remarque nepritel

Na povídky, které napsal Erich Maria Remarque stačí kniha o 80 stranách. Přesto v nich autor dokázal říct téměř všechno o nesmyslnosti válek. Mistrovské povídky poukazují nejen na zběsilost lidského chování, hysterickou propagaci válek s naprosto lživými argumenty, ale vyzdvihuje i hodnoty plné lidskosti, soucitnosti, přátelství a rozumu. Jsou to příběhy, které vám nedají spát.

Remarque ve většině svých knihách psal o lidech, jejichž životy ovlivnila válka.
Jeho scéna z knihy Na západní frontě klid, kdy se voják ocitá v jámě po výbuchu s umírajícím vojákem " z druhé strany", je tím nejlepším, co bylo ve zkratce o válce napsáno. Není výmluvnější popis nesmyslnosti zabíjení, než ten, když si voják prohlíží fotky rodiny vojáka, kterého před chvíli zabil.

Kniha povídek s příznačným názvem Nepřítel je plná příběhů člověka, který válku osobně protrpěl.
Nemusíte mít obavy, že tématem je jen zabíjení, nenávist. Remarque nepopisuje tyto hrůzy jako fanatický televizní reportér s neprůstřelnou vestou daleko od dění.
Vtáhne vás přímo mezi účastníky, ale nastavuje úplně jiné zrcadlo.
Popíše příběh vojáků z nepřátelených stran, kteří se náhodně setkají a zjistí, že nejsou naplněni nenávisti, že neexistuje žádné nepřátelství. Další povídka vás donutí zamyslet se nad tím, jak zbraně mění myšlení lidí, co udělá člověk, když se ocitne v davu. Ukáže vám místa, které jsou zasypané olovem a krví mrtvých a vy objevíte hrůzné ticho, které se nad tím prostorem bez života klene jak memento.
Prožijete příběh člověka, který při zabíjení ztratí paměť, ucítíte lidský hyenismus a strach, který trvá ještě dlouho po válce. Bude vám vyprávěn příběh muže, který díky válce přijde o všechno a skoro na konci svého života se postaví na nohy a začne naplno žit.

Remarque ukazuje člověka ve své duševní nahotě a ubohosti, ale také ve své síle pochopit a chovat se podle toho.
Na několika stránkách autor popíše válku aniž byste museli číst obsáhle kroniky, studovat historii nebo shlédnout desítky akčních filmů. V tom byl Ramarque skutečný mistr, stejně jako Hemingway.

Kniha vyšla poprvé v roce 1993 v Německu (v Československu v roce 1998)
ale dnes je opět aktuální, když nejen česká média šíří strach z války mezi lidmi. Tyto povídky jsou skutečné, na rozdíl od akčních válečných filmů plné falešných hrdinů a hvězdnatých vlajek nebo přímých tv přenosů ze současného válečného násilí s reportéry, kteří o válce a lidském chování neví vůbec nic. Což často nacházíme i v knihách českých tzv. válečných reportérů České televize, které vzbuzují jen smích.

Nepřítel / Maria Erich Remarque / Překlad: Ivana Vízdalová / Vydavatel: Euromedia Group-Ikar, 2007 (2. vyd., 1. vyd. 1995, Brána)
Povídky byly napsány krátce po vydání nejslavnějšího autorova díla Na západní frontě klid a vyšly v americkém časopisu Collier's Weekly v letech 1930 a 1931.

Ukázky z knihy...

