ocima male poletuchyNadčasové úvahy současného tchajwanského autora o přírodě, člověku a společnosti v sobě spojují univerzální témata o původu a směřování člověka a jeho touhy po harmonickém vztahu s přírodou a odráží specifickou zkušenost Tchaj-wanu, malého ostrova ve vodách Tichého oceánu, jehož rozmanitá kultura spojuje lokální čínské, japonské, západní i domorodé tradice.

Liu Ka-shiang je současný tchajwanský básník, esejista, autor dětské i vzdělávací literatury, novinář a ekologický aktivista píšíci čínsky.
Narodil se v roce 1957 na Tchaj-wanu. Vystudoval žurnalistiku na Chinese Culture University v Tchaj-peji, kde později pracoval i jako redaktor v tchajwanském deníku China Times.
Za svou tvorbu na Tchaj-wanu získal řadu ocenění např. Cenu tchajwanské moderní poezie (1984), cenu básnického spolku The Bamboo Hat (1984), literární cenu nadace WuSanLien (1993), ocenění deníku United Daily za nejlepší knihu (1995) či cenu deníku United Daily za nejlepší dětskou knihu (1998).

Očima malé poletuchy / Liu Ka-shiang / 劉克襄 / Z čínského originálu 小鼯鼠的看法 / přeložila a doslov napsala Pavlína Krámská
Předmluvu napsala Olga Lomová / Ilustrace a grafická úprava Tomáš Řízek
Vydalo v roce 2014 nakladatelství Mi:Lù Publishing s.r.o.

Návrat domů
Zpěv cikád. Bezvětří. U stropu se líně otáčí ventilátor. On okusuje násadku pera a sleduje, co se po poledni děje za oknem. Já se zvenku po špičkách blížím, vystrčím hlavu, zamávám a pak vesele vběhnu dovnitř. Obejme mě kolem nohou, usmívá se, když mě hladí po hlavě. Leží tam kniha, kterou právě zabalil do listu z kalendáře a na rub její desky napsal moje jméno, „Liou C̕-kchuej“, a vedle něho „ex libris“, „35. rok éry Šówa císaře Hirohita“. Na střeše se zastavil skalník modrý původem ze severovýchodní Číny s tělem jako rumělková skleněnka. „A je tu podzim,“ říká si sám pro sebe a vede mě za ruku ven z kanceláře. Prošli jsme učebnami, přešli hřiště, vracíme se domů do školní ubytovny. „Co asi dobrého máma uvařila,“ mluví stále sám k sobě. Náhle mě znovu obejme, zvedne mě do výšky, přehodí přes ramena a obkročmo si mě posadí za krk.
1. září 1986
Cesta po Siruetoku
Když přelezl zeď, zanechal na jejím vrcholku kousek nepatrné pohupující se zeleně, rozkymácený dvouzubec chlupatý. Sem už nedoléhá školní šum ani zvonění. Ticho. V rohu u zdi ležela uschlá vážka rudá. Přilétl modrásek a opět zmizel za lesem. Velká placatá čepice vylétla k horizontu, na kterém se vlní rýžová pole. Volavka bílá napřímila krk. Vrabci spustili poplašný křik. To když vlak znovu ožil. Klapavý zvuk dřeváků geta se přiblížil a zastavil se v bambusovém hájku na protějším břehu řeky. Chuť kyselých švestek a hrozinek. Když dojedl svačinu, přebrodil říčku a posadil se pod železniční most, kde si pobrukoval píseň. Sedmnáctiletý středoškolák a popěvek starý dvanáct let: Cesta po Siruetoku. Nakonec z batohu vytáhl harmoniku a přehrával si melodii znovu a znovu celé odpoledne, doprovázela ho na cestě za velmi dalekou budoucností.
3. září 1986

 

