ocima male poletuchyNadčasové úvahy současného tchajwanského autora o přírodě, člověku a společnosti v sobě spojují univerzální témata o původu a směřování člověka a jeho touhy po harmonickém vztahu s přírodou a odráží specifickou zkušenost Tchaj-wanu, malého ostrova ve vodách Tichého oceánu, jehož rozmanitá kultura spojuje lokální čínské, japonské, západní i domorodé tradice.

Liu Ka-shiang je současný tchajwanský básník, esejista, autor dětské i vzdělávací literatury, novinář a ekologický aktivista píšíci čínsky.
Narodil se v roce 1957 na Tchaj-wanu. Vystudoval žurnalistiku na Chinese Culture University v Tchaj-peji, kde později pracoval i jako redaktor v tchajwanském deníku China Times.
Za svou tvorbu na Tchaj-wanu získal řadu ocenění např. Cenu tchajwanské moderní poezie (1984), cenu básnického spolku The Bamboo Hat (1984), literární cenu nadace WuSanLien (1993), ocenění deníku United Daily za nejlepší knihu (1995) či cenu deníku United Daily za nejlepší dětskou knihu (1998).

Očima malé poletuchy / Liu Ka-shiang / 劉克襄 / Z čínského originálu 小鼯鼠的看法 / přeložila a doslov napsala Pavlína Krámská
Předmluvu napsala Olga Lomová / Ilustrace a grafická úprava Tomáš Řízek
Vydalo v roce 2014 nakladatelství Mi:Lù Publishing s.r.o.

Návrat domů
Zpěv cikád. Bezvětří. U stropu se líně otáčí ventilátor. On okusuje násadku pera a sleduje, co se po poledni děje za oknem. Já se zvenku po špičkách blížím, vystrčím hlavu, zamávám a pak vesele vběhnu dovnitř. Obejme mě kolem nohou, usmívá se, když mě hladí po hlavě. Leží tam kniha, kterou právě zabalil do listu z kalendáře a na rub její desky napsal moje jméno, „Liou C̕-kchuej“, a vedle něho „ex libris“, „35. rok éry Šówa císaře Hirohita“. Na střeše se zastavil skalník modrý původem ze severovýchodní Číny s tělem jako rumělková skleněnka. „A je tu podzim,“ říká si sám pro sebe a vede mě za ruku ven z kanceláře. Prošli jsme učebnami, přešli hřiště, vracíme se domů do školní ubytovny. „Co asi dobrého máma uvařila,“ mluví stále sám k sobě. Náhle mě znovu obejme, zvedne mě do výšky, přehodí přes ramena a obkročmo si mě posadí za krk.
1. září 1986
Cesta po Siruetoku
Když přelezl zeď, zanechal na jejím vrcholku kousek nepatrné pohupující se zeleně, rozkymácený dvouzubec chlupatý. Sem už nedoléhá školní šum ani zvonění. Ticho. V rohu u zdi ležela uschlá vážka rudá. Přilétl modrásek a opět zmizel za lesem. Velká placatá čepice vylétla k horizontu, na kterém se vlní rýžová pole. Volavka bílá napřímila krk. Vrabci spustili poplašný křik. To když vlak znovu ožil. Klapavý zvuk dřeváků geta se přiblížil a zastavil se v bambusovém hájku na protějším břehu řeky. Chuť kyselých švestek a hrozinek. Když dojedl svačinu, přebrodil říčku a posadil se pod železniční most, kde si pobrukoval píseň. Sedmnáctiletý středoškolák a popěvek starý dvanáct let: Cesta po Siruetoku. Nakonec z batohu vytáhl harmoniku a přehrával si melodii znovu a znovu celé odpoledne, doprovázela ho na cestě za velmi dalekou budoucností.
3. září 1986

 