Po chvíli se bílá látka na druhé straně zvedla a objevila se helma. Mávali jsme košilí ještě horlivěji, až z ní musely padat vši. Zvedla se ruka a držela balíček. A pak pomalu prolézal ostnatým drátem muž; plazil se k nám na rukou a kolenou, přitom čas od času zamával kapesníkem a vzrušeně se usmíval. Asi v polovině země nikoho se zastavil a položil balíček na zem. Několikrát na něj ukázal, zasmál se, pokýval hlavou a lezl zpátky. To nás neobvykle rozrušilo. Spolu s téměř klukovským pocitem, že děláme něco zakázaného, že někomu vytřeme zrak, a s prostě čirou touhou dostat se na ty dobré věci, které tam před námi ležely, získal závan svobody, nezávislosti a triumfu vrch nad celým mechanismem smrti. Stejný pocit jsem měl, když jsem stál uprostřed vězňů, jako kdyby do pouhého obrazu „nepřítele" vítězně prorazilo něco lidského a já chtěl svým dílem k tomu triumfu přispět.
Rychle jsme shledali dohromady pár dárků, opravdu ubohých věcí, protože my jsme měli daleko méně k darování než kamarádi naproti. Pak jsme opět signalizovali košilí a okamžitě jsme dostali odpověď. Pomalu jsem se zvedal; hlavu a ramena jsem měl nekrytá. Můžu ti říct, že to byla zatraceně těžká minutka, jen tak tam nechráněně stát, ve volném prostoru nad pažením.
Pak jsem lezl přímo dopředu; a teď se mé myšlenky úplně změnily, jako by najednou zařadily zpátečku. Ta zvláštní situace se mě zmocnila; cítil jsem, jak ve mně stoupá velká, překypující radost; šťastně a se smíchem jsem hbitě lezl po čtyřech. A prožíval jsem nádherný okamžik míru - osobního, soukromého míru, míru na celém světě mně kvůli.
Položil jsem věci, zvedl ty druhé a lezl zpátky. A v tom okamžiku se mír zhroutil. Cítil jsem zase, jak mi stovky pušek míří do zad. Zaplavil mě hrozný strach a pot po mně tekl v potůčkách. Ale dorazil jsem k zákopu nezraněn a bez dechu jsem tam zalehl.
...
Naštěstí byl pošmourný den; poprchávalo a brzy se setmělo. Bylo už čtvrt hodiny po našem domluveném čase. Pomalu jsme zase byli schopni dýchat. Pak se ale můj zrak zastavil; jazyk mi ležel v puse jako onuce; chtěl jsem křičet a nemohl jsem; ztuhlý zděšením jsem se díval přes zemi nikoho a viděl, jak se pomalu objevuje ruka, pak tělo. Bühler se hnal kolem pažení a zoufale se pokoušel dávat znamení. Ale bylo už pozdě. Major vypálil. Ozval se slabý výkřik a tělo kleslo zpátky.
Na okamžik zavládlo podivné ticho. Pak jsem uslyšeli řev a spustila strašná palba. „Střílejte! Přicházejí!" křičel major.
Pak jsme i my zahájili palbu. Nabíjeli jsme a stříleli jako šílenci, nabíjeli a stříleli, jen abychom měli ten hrozný okamžik za sebou. Celá fronta se dala do pohybu, začala pálit i děla a tak to pokračovalo celou noc. Do rána jsme ztratili dvanáct mužů, mezi nimi i majora a Bühlera.
Od té doby nepřátelství řádně pokračovalo. Už se nevyměňovaly cigarety a ztráty rostly. Od té doby se mi přihodila spousta věcí. Viděl jsem umírat mnoho mužů. Sám jsem nejednoho zabil. Ztvrdl jsem a ztratil cit. Léta plynula. Po celou tu dlouhou dobu jsem se neodvážil myslet na ten slabý výkřik v dešti.
...
Strašné mlčení u Verdunu. Mlčení po bitvě. Mlčení, jemuž není ve světě rovno; neboť dosud ve všech bojích nakonec zvítězila příroda. Ze zmaru zase vyrůstal život, města byla znovu vybudována, lesům se opět dařilo a za několik měsíců na polích vzrostlo nové osení. Ale v této poslední, nejstrašnější válce poprvé zvítězil zmar. Stávaly tu vesnice, které už nikdy nebyly obnoveny; vesnice, ze kterých teď už nezbyl kámen na kameni. Země pod nimi je ještě tak plná smrtelného nebezpečí, živého výbušného potenciálu, plná granátů, min a otravných plynů, že každé kopnutí motykou, každý záběr rýče je nebezpečný. Byly tu stromy, které už nikdy nevyrašily, protože nebyly zničeny jen koruny a kmeny, ale rozdrceny a podsekány i nejhlubší kořeny. Byla tu pole, po nichž už nikdy nepřejede pluh, neboť jejich setba je ocel, ocel a zase ocel.
V trychtýřích po vybuchlých granátech ale v této proděravělé zemi skutečně roste pocuchaná, matná divoká tráva. Na jejich okrajích kvetou rudé vlčí máky a heřmánek, uprostřed odpadu občas nepořádně a nesměle vyrazí ojedinělý keřík. Ale tento řídký porost jen zesiluje dojem mlčení a bezútěšnosti. Je to jako by na tomto místě byla díra v běžícím pásu událostí, jako by se tu zastavil čas, jako by čas, jenž s sebou nese nejen minulé, ale i budoucí, tady ze soucitu vypnul motor. Nikde na světě není taková země; poušť je živější, neboť její mlčení je organické.
...
Někteří hledači tvrdí, že podle tvaru dolní čelisti mohou říct, zda mají před sebou německou nebo francouzskou lebku. A je důležité, aby se kosti večer odnesly do hlavního skladu, jinak by je do rána sežraly lišky. Je to divné, že tady lišky žerou kosti. Jistě nemají k žrádlu nic jiného. A přesto tady žije hodně lišek. Hledači dřepí ve svých nespočetných malých dírách a hrabou jako krtci. Je pravda, že kosti, které najdou, jsou identifikovány a soustřeďovány na hřbitovech, v mauzoleích, v obrovských kamenných rakvích. A přece by snad bylo lepší nechat vojáky odpočívat, kde odpočívají už deset nebo dvanáct let; všichni jsou tam kamarády.

