goncarov oblomov lisnyj celovek

Oblomov, nejznámější dílo Ivana Alexandroviče Gončarova (1812 – 1891), podle kterého natočil vynikající film Nikita Michalkov, ale také vzniklo mnoho divadelních her. Dodnes je kniha na pomyslné špičce literárního kulturního dědictví. Román o člověku, jehož život se pohybuje mezi leností a nudou, jež se bojí jakékoliv změny ve svém životě a který svůj život nakonec úspěšně prohnívá.


Kdo nečte a nezná klasika Gončarova, neví co je lišnyj čelověk.
Ale pokud se někdo náhodou chová jako Oblomov, pak žije život zbytečného člověka.

A jak takový život vypadá? Gončarev ho začíná popisovat takto:

"Nevěděl si rady v záplavě denních starostí a stále ležel, obraceje se z boku na bok. Občas se pouze ozývaly trhané výkřiky: „Ach bože můj! Život mě nenechá na pokoji, všude na mne dotírá.“

A dál Gončarov upřesňuje popis svého hrdiny.

"Život se mu skládal ze dvou polovin: jedna z nich byla práce a nuda, což pro něho znamenalo totéž, druhá klid a pokojné veselí."....
Skoro nic ho nelákalo z domu a den za dnem se stále pevněji a trvaleji usazoval ve svém bytě. Oblomov zapadal až po uši do svého samotářství a odloučenosti, ze které ho mohlo vytrhnout jen něco mimořádného, co nenáleželo k obvyklým životním příhodám; nic takového se však nedělo ani se nedalo v budoucnosti očekávat...
K tomu ke všemu se Iljovi Iljiči v pokročilejším věku vrátila jakási dětinská bázlivost, takže tušil nebezpečí a zlo ve všem, s čím se nesetkával v okruhu svého každodenního života – tak už odvykl rozmanitosti vnějšího světa."...

"Co tedy doma dělal? Četl? Psal? Studoval?
Ano, naskytne-li se mu po ruce kniha, noviny, přečte je.
Uslyší-li o nějakém vynikajícím díle, zachce se mu poznat je; hledá tu knihu, prosí o ni, a přinese-li mu ji někdo brzy, pustí se do ní, začne si vytvářet představu o jejím obsahu: ještě krok, a zvládl by jej, ale podíváš se – a Oblomov už leží, netečně zírá do stropu a vedle něho leží nedočtená, nepochopená kniha.
Jeho zájem chladl ještě rychleji, než vznikal, a Oblomov se už nikdy nevracel ke knize, kterou odložil."...

"Až do šedin, až do hrobu. To je život!“
„To je...“ Štolc se zamyslil a uvažoval, jak takový život nazvat, „nějaká... oblomovština,“ řekl konečně.
„Ob-lo-mov-ština!“ pomalu opakoval Ilja Iljič; divil se tomu zvláštnímu slovu a zkoumal je po slabikách. „Ob-lo-mov-ština!“
Díval se na Štolce podivně a upřeně.
„Jaký je tedy podle tebe ideál života? Co není oblomovština?“ tázal se bez prudkosti a bojácně. „Neusiluje snad každý člověk o to, o čem sním já? Není účelem všeho vašeho shonu, všech vášní, válek, obchodu a politiky dosáhnout klidu, není to touha po ideálu ztraceného ráje?“
„I tvá utopie je oblomovská,“ namítl Štolc.
„Nač se tedy vlastně trmácíš, není-li tvým úmyslem navždy se zajistit a vzdálit se pak do ústraní, odpočinout si...?“
„Venkovská oblomovština!“ řekl Štolc.
„Nebo dosáhnout ve státní službě vynikajícího společenského postavení a pak užívat v čestné nečinnosti zaslouženého odpočinku...“
„Petrohradská oblomovština!“ namítl Štolc.
„Kdy tedy chceš žít?“ namítl zas Oblomov, rozmrzen Štolcovými poznámkami. „K čemu se trápit celý život?“
Vzdychl si.

