goncarov oblomov lisnyj celovek

Oblomov, nejznámější dílo Ivana Alexandroviče Gončarova (1812 – 1891), podle kterého natočil vynikající film Nikita Michalkov, ale také vzniklo mnoho divadelních her. Dodnes je kniha na pomyslné špičce literárního kulturního dědictví. Román o člověku, jehož život se pohybuje mezi leností a nudou, jež se bojí jakékoliv změny ve svém životě a který svůj život nakonec úspěšně prohnívá.


Kdo nečte a nezná klasika Gončarova, neví co je lišnyj čelověk.
Ale pokud se někdo náhodou chová jako Oblomov, pak žije život zbytečného člověka.

A jak takový život vypadá? Gončarev ho začíná popisovat takto:

"Nevěděl si rady v záplavě denních starostí a stále ležel, obraceje se z boku na bok. Občas se pouze ozývaly trhané výkřiky: „Ach bože můj! Život mě nenechá na pokoji, všude na mne dotírá.“

A dál Gončarov upřesňuje popis svého hrdiny.

"Život se mu skládal ze dvou polovin: jedna z nich byla práce a nuda, což pro něho znamenalo totéž, druhá klid a pokojné veselí."....
Skoro nic ho nelákalo z domu a den za dnem se stále pevněji a trvaleji usazoval ve svém bytě. Oblomov zapadal až po uši do svého samotářství a odloučenosti, ze které ho mohlo vytrhnout jen něco mimořádného, co nenáleželo k obvyklým životním příhodám; nic takového se však nedělo ani se nedalo v budoucnosti očekávat...
K tomu ke všemu se Iljovi Iljiči v pokročilejším věku vrátila jakási dětinská bázlivost, takže tušil nebezpečí a zlo ve všem, s čím se nesetkával v okruhu svého každodenního života – tak už odvykl rozmanitosti vnějšího světa."...

"Co tedy doma dělal? Četl? Psal? Studoval?
Ano, naskytne-li se mu po ruce kniha, noviny, přečte je.
Uslyší-li o nějakém vynikajícím díle, zachce se mu poznat je; hledá tu knihu, prosí o ni, a přinese-li mu ji někdo brzy, pustí se do ní, začne si vytvářet představu o jejím obsahu: ještě krok, a zvládl by jej, ale podíváš se – a Oblomov už leží, netečně zírá do stropu a vedle něho leží nedočtená, nepochopená kniha.
Jeho zájem chladl ještě rychleji, než vznikal, a Oblomov se už nikdy nevracel ke knize, kterou odložil."...

"Až do šedin, až do hrobu. To je život!“
„To je...“ Štolc se zamyslil a uvažoval, jak takový život nazvat, „nějaká... oblomovština,“ řekl konečně.
„Ob-lo-mov-ština!“ pomalu opakoval Ilja Iljič; divil se tomu zvláštnímu slovu a zkoumal je po slabikách. „Ob-lo-mov-ština!“
Díval se na Štolce podivně a upřeně.
„Jaký je tedy podle tebe ideál života? Co není oblomovština?“ tázal se bez prudkosti a bojácně. „Neusiluje snad každý člověk o to, o čem sním já? Není účelem všeho vašeho shonu, všech vášní, válek, obchodu a politiky dosáhnout klidu, není to touha po ideálu ztraceného ráje?“
„I tvá utopie je oblomovská,“ namítl Štolc.
„Nač se tedy vlastně trmácíš, není-li tvým úmyslem navždy se zajistit a vzdálit se pak do ústraní, odpočinout si...?“
„Venkovská oblomovština!“ řekl Štolc.
„Nebo dosáhnout ve státní službě vynikajícího společenského postavení a pak užívat v čestné nečinnosti zaslouženého odpočinku...“
„Petrohradská oblomovština!“ namítl Štolc.
„Kdy tedy chceš žít?“ namítl zas Oblomov, rozmrzen Štolcovými poznámkami. „K čemu se trápit celý život?“
Vzdychl si.

