marquez sto roku samoty
Kniha Sto roků samoty (1967) patří bezesporu mezi světové majstrštyky, která z originálního a neznámého autora udělala takřka přes noc spisovatele světového jména.

Kniha popisuje historie šesti generací rodu Buendíů z fiktivního města Macondo, jehož předlohou se stalo autorovo rodné kolumbijské město Aracataca. Děj je
plný podivných až groteskních zvratů, díky kterým se kniha považuje za typický příklad magického realismu. Nutno ale říct, že Marquez termín magický realismus neuznával.


Román magického vypravěče je o neustálém opakovaní dějinných událostí, kterým jako by nejde uniknout. Sám autor kdysi napsal: "Čas neplyne, ale otáčí se dokola."
Přitom je zajímavé, že u Marqueze jeho literární, často záhadné i uvěřitelné figury nejsou nijak zvlášť psychologicky promyšlené, ale to, co z něho dělá génia je rychle se měnící spád děje, neuvěřitelné zvraty na hranici reality a magična. Jak píše: "Život není to, co člověk prožil, ale co si z něj pamatuje a jak si to pamatuje, aby o tom mohl vyprávět."



Ukázky.

Věci jsou nadány vlastním životem,“ vyhlašoval cikán s drsným přízvukem, „běží jen o to probudit v nich duši...
---
Chlapce ta zpráva nezajímala, umíněně se dožadovali, aby se s nimi šel podívat na podivuhodnou novotu memfidských učenců, ohlašovanou u vchodu do stanu, jenž podle slov cikánů patříval králi Šalamounovi. Naléhali tak dlouho, až José Arcadio Buendía zaplatil třicet reálů a zavedl je doprostřed stanu, kde stál obrovský cikán s chlupatou hrudí a ostříhanou hlavou, s měděným kruhem v nose a těžkým železným řetězem na kotníku a střežil pirátskou truhlici. Odklopil víko a z truhly to studeně zavanulo. Uvnitř byl jenom obrovský průzračný valoun se spoustou jehliček, v kterých se večerní světlo lomilo do pestrobarevných hvězdic. José Arcadio Buendía si ho rozpačitě prohlížel, věděl však, že chlapci očekávají okamžité vysvětlení, a odvážil se zamumlat:
„To je největší diamant na světě.“
„Ne“, opravil ho cikán. „To je led.“
José Arcadio Buendía nechápavě natáhl ruku k průzračnému balvanu, ale obr ho zadržel: „ Dotknutí stojí pět reálů navíc“, řekl. José Arcadio Buendía zaplatil, položil ruku na ledový balvan a několik minut ji tam podržel, srdce mu překypovalo strachem, i radostí, jak se dotýkal onoho záhadného předmětu. Nevěděl co na to říci, a zaplatil dalších deset reálů, aby ten zázračný zážitek dopřál i svým synům. Malý José Arcadio se ledu odmítnul dotknout: Aureliano však přistoupil blíž, položil na něj ruku a hned zase ucukl. „Vždyť je to vařící,“ vykřikl ustrašeně. Otec si ho však nevšímal. Uchvácen zázrakem, kterého se mohl dotknout, zapomněl v tu chvíli na nezdar svých blouznivých plánů i na Melquíadesovo tělo, ponechané napospas sépiím. Zaplatil ještě pět reálů, položil ruku na ledový balvan, jako by vydával svědectví při posvátné knize, a prohlásil:
„Tohle je největší vynález našich časů.“
---
O mnoho let později, tváří v tvář popravčí četě, plukovník Aureliano Buendía si vzpomněl na to dávné odpoledne, když ho otec vzal s sebou a on poprvé viděl led. Macondo bylo tehdy malou osadou, asi dvacet chatrčí z hlíny a rákosu, postavených na břehu řeky, jejíž průzračné vody se valily v korytě plném vyhlazených kamenů, velkých a bílých jako paleontologické vejce. Svět byl takový mladý, že mnoho věcí ještě nemělo ani jméno a kdo chtěl o nich mluvit, musel na ně ukázat prstem.
---
Tak se vydali na cestu přes hory. Několik přátel Josého Arcadia Buendíi, mladých jako on a nadšených tím dobrodružstvím, sbalilo všechen svůj majetek a se svými ženami a dětmi se vydali do země, kterou jim nikdo nezaslíbil. José Arcadio Buendía před odchodem zakopal na dvoře svůj oštěp a své nádherné cvičené kohouty podřezal jednoho po druhém v naději, že tím Prudenciu Aguilarovi dopřeje aspoň trochu klidu.
Úrsula si vzala s sebou jen kufr se šatstvem, které dostala do výbavy, trochu domácího náčiní a truhličku se zlatými mincemi, zděděnou po svém otci. Nestanovili si žádný určitý směr; věděli, kde leží Riohacha, a snažili se prostě jít na opačnou stranu, aby po sobě nezanechali žádné stopy a nepotkali nikoho známého. Byla to nesmyslná pouť. Po čtrnácti měsících, se žaludkem zkaženým opičím masem a polévkou z hadů, porodila Úrsula syna, po všech stránkách lidského. Polovinu cesty proležela v síti, zavěšené na tyči, kterou dva muži nesli na ramenou, poněvadž jí nestvůrně otekly nohy a křečové žíly jí praskaly jako mýdlové bubliny. Na děti s jejich plochými bříšky a unavenýma očima byl smutný pohled, přesto však snášely pochod lépe než jejich rodiče, a většinou je to dokonce bavilo. Po téměř dvouletém putování spatřili jednoho rána jako první smrtelníci západní svahy hor.
Z vrcholu ponořeného v mracích hleděli na nesmírné vodní plochy veliké bažiny, prostírající se až na opačný konec světa. Nikdy však nenašli moře. Jednoho večera, když už několik měsíců bloudili v močálech, daleko od posledních domorodců, které cestou potkali, utábořili se na břehu kamenité řeky, jejíž vody připomínaly proud studeného skla. O mnoho let později, za druhé občanské války, pokusil se plukovník Aureliano Buendía projít toutéž cestou a překvapivým útokem dobýt Riohachy, po šesti dnech cesty však uznal, že je to šílenství.
Onoho večera, kdy se utábořili u řeky, vypadali druhové jeho otce opravdu jako trosečníci odsouzení k záhubě; jejich počet však během cesty vzrostl a všichni byli rozhodnuti (a podařilo se jim to) umřít teprve stářím. Josému Arcadiu Buendíovi se té noci zdálo, že na onom místě stojí hlučné město a jeho domy mají stěny ze zrcadel. Zeptal se, co je to za město, a v odpověď se mu dostalo jména, které ještě nikdy neslyšel a které nemělo žádný význam, které však ve snu mělo jakousi nadpřirozenou ozvěnu: Macondo. Příštího dne přesvědčil družinu, že moře nikdy nenajdou. Vybral nejsvěžejší místo na celém břehu, nařídil vykácet stromy a na mýtině založili vesnici.

