marquez sto roku samoty
Kniha Sto roků samoty (1967) patří bezesporu mezi světové majstrštyky, která z originálního a neznámého autora udělala takřka přes noc spisovatele světového jména.

Kniha popisuje historie šesti generací rodu Buendíů z fiktivního města Macondo, jehož předlohou se stalo autorovo rodné kolumbijské město Aracataca. Děj je
plný podivných až groteskních zvratů, díky kterým se kniha považuje za typický příklad magického realismu. Nutno ale říct, že Marquez termín magický realismus neuznával.


Román magického vypravěče je o neustálém opakovaní dějinných událostí, kterým jako by nejde uniknout. Sám autor kdysi napsal: "Čas neplyne, ale otáčí se dokola."
Přitom je zajímavé, že u Marqueze jeho literární, často záhadné i uvěřitelné figury nejsou nijak zvlášť psychologicky promyšlené, ale to, co z něho dělá génia je rychle se měnící spád děje, neuvěřitelné zvraty na hranici reality a magična. Jak píše: "Život není to, co člověk prožil, ale co si z něj pamatuje a jak si to pamatuje, aby o tom mohl vyprávět."



Ukázky.

Věci jsou nadány vlastním životem,“ vyhlašoval cikán s drsným přízvukem, „běží jen o to probudit v nich duši...
---
Chlapce ta zpráva nezajímala, umíněně se dožadovali, aby se s nimi šel podívat na podivuhodnou novotu memfidských učenců, ohlašovanou u vchodu do stanu, jenž podle slov cikánů patříval králi Šalamounovi. Naléhali tak dlouho, až José Arcadio Buendía zaplatil třicet reálů a zavedl je doprostřed stanu, kde stál obrovský cikán s chlupatou hrudí a ostříhanou hlavou, s měděným kruhem v nose a těžkým železným řetězem na kotníku a střežil pirátskou truhlici. Odklopil víko a z truhly to studeně zavanulo. Uvnitř byl jenom obrovský průzračný valoun se spoustou jehliček, v kterých se večerní světlo lomilo do pestrobarevných hvězdic. José Arcadio Buendía si ho rozpačitě prohlížel, věděl však, že chlapci očekávají okamžité vysvětlení, a odvážil se zamumlat:
„To je největší diamant na světě.“
„Ne“, opravil ho cikán. „To je led.“
José Arcadio Buendía nechápavě natáhl ruku k průzračnému balvanu, ale obr ho zadržel: „ Dotknutí stojí pět reálů navíc“, řekl. José Arcadio Buendía zaplatil, položil ruku na ledový balvan a několik minut ji tam podržel, srdce mu překypovalo strachem, i radostí, jak se dotýkal onoho záhadného předmětu. Nevěděl co na to říci, a zaplatil dalších deset reálů, aby ten zázračný zážitek dopřál i svým synům. Malý José Arcadio se ledu odmítnul dotknout: Aureliano však přistoupil blíž, položil na něj ruku a hned zase ucukl. „Vždyť je to vařící,“ vykřikl ustrašeně. Otec si ho však nevšímal. Uchvácen zázrakem, kterého se mohl dotknout, zapomněl v tu chvíli na nezdar svých blouznivých plánů i na Melquíadesovo tělo, ponechané napospas sépiím. Zaplatil ještě pět reálů, položil ruku na ledový balvan, jako by vydával svědectví při posvátné knize, a prohlásil:
„Tohle je největší vynález našich časů.“
---
O mnoho let později, tváří v tvář popravčí četě, plukovník Aureliano Buendía si vzpomněl na to dávné odpoledne, když ho otec vzal s sebou a on poprvé viděl led. Macondo bylo tehdy malou osadou, asi dvacet chatrčí z hlíny a rákosu, postavených na břehu řeky, jejíž průzračné vody se valily v korytě plném vyhlazených kamenů, velkých a bílých jako paleontologické vejce. Svět byl takový mladý, že mnoho věcí ještě nemělo ani jméno a kdo chtěl o nich mluvit, musel na ně ukázat prstem.
---
Tak se vydali na cestu přes hory. Několik přátel Josého Arcadia Buendíi, mladých jako on a nadšených tím dobrodružstvím, sbalilo všechen svůj majetek a se svými ženami a dětmi se vydali do země, kterou jim nikdo nezaslíbil. José Arcadio Buendía před odchodem zakopal na dvoře svůj oštěp a své nádherné cvičené kohouty podřezal jednoho po druhém v naději, že tím Prudenciu Aguilarovi dopřeje aspoň trochu klidu.
Úrsula si vzala s sebou jen kufr se šatstvem, které dostala do výbavy, trochu domácího náčiní a truhličku se zlatými mincemi, zděděnou po svém otci. Nestanovili si žádný určitý směr; věděli, kde leží Riohacha, a snažili se prostě jít na opačnou stranu, aby po sobě nezanechali žádné stopy a nepotkali nikoho známého. Byla to nesmyslná pouť. Po čtrnácti měsících, se žaludkem zkaženým opičím masem a polévkou z hadů, porodila Úrsula syna, po všech stránkách lidského. Polovinu cesty proležela v síti, zavěšené na tyči, kterou dva muži nesli na ramenou, poněvadž jí nestvůrně otekly nohy a křečové žíly jí praskaly jako mýdlové bubliny. Na děti s jejich plochými bříšky a unavenýma očima byl smutný pohled, přesto však snášely pochod lépe než jejich rodiče, a většinou je to dokonce bavilo. Po téměř dvouletém putování spatřili jednoho rána jako první smrtelníci západní svahy hor.
Z vrcholu ponořeného v mracích hleděli na nesmírné vodní plochy veliké bažiny, prostírající se až na opačný konec světa. Nikdy však nenašli moře. Jednoho večera, když už několik měsíců bloudili v močálech, daleko od posledních domorodců, které cestou potkali, utábořili se na břehu kamenité řeky, jejíž vody připomínaly proud studeného skla. O mnoho let později, za druhé občanské války, pokusil se plukovník Aureliano Buendía projít toutéž cestou a překvapivým útokem dobýt Riohachy, po šesti dnech cesty však uznal, že je to šílenství.
Onoho večera, kdy se utábořili u řeky, vypadali druhové jeho otce opravdu jako trosečníci odsouzení k záhubě; jejich počet však během cesty vzrostl a všichni byli rozhodnuti (a podařilo se jim to) umřít teprve stářím. Josému Arcadiu Buendíovi se té noci zdálo, že na onom místě stojí hlučné město a jeho domy mají stěny ze zrcadel. Zeptal se, co je to za město, a v odpověď se mu dostalo jména, které ještě nikdy neslyšel a které nemělo žádný význam, které však ve snu mělo jakousi nadpřirozenou ozvěnu: Macondo. Příštího dne přesvědčil družinu, že moře nikdy nenajdou. Vybral nejsvěžejší místo na celém břehu, nařídil vykácet stromy a na mýtině založili vesnici.