"Víš, Andreji, v mém životě se nikdy nerozhořel žádný, ani spásný, ani zhoubný plamen.
Můj život se nepodobal ránu, nad kterým se ponenáhlu rozjasňují barvy a oheň, měnící se pak u jiných lidí ve žhavě planoucí den, až všechno rušně kypí v zářivém poledni a potom se zas všechno pomaličku mírní, bledne a přirozeně a pozvolna před večerem uhasíná. Ne, můj život uhasínáním začal. Je to divné, ale je to tak! Od první chvíle, kdy jsem si sebe uvědomil, cítil jsem, že už hasnu. Začal jsem hasnout při psaní listin v kanceláři; hasl jsem pak, když jsem se z knih dozvídal o pravdách a nevěděl, co si s nimi v životě počít, hasl jsem s přáteli, když jsem poslouchal jejich povídačky, klepy, posměšky, zlomyslné a studené prázdné tlachy, když jsem pozoroval přátelství, udržované styky bez cíle a bez sympatie. Buď jsem ten život nepochopil, nebo za nic nestojí.“

„Kdo tě proklel, Iljo? Co jsi spáchal? Jsi dobrý, rozumný, něžný, ušlechtilý... a... hyneš! Co tě zahubilo? To zlo nemá jméno...“
„Má,“ zašeptal sotva slyšitelně. „Oblomovština!“

 

Beletrie světová – nové knihy

Stefan Zweig, Netrpělivost srdce, román o sentimentálním a zbabělém soucitu

Je dvojí soucit, píše v prologu své knihy Stefan Zweig. Jeden, ten zbabělý a sentimentální, který je vlastní jen netrpělivostí srdce, aby se co nejrychleji zbavilo trapného dojetí cizím neštěstím...

Oscar Wilde vykreslil Obraz Doriana Graye jako zrcadlo našeho bláznivého světa

Osiřelý mladý muž, Dorian Gray, podle naturelu zcela jistě deviant, jak by prohlásil účetní Klaus, je hrdinou románu Oscara Wilda. Ten v příběhu promítá charakter Doriana Greye do jeho obrazového...

Dickensova záhada Edwina Drooda. Tajemství nedokončeného románu s vraždou a duchy

Záhada Edwina Drooda - zřejmě nejslavnější nedokončený román ve světové literatuře - tajuplný příběh s vraždou a s několika duchařskými motivy.

Mravenci a Bernard Werber. Bestselelrová trilogie. Podobenství mravenčího světa s lidskou civilizací

Tajemný svět mravenčí civilizace, parodující v mnoha směrech civilizaci lidskou, záhadný příběh s hororovými prvky, překvapivý závěr. To je ve stručnosti vynikající kniha Francouze Bernarda Werbera Mravenci. Tato trilogie je...

Kallocain. Karin Boye a její světově proslulý vizionářský román o budoucnosti lidstva

Kallocain je droga pravdy, po jejímž požití každý vyzradí na sebe i na své nejbližší i ta nejskrytější tajemství. Její objevitel je zde loajální souvoják Světového státu Leo Kall, který...

Love story. Šokující příběh Ericha Segala a jeho první věta

Čo môžete povedať o dvadsaťpäťročnej žene, ktorá zomrela? Že bola krásna. A vtipná. Že milovala Mozarta a Bacha. A Beatles. A mňa. Je málo kníh, ktoré dokážu čitateľa zlákať hneď...

Inspirující myšlenky...

Rozdíl mezi udavačem v té větší kleci (na území Československé socialistické republiky) a udavačem v kleci malé (na hradě plném bláznů) byl však značný. Udavači ve větší kleci dělali všechno pro to, aby zůstali utajeni, zatímco o udavačích uvnitř malé klece se všeobecně vědělo, oni sami se tím chlubili a nikdo se tím netajil. Dokonce se s tím dalo počítat. I kalkulovat. S udavači se dalo docela šikovně manipulovat.
Vladimír Škutina, Prezidentův vězeň