cas_hrichu.jpgVe svém Čase hříchů Ivan Kopecký napsal vynikající kroniku života v jihočeském městečku začátkem padesátých let. Nevím, nakolik je příběh autobiografický (ostatně to není podstatné), ale svět, doba i lidé, jsou nahlíženi osmiletým respektive devítiletým Janem Matějem Maštalířem. Hrdiny jsou pak lidé z jeho rodiny, především tatínek inženýr geometr, milující maminka, prarodiče, bratr, také sousedé, opilec Mrzena, farář, místní pekař, udavačský fotograf, přednosta na nádraží, či poněkud záhadný Dědák, žijící osaměle nedaleko opuštěné pily.

Jedno z nejtragičtějších období našich dějin je trvale v pozadí dějů (Maštalířovi přijdou o celé jmění v akciích, které pro ně střádal dědeček finančník a musejí žít v dobrovolném exilu na malém městě, i z něho jsou nakonec vykázáni, lidé se čím dál tím více obávají zajít do kostela, maminka Maštalířova už nesmí učit francouzštinu, objevují se udavači a vládnoucí nevzdělanci, noví mocipáni se snaží řevem z tlampačů rušit církevní obřady a svátky), doba občas i vystrčí své pařáty, aby krutě zakroutila lidskými osudy: tu je zatčen pekař, tu soused krejčí se v noci oběsí, tu vystěhovávají souseda kulaka.

Ale v první rovině zůstává sled podstatných i nepodstatných epizod, jak je prožívá, vidí či poslouchá malý Matěj. Tu poskytne první pomoc zraněné Markétě, tu se prvně napije piva, chytá rybu, bojí se vlastních hříchů a zpovědi, stane se ministrantem, čte si v deníku záhadného Alberta, vztyčuje s tatínkem stožár pro větrnou elektrárnu, snaží se bránit barbarskému ničení pily, chce se utopit, aby se nemusel stěhovat.
Nade vším pak převládají láskyplné vztahy v jeho rodině i prožitky prvního velkého přátelství mezi malým chlapcem a jeho spolužačkou.

Kopecký vytváří bohatou koláž, střídá záběry minulosti, zážitky malého chlapce i tatínka inženýra, střídá lyrické popisy řeky a měnlivé přírody s historkami jednou komickými po druhé tragickými, všechno však spíná nádherný jazyk plný metafor a zcela oproštěný od jakýchkoliv klišé. (Hlavou se mu mele páté přes jiné,  první přes opačné…) Rád bych uvedl aspoň nějakou ukázku, ale to bych musel opsat celou knihu. Aspoň tedy jednu jedinou.

Malý Maštalíř prvně oblečen do ministrantského celý roztřesený ze své nové důležité funkce omylem zazvoní. „Teď se nezvoní,“ mrkne přísně pan farář. Naštěstí přichází čas pokleků, modliteb a dlaní na plocho, jako by den byl prokrajován i se svým dechem. Lidé v kostele se propadávají do víry, nastává čas Boží. Fuga pročísla kostel až do nejzazších koutů. Obtéká zadečky andělíčků jako řeka oblázky, do svící naráží jako do kmenů na pokrajích lesů. Zatím tatínek Maštalíř před kostelem pozoruje přípravu komunistického obřadu. Do náměstí vybíhají děvčata v modrých košilích, sukně jim výskají a odhalují bílá stehna. Kdosi vynáší obrovité portrétní poutače. Ze dveří dávné budovy radnice vycházejí placatí soudruzi. Generalissimus, Klement, zakladatelé hnutí. Hlavami rozrážejí prostor do náměstí… Potentáti stojí každý na jedné dřevěné noze, opírají se překližkovým rámy o renesanční fasádu najednou docela sami. Někteří koukají do zdi, jiní přehlížejí starobylé náměstí. Vlastně jen chvíli předtím, než budou vyvlečeni vzhůru. Než uvidí město jako svatí z kostela. „V nové spravedlivé víře teprve my všude dohlédneme,“ pobrukuje si dávno mrtvý vousáč. Provazem jej kdosi z odprýskaného přízemí radnice vytahuje vzhůru, pohupuje s ním jako s drakem a sdírá mu po omítce bradavice ze zapařených zad.

Lze obrazněji vystihnout protiklady pominuté doby?

V čase, kdy naší řeč zamořují pseudorealistické „ze života odposlechnuté“ dialogy telenovel, nechá autor i své hrdiny včetně těch dětských hovořit bohatým jazykem, který odpovídá bohatosti jeho vlastní řeči.

Kdybych chtěl shrnout, jak vnímám jemný dech knihy, pak z něho znamenám: i ve vše pohlcující bídě doby se dá čestně žít, uchránit vzájemné vztahy i vlastní chování před ovzduším zamořeným lží, podlostí a nenávistí.