 


Beletrie světová – nové knihy

Marťanská kronika, vizionářské dílo skutečného humanisty Raye Bradburyho

Klasika, kterou naleznete v seznamu 100 nejdůležitějších knih 20. století deníku Le Monde. Kdo nečetl Bradburyho, jednoho z velikánů světové prózy, nemá vztah ke knihám.

Charles Bosmann a Pětilibrová bankovka. Skvělé povídky jihoafrického O'Henryho

Velmi čtivé povídky plné humoru i jízlivostí z pera jihoafrického O'Henryho, které bývají označovány jako "historky z voorkamery". Odehrávají se totiž v "předsíni" transvaalského poštmistra Jurieho Steyna, kde se počátkem...

Nostromo, Conradova sto let stará kritika korupce a touhy po moci

Vedle Temnoty srdce, mistrovské psychologické novely, existuje ještě jedna Conradova kniha, ve které autor dokázal jedinečně zachytit ty nejtemnější lidské touhy po moci, ješitném vzestupu a logickém pádu. Spolu s...

Měsíční pahorek v dlani, fascinující příběh z francouzské Provence

Největší předností Boscova románu Měsíční pahorek v dlani je nesmírně bohatý jazyk, který čtenáře úplně pohltí.

Asi nejsilnější próza Waltariho. Město smutku a radosti

Nejznámější je Waltariho Egypťan Sinuhet, ale zřejmě jeho nejsilnější dílo, co se týče sdělení, ale potažmo i formy je Město smutku a radosti. Tato novela nebyla dlouho vydána v češtině...

Povídky o zaslíbené zemi. Jak vidí Ameriku Doctorow.

E.L. Doctorow (1931–2015) je spisovatel, který nikdy nevnímal Ameriku jako zemi zaslíbenou, ale naopak vidí všechno zlo, které bují z podhoubí americké demokracie. Přitom nemoralizuje, ale popisuje. Vidí pokulhávající dobro...

Victor Hugo a Muž, který se směje. Nejemotivnější román o znetvořeném světě lidí a hledání lásky

Je to zvláštní a mimořádně emotivní román. Na příběhu čtyřčlenné party komediantů dokázal Hugo (1802 – 1885) popsat bez příkras šílenou dobu na přelomu 17. a 18. století. Jak sám...

Inspirující myšlenky...

My budeme například prodávat konzervativní ideály, protože jsou dobré a žádají se. A budeme taky dělat liberální ideály – jsou pokrokové a mají své odběratele. Potom tu máme ideály komunistické, i na nich se dá vydělat. Dále jsou všelijaké církve a spiritisti a ateisti a mezinárodní politika a spousta jiných věcí, které se mají vyrábět. Tak jen do toho, mládenci. Každý list bude mít svůj ideál. Ale jakmile ten ideál bude mít málo konzumentů, nechá se padnout. Musíme mít též jeden velký nezávislý list, který bude mít za úkol potírat Johna H. Higginse, protože mnoho lidí si něco takového bude přát. A trochu rámusu občas udělá dobře; chlapci, perte se drobet navzájem. Lidi za své peníze chtějí vidět pořádný sport. To je všechno.
Podle článku Karla Čapka v Lidových novinách v roce 1930