Země na podzim
Školáci vlečou těžké aktovky, procházejí městskými pasážemi. Copak vědí, jaké květy kvetou v tuto roční dobu? Vědí, zda v horách žije vydra? Boty mají jen nepatrně zamazané od bláta. Bažant na podzimním nebi před námi chvatně prchá. Je mi dvanáct. Mám zablácené nohy, nesu rybářský prut, prodírám se rákosím, křičím do hluboké studny, naslouchám přitisknutý ke kolejím. Chci zachytit zvuky, o kterých vím jen já. Tehdy zástup žen a dětí kráčejících za rakví přecházel po mezích. Běžel jsem se zeptat obecního slepce: „Jaký bude svět, až vstoupím na nebesa?“
Neustále se rodíme, neustále sníme, neustále umíráme. Kovově šedý proud řeky míří do kovově šedého moře, do měděna zbarvená žlutohnědá země plodí do měděna zbarvené žlutohnědé stromy.
Neklid uschne jako pelyněk u cesty, radost rozkvete do plného květu jako květy divokého zázvoru na horách. Sedím v lokálce mířící k městečku, které nerozkvétá. Na tomto ostrově z venkova mizí všechny obce. Vše se mění, včetně dětství, ale já jsem odmítl kvůli dnešku upravovat minulost. Uložil jsem ji do bezčasí, hlavu schoval v dlaních. Smutek mi brání v radosti a kvůli osamění vzlykám.
1. října 1986

 


Beletrie světová – nové knihy

Baron na stromě – společnost a dav podle Calvina pohledem ze stromů

Groteskní román italského spisovatele Italo Calvina je situován do 18 století a popisuje neuvěřitelné příhody barona, který jako chlapec vylezl na strom. Učinil tak proto, aby ušel otcovu trestu, protože...

Amsterdam. Jedna z nejbrilantnějších knih McEwana o bezcitnosti a bezděčné krutosti

  Úsporný příběh, za který autor získal v roce 1998 Bookerovu cenu, se odvíjí v nečekaných zvratech a vedle Betonové zahrady jde o nejbrilantnější spisovatelovu psychologickou studii bezcitnosti a bezděčné krutosti.

Marťanská kronika, vizionářské dílo skutečného humanisty Raye Bradburyho

Klasika, kterou naleznete v seznamu 100 nejdůležitějších knih 20. století deníku Le Monde. Kdo nečetl Bradburyho, jednoho z velikánů světové prózy, nemá vztah ke knihám.

451 stupňů Fahrenheita, kanonické dílo Ray Bradburyho z roku 1953!

Bradburyho kanonické mistrovské dílo, ve kterém vykreslil naši utopickou budoucnost, jehož základní myšlenkou je: Myšlení je pro stát nebezpečné a jen státu se má věřit, hlídejte své sousedy a hlavně...

Muž na létající hrazdě. Mimořádná kniha velkého humoristy Jamese Thurbera

V osobnosti Jamese Thurbera (1894 – 1961) vyrostl ve Spojených státech „největší americký humorista od dob Marka Twaina; a stejně tak jako Mark Twain byl Thurber ještě daleko víc než...

Hlad Knuta Hamsuna po identitě umanutého muže, který chce jen psát

Hlad Knuta Hamsuna je čtyřdílný příběh umanutého muže, rozhodnutého žít takřka jen z publikování článků. Jeho hrdost je taková, že je-li mu jednou umožněno přespat v nouzi na strážnici, ráno...

Beránek. Sundala jsem Ježíše z kříže, abych ho vrátila lidem, píše Lenka Procházková

Kniha, která by měla být doporučenou četbou pro všechny kněze a věřící. Zvláště v dnešní době. Popisuje hluboce lidský příběh o hledání pravdy, o smyslu života a integrity jedince ve...

Myšlenky z knih

Každý jsme nadaní. Avšak pokud bychom soudili rybu podle její schopnosti vyšplhat na strom, tak stráví celý svůj život v domnění, že je neschopná.
Albert Einstein