Snad jen v díle Vančurově a Hrabalově nacházím takovou schopnost vyprávět, takovou obraznost a tak mistrné zvládnutí jazyka.

Čas hříchů / Ivan Kopecký / Vydal Hejkal / stran 315

 


Beletrie světová – nové knihy

Michail Bulgakov a Mistr a Markétka. Světový román s ilustracemi Borise Jirků

Bezepsoru jeden z největších světových románů. Michail Bulgakov a Mistr a Markétka. Nové ilustrované vydání jednoho z nejznámějších ruských románů s více než osmdesáti obrazy Borise Jirků.

Amsterdam. Jedna z nejbrilantnějších knih McEwana o bezcitnosti a bezděčné krutosti

  Úsporný příběh, za který autor získal v roce 1998 Bookerovu cenu, se odvíjí v nečekaných zvratech a vedle Betonové zahrady jde o nejbrilantnější spisovatelovu psychologickou studii bezcitnosti a bezděčné krutosti.

Gončarov – Zbytečný Oblomov – Lišnyj čelověk

Oblomov, nejznámější dílo Ivana Alexandroviče Gončarova (1812 – 1891), podle kterého natočil vynikající film Nikita Michalkov, ale také vzniklo mnoho divadelních her. Dodnes je kniha pomyslné špičce literárního kulturního dědictví.

Útěk do divočiny. Nedomyšlený a naivní pokus o návrat ke kořenům lidství

V Apríli roku 1992, mladý muž z dobrej rodiny odišiel na Aljašku a vtúpil do severskej divočiny jej najvyššieho štítu, Mount McKinley. O štyri mesiace neskôr našla jeho rozkladajúce sa...

Victor Hugo a Muž, který se směje. Nejemotivnější román o znetvořeném světě lidí a hledání lásky

Je to zvláštní a mimořádně emotivní román. Na příběhu čtyřčlenné party komediantů dokázal Hugo (1802 – 1885) popsat bez příkras šílenou dobu na přelomu 17. a 18. století. Jak sám...

Stanislaw Lem a Solaris. Kniha, která předběhla lidské myšlení

Solaris je originálním pohledem na existenci jiné inteligence, než jakou si člověk dokáže představit a je také jedním z nejpromyšlenějších sci-fi románů Stanislava Lema.

Autista a poštovní holub. Kniha o autismu, o genialitě a tónech houslí

Kniha o autismu, o genialitě, o holubích návratech a tónech houslí. Janine ve svých sedmnácti letech podivně otěhotní. Tak trochu zvláštní nehoda, neboť otcem je brčko. Narodí se jí syn...

Inspirující myšlenky...

Což je civilizace něco jiného než schopnost používat věcí, jež vymyslel někdo jiný? I když Mloci, řekněme, nemají svých vlastních myšlenek, mohou mít docela dobře svou vědu. Nemají sice své hudby nebo literatury, ale obejdou se bez nich dokonale; a lidé počínají shledávat, že to je od těch Salamandrů báječně moderní. Tak vida, už se může člověk u Mloků ledačemus učit – a není divu: což nejsou Mloci ohromně úspěšní, a z čeho jiného si mají lidé brát příklad, ne-li z úspěchu? Ještě nikdy v dějinách lidstva se tolik nevyrábělo, nebudovalo a nevydělávalo jako v této veliké době. Nic platno, s Mloky přišel do světa obrovský pokrok a ideál, který se jmenuje Kvantita. „My lidé Mločího Věku,“ říká se s oprávněnou hrdostí; kam by se hrabal zastaralý Lidský Věk se svou pomalou, titěrnou a neužitečnou páračkou, které se říkalo kultura, umění, čistá věda nebo jak! Praví, uvedomělí lidé Mločího Věku už nebudou mařit svůj čas hloubáním o Podstatě Věcí; budou mít co dělat jenom s jejich počtem a s hromadnou výrobou. Celá budoucnost světa je v tom, aby se pořád zvyšovala výroba i konzum; pročež musí být ještě víc Mloků, aby mohli ještě víc vyrobit a sežrat. Mloci jsou jednoduše Množství; jejich epochální čin je v tom, že jich je tak mnoho. Teprve nyní může lidský důmysl pracovat naplno, neboť pracuje ve velkém, s krajní výrobní kapacitou a rekordním hospodářským obratem; zkrátka je to veliká doba. – Co tedy ještě chybí, aby se za obecné spokojenosti a prosperity uskutečnil Šťastný Nový Věk? Co překáží, aby se zrodila kýžená Utopie, v níž by byly sklizeny všechny ty technické triumfy a nádherné možnosti, které se lidskému blahobytu a mločí píli otvírají dál a dál, až do nedozírna?
Karel Čapek, Válka s mloky