Země na podzim
Školáci vlečou těžké aktovky, procházejí městskými pasážemi. Copak vědí, jaké květy kvetou v tuto roční dobu? Vědí, zda v horách žije vydra? Boty mají jen nepatrně zamazané od bláta. Bažant na podzimním nebi před námi chvatně prchá. Je mi dvanáct. Mám zablácené nohy, nesu rybářský prut, prodírám se rákosím, křičím do hluboké studny, naslouchám přitisknutý ke kolejím. Chci zachytit zvuky, o kterých vím jen já. Tehdy zástup žen a dětí kráčejících za rakví přecházel po mezích. Běžel jsem se zeptat obecního slepce: „Jaký bude svět, až vstoupím na nebesa?“
Neustále se rodíme, neustále sníme, neustále umíráme. Kovově šedý proud řeky míří do kovově šedého moře, do měděna zbarvená žlutohnědá země plodí do měděna zbarvené žlutohnědé stromy.
Neklid uschne jako pelyněk u cesty, radost rozkvete do plného květu jako květy divokého zázvoru na horách. Sedím v lokálce mířící k městečku, které nerozkvétá. Na tomto ostrově z venkova mizí všechny obce. Vše se mění, včetně dětství, ale já jsem odmítl kvůli dnešku upravovat minulost. Uložil jsem ji do bezčasí, hlavu schoval v dlaních. Smutek mi brání v radosti a kvůli osamění vzlykám.
1. října 1986

 


Beletrie světová – nové knihy

Stanislaw Lem a Solaris. Kniha, která předběhla lidské myšlení

Solaris je originálním pohledem na existenci jiné inteligence, než jakou si člověk dokáže představit a je také jedním z nejpromyšlenějších sci-fi románů Stanislava Lema.

Autista a poštovní holub. Kniha o autismu, o genialitě a tónech houslí

Kniha o autismu, o genialitě, o holubích návratech a tónech houslí. Janine ve svých sedmnácti letech podivně otěhotní. Tak trochu zvláštní nehoda, neboť otcem je brčko. Narodí se jí syn...

To podstatné. Být nešťastným se může stát celoživotním úkolem

Být nešťastným se může stát celoživotním úkolem. V životě Hanse Frambacha je pocit neštěstí tím zásadním. Jako zaměstnanec Institutu pro spravování minulosti vyhodnocuje pozůstalosti obětí nacismu a neštěstí tak dokonce...

Skandálni kniha sexuálního loudila Grahama Greena

Katolíci mají s Grahamem Greenem (1904 - 1991) trochu problém. Sami ho zařazují mezi tzv. katolické autory a přitom jeho život byl ukázkovým příkladem prostopášníka, sexuálního loudila, který svedl kdejakou...

Solar McEwana, satirický román o směšnosti vědy i našeho společenství

Nevím už, kdo napsal, že člověk je mezičlánek opice a lidské bytosti, ale přesně v takovém duchu psal i Mc Ewan svou knihu. Je jak rána na solar.

Nový Orwell 1984 česky a anglicky aneb Psychopol je na cestě k vám. Bděte!

Klasický Orwell 1984 v bilingvní verzi. Zbrusu nový překlad ikonického Orwellova románu Devatenáct set osmdesát čtyři. Překladatelka Petra Kůsová -Martínková se musela vyrovnat zejména s převodem nově vytvořeného totalitního jazyka...

Ještěrčí ocásky. Příběh vypráví nenarozený chlapec, existující v lůně své matky

Vypravěčem této mistrovské knihy je dosud nenarozené dítě, chlapec existující v lůně své matky. Uznávaný španělský spisovatel a nositel Cervantesovy ceny 2008 Juan Marsé se knihou Ještěrčí ocásky vrací do...

Inspirující myšlenky...

Nic se mi nezdá v posledních letech tak opovrženíhodné jako bujení oplzlých slov bez jakéhokoli důvodu v dílech a rozhovorech našich spisovatelů. Tato předstíraná liberalizace je odsouzeníhodné překrucování svobody. Proto odmítám jakoukoli sexuální opovážlivost a slovní exhibicionismus.
Luis Buñuel, Do posledního dechu