"Víš, Andreji, v mém životě se nikdy nerozhořel žádný, ani spásný, ani zhoubný plamen.
Můj život se nepodobal ránu, nad kterým se ponenáhlu rozjasňují barvy a oheň, měnící se pak u jiných lidí ve žhavě planoucí den, až všechno rušně kypí v zářivém poledni a potom se zas všechno pomaličku mírní, bledne a přirozeně a pozvolna před večerem uhasíná. Ne, můj život uhasínáním začal. Je to divné, ale je to tak! Od první chvíle, kdy jsem si sebe uvědomil, cítil jsem, že už hasnu. Začal jsem hasnout při psaní listin v kanceláři; hasl jsem pak, když jsem se z knih dozvídal o pravdách a nevěděl, co si s nimi v životě počít, hasl jsem s přáteli, když jsem poslouchal jejich povídačky, klepy, posměšky, zlomyslné a studené prázdné tlachy, když jsem pozoroval přátelství, udržované styky bez cíle a bez sympatie. Buď jsem ten život nepochopil, nebo za nic nestojí.“

„Kdo tě proklel, Iljo? Co jsi spáchal? Jsi dobrý, rozumný, něžný, ušlechtilý... a... hyneš! Co tě zahubilo? To zlo nemá jméno...“
„Má,“ zašeptal sotva slyšitelně. „Oblomovština!“

 

Beletrie světová – nové knihy

Poslední noc na Klikaté řece. Vynikající Irvingův dramatický a znepokojivý příběh

Nový román jednoho z nejznámějších a nejoblíbenějších anglicky píšících autorů se začíná odvíjet v polovině 50. let ve vývařovně dřevorubecké osady v severním New Hampshiru, kde si úzkostný dvanáctiletý chlapec...

Nadechnout se. Orwelův pohled na životní prázdnotu a bezcenné cetky povrchní zábavy

Nadechnout se – název knihy, který sám o sobě, bez ohledu na dobový kontext, autora či žánr, evokuje představu touhy (ať proměněné ve skutek nebo ne) po nějaké pozitivní změně...

Finsko to je Kalevala, protože Kalevala je finský národní epos

Kalevala je finský národní epos. Jedná se o sbírku lidové zpívané poezie, historických příběhů i pohádkových motivů z finské, karelské historie a mytologie, která byla v konečné podobě vydána 28...

Nepřekonatelný Saturnin Zdeňka Jirotky je skvělý lék na špatnou náladu

Saturnin Zdeňka Jirotky je skvělý lék na špatnou náladu, stačí se jen začíst do několika stránek a máte oči plné smíchu. Neustálá proměna sluhy v pána svého pána doslova voní...

Marťanská kronika, vizionářské dílo skutečného humanisty Raye Bradburyho

Klasika, kterou naleznete v seznamu 100 nejdůležitějších knih 20. století deníku Le Monde. Kdo nečetl Bradburyho, jednoho z velikánů světové prózy, nemá vztah ke knihám.

Byli jednou dva písaři Bouvard a Pécuchet. Humorně o lidské hlouposti a pseudovědě

V Česku asi nejznámější román Flauberta díky televiznímu seriálu "Byli jednou dva písaři" režiséra Jána Roháče, v kterém hráli v nezapomenutelných rolích Jiří Sovák a Miroslav Horníček. Pokud ale přečtete...

Kniha smíchu a zapomnění. Kunderova první i poslední kniha

Kniha je prvním Kunderovým románem psaným v cizině (1978), za které mu bylo odebráno Československé státní občanství. Příběhy v knize jsou Kunderovým obrazem fungování společenských mechanismů a jejich dopadů na...

Inspirující myšlenky...

Život je vydáván za dar, zatímco je nad slunce jasné, že každý, kdyby si předem mohl tento dar obhlédnout a vyzkoušet, musel by se za něj poděkovat; jako se Lessing divil rozumu svého syna, který musel být násilně vytažen porodními kleštěmi, protože vůbec nechtěl na svět, sotva byl však v něm, opět z něj spěchal.
Arthur Schopenhauer, Svět jako vůle a představa