 


Beletrie světová – nové knihy

Beránek. Sundala jsem Ježíše z kříže, abych ho vrátila lidem, píše Lenka Procházková

Kniha, která by měla být doporučenou četbou pro všechny kněze a věřící. Zvláště v dnešní době. Popisuje hluboce lidský příběh o hledání pravdy, o smyslu života a integrity jedince ve...

Šifra mistra Leonarda stále počítá s ignorancí i s nevkusem čtenářů

Musel jsem se nad tím zamyslet v souvislosti s povykem kolem knihy Šifra mistra Leonarda, jméno jejíhož autora si už nevybavuji úplně přesně. Je banální pravdou, že nikoli vše, co...

Spolčení hlupců. Zatracovaný román Tooleho, oceněný Pulitzerovou cenou

Pulitzerovou cenou oceněný, dnes již kultovní, humoristicko-satirický román z barvitého prostředí New Orleansu. Hlavním hrdinou je Ignácius Reilly, dnes už legendární postava, výstřední třicátník s akademickým vzděláním, který odmítá pracovat...

Hlad Knuta Hamsuna po identitě umanutého muže, který chce jen psát

Hlad Knuta Hamsuna je čtyřdílný příběh umanutého muže, rozhodnutého žít takřka jen z publikování článků. Jeho hrdost je taková, že je-li mu jednou umožněno přespat v nouzi na strážnici, ráno...

Psí srdce Bulgakova, ironická a velmi aktuální novela o rozdělené společnosti

Michail Afanasjevič Bulgakov napsal svou satirickou novelu Psí srdce v polovině dvacátých let minulého století. Opravdu si nebral servítky a nekompromisně komentoval dění ve společnosti, která se nacházela na počátku...

Myšlenky z knih

V síti televizních stanic už se uskutečnilo globální propojení – ať kdekoli na světě zvolíte kterýkoli programový kanál, vyvalí se na vás bohužel stejný veletok blbosti. Vysílání řízené komerčními interesy většinou oslovují spodní polovinu těla – břicho a žlázy. Potlačuje kulturu ve jménu zábavy. Kultura totiž znamená kultivaci. Bylo by záhodno oslovovat srdce a mozek. Namísto toho vás mají nasytit a ukojit pokleslí baviči svými vyčpělými anekdotami a záplava soutěží, v nichž se hraje o prachy, a mají vás „informovat“ zlomkovité zprávy z černé kroniky. Což všechno se upíná k hlavnímu cíli, vrcholu, ose, účelu mihotání – k spotřebním reklamám. Jde o spontánní nebo cílevědomou debilizaci?
Zdeněk Mahler