuje představu touhy (ať proměněné ve skutek nebo ne) po nějaké pozitivní změně...

Finsko to je Kalevala, protože Kalevala je finský národní epos

Kalevala je finský národní epos. Jedná se o sbírku lidové zpívané poezie, historických příběhů i pohádkových motivů z finské, karelské historie a mytologie, která byla v konečné podobě vydána 28...

Nepřekonatelný Saturnin Zdeňka Jirotky je skvělý lék na špatnou náladu

Saturnin Zdeňka Jirotky je skvělý lék na špatnou náladu, stačí se jen začíst do několika stránek a máte oči plné smíchu. Neustálá proměna sluhy v pána svého pána doslova voní...

Marťanská kronika, vizionářské dílo skutečného humanisty Raye Bradburyho

Klasika, kterou naleznete v seznamu 100 nejdůležitějších knih 20. století deníku Le Monde. Kdo nečetl Bradburyho, jednoho z velikánů světové prózy, nemá vztah ke knihám.

Byli jednou dva písaři Bouvard a Pécuchet. Humorně o lidské hlouposti a pseudovědě

V Česku asi nejznámější román Flauberta díky televiznímu seriálu "Byli jednou dva písaři" režiséra Jána Roháče, v kterém hráli v nezapomenutelných rolích Jiří Sovák a Miroslav Horníček. Pokud ale přečtete...

Inspirující myšlenky...

Učitelé jsou – jak praví Platón o sofistech – ti z lidí, již slibují stát se lidstvu nejprospěšnějšími; ale oni jediní ze všech nejen nenapravují, co jim bylo svěřeno, nýbrž činí to ještě horším, a dávají si za to ještě platit. Kdyby se měla splňovat podmínka, již učinil svým žákům Pýthagorás, aby mu buď zaplatili, co žádá, anebo aby přísahali bohům, že mu zaplatí jeho námahu podle toho, jak vysoce si cení prospěch, jehož z jeho vyučování nabyli – tož by se páni učitelé divně na to dívali.
Michel de Montaigne