cas_hrichu.jpgVe svém Čase hříchů Ivan Kopecký napsal vynikající kroniku života v jihočeském městečku začátkem padesátých let. Nevím, nakolik je příběh autobiografický (ostatně to není podstatné), ale svět, doba i lidé, jsou nahlíženi osmiletým respektive devítiletým Janem Matějem Maštalířem. Hrdiny jsou pak lidé z jeho rodiny, především tatínek inženýr geometr, milující maminka, prarodiče, bratr, také sousedé, opilec Mrzena, farář, místní pekař, udavačský fotograf, přednosta na nádraží, či poněkud záhadný Dědák, žijící osaměle nedaleko opuštěné pily.

Jedno z nejtragičtějších období našich dějin je trvale v pozadí dějů (Maštalířovi přijdou o celé jmění v akciích, které pro ně střádal dědeček finančník a musejí žít v dobrovolném exilu na malém městě, i z něho jsou nakonec vykázáni, lidé se čím dál tím více obávají zajít do kostela, maminka Maštalířova už nesmí učit francouzštinu, objevují se udavači a vládnoucí nevzdělanci, noví mocipáni se snaží řevem z tlampačů rušit církevní obřady a svátky), doba občas i vystrčí své pařáty, aby krutě zakroutila lidskými osudy: tu je zatčen pekař, tu soused krejčí se v noci oběsí, tu vystěhovávají souseda kulaka.

Ale v první rovině zůstává sled podstatných i nepodstatných epizod, jak je prožívá, vidí či poslouchá malý Matěj. Tu poskytne první pomoc zraněné Markétě, tu se prvně napije piva, chytá rybu, bojí se vlastních hříchů a zpovědi, stane se ministrantem, čte si v deníku záhadného Alberta, vztyčuje s tatínkem stožár pro větrnou elektrárnu, snaží se bránit barbarskému ničení pily, chce se utopit, aby se nemusel stěhovat.
Nade vším pak převládají láskyplné vztahy v jeho rodině i prožitky prvního velkého přátelství mezi malým chlapcem a jeho spolužačkou.

Kopecký vytváří bohatou koláž, střídá záběry minulosti, zážitky malého chlapce i tatínka inženýra, střídá lyrické popisy řeky a měnlivé přírody s historkami jednou komickými po druhé tragickými, všechno však spíná nádherný jazyk plný metafor a zcela oproštěný od jakýchkoliv klišé. (Hlavou se mu mele páté přes jiné,  první přes opačné…) Rád bych uvedl aspoň nějakou ukázku, ale to bych musel opsat celou knihu. Aspoň tedy jednu jedinou.

Malý Maštalíř prvně oblečen do ministrantského celý roztřesený ze své nové důležité funkce omylem zazvoní. „Teď se nezvoní,“ mrkne přísně pan farář. Naštěstí přichází čas pokleků, modliteb a dlaní na plocho, jako by den byl prokrajován i se svým dechem. Lidé v kostele se propadávají do víry, nastává čas Boží. Fuga pročísla kostel až do nejzazších koutů. Obtéká zadečky andělíčků jako řeka oblázky, do svící naráží jako do kmenů na pokrajích lesů. Zatím tatínek Maštalíř před kostelem pozoruje přípravu komunistického obřadu. Do náměstí vybíhají děvčata v modrých košilích, sukně jim výskají a odhalují bílá stehna. Kdosi vynáší obrovité portrétní poutače. Ze dveří dávné budovy radnice vycházejí placatí soudruzi. Generalissimus, Klement, zakladatelé hnutí. Hlavami rozrážejí prostor do náměstí… Potentáti stojí každý na jedné dřevěné noze, opírají se překližkovým rámy o renesanční fasádu najednou docela sami. Někteří koukají do zdi, jiní přehlížejí starobylé náměstí. Vlastně jen chvíli předtím, než budou vyvlečeni vzhůru. Než uvidí město jako svatí z kostela. „V nové spravedlivé víře teprve my všude dohlédneme,“ pobrukuje si dávno mrtvý vousáč. Provazem jej kdosi z odprýskaného přízemí radnice vytahuje vzhůru, pohupuje s ním jako s drakem a sdírá mu po omítce bradavice ze zapařených zad.

Lze obrazněji vystihnout protiklady pominuté doby?

V čase, kdy naší řeč zamořují pseudorealistické „ze života odposlechnuté“ dialogy telenovel, nechá autor i své hrdiny včetně těch dětských hovořit bohatým jazykem, který odpovídá bohatosti jeho vlastní řeči.

Kdybych chtěl shrnout, jak vnímám jemný dech knihy, pak z něho znamenám: i ve vše pohlcující bídě doby se dá čestně žít, uchránit vzájemné vztahy i vlastní chování před ovzduším zamořeným lží, podlostí a nenávistí.


Snad jen v díle Vančurově a Hrabalově nacházím takovou schopnost vyprávět, takovou obraznost a tak mistrné zvládnutí jazyka.

Čas hříchů / Ivan Kopecký / Vydal Hejkal / stran 315

 


Beletrie světová – nové knihy

Faust. Nadčasový příběh Turgeněva o nenaplněné lásce a násilné výchově rodičů

Příběh Fausta psal Goethe víc jak 25 let, druhý díl dopsal až v roce 1832. Mistr a Markétka je částečně parafráze na Fausta a tuto obdivuhodnou knihu psal Bulgakov 12...

Stefan Zweig, Netrpělivost srdce, román o sentimentálním a zbabělém soucitu

Je dvojí soucit, píše v prologu své knihy Stefan Zweig. Jeden, ten zbabělý a sentimentální, který je vlastní jen netrpělivostí srdce, aby se co nejrychleji zbavilo trapného dojetí cizím neštěstím...

Spolčení hlupců. Zatracovaný román Tooleho, oceněný Pulitzerovou cenou

Pulitzerovou cenou oceněný, dnes již kultovní, humoristicko-satirický román z barvitého prostředí New Orleansu. Hlavním hrdinou je Ignácius Reilly, dnes už legendární postava, výstřední třicátník s akademickým vzděláním, který odmítá pracovat...

Michail Bulgakov a Mistr a Markétka. Světový román s ilustracemi Borise Jirků

Bezepsoru jeden z největších světových románů. Michail Bulgakov a Mistr a Markétka. Nové ilustrované vydání jednoho z nejznámějších ruských románů s více než osmdesáti obrazy Borise Jirků.

Blázen a jiné paraboly moudrého Chalila Džibrána

    Chalíl Džibrán je známý jako básník a malíř a jako autora Proroka, oné „malé černé knížky“, o které básník řekl: „Když jsem psal Proroka, Prorok psal mne.“ Západ ho zná...

Jakeův problém se sexuální gymnastikou vyřešil Amis naprosto bravůrně

 Začtěte se do pravdivého příběhu šedesátiletého oxfordského docenta, kterého omrzela věčná sexuální gymnastika.

Ztracený obzor je fantastický příběh o objevu Šangri-La, tajemné tibetské civlizace ukryté v Himalájích

Velmi zajímavý příběh Jamese Hiltona z Tibetu, ve kterém se střetává západní způsob života se staletou tibetskou filosofií a úctou ke všemu živému.

Myšlenky z knih

Nejlepší myšlenky jsou vlastnictvím všech, uvědomoval si už Seneca. A my pořád bazírujeme na nějakých autorských právech. Tak ať ty práva mají jen zbytečná a nesmyslná díla, ale o těch, která jsou smysluplná, ať rozhodnou lidé sami a ne nějaké zkorumpované komise.
prof. Macháček