Beletrie světová – nové knihy

Stanislaw Lem a Solaris. Kniha, která předběhla lidské myšlení

Solaris je originálním pohledem na existenci jiné inteligence, než jakou si člověk dokáže představit a je také jedním z nejpromyšlenějších sci-fi románů Stanislava Lema.

Autista a poštovní holub. Kniha o autismu, o genialitě a tónech houslí

Kniha o autismu, o genialitě, o holubích návratech a tónech houslí. Janine ve svých sedmnácti letech podivně otěhotní. Tak trochu zvláštní nehoda, neboť otcem je brčko. Narodí se jí syn...

To podstatné. Být nešťastným se může stát celoživotním úkolem

Být nešťastným se může stát celoživotním úkolem. V životě Hanse Frambacha je pocit neštěstí tím zásadním. Jako zaměstnanec Institutu pro spravování minulosti vyhodnocuje pozůstalosti obětí nacismu a neštěstí tak dokonce...

Skandálni kniha sexuálního loudila Grahama Greena

Katolíci mají s Grahamem Greenem (1904 - 1991) trochu problém. Sami ho zařazují mezi tzv. katolické autory a přitom jeho život byl ukázkovým příkladem prostopášníka, sexuálního loudila, který svedl kdejakou...

Solar McEwana, satirický román o směšnosti vědy i našeho společenství

Nevím už, kdo napsal, že člověk je mezičlánek opice a lidské bytosti, ale přesně v takovém duchu psal i Mc Ewan svou knihu. Je jak rána na solar.

Nový Orwell 1984 česky a anglicky aneb Psychopol je na cestě k vám. Bděte!

Klasický Orwell 1984 v bilingvní verzi. Zbrusu nový překlad ikonického Orwellova románu Devatenáct set osmdesát čtyři. Překladatelka Petra Kůsová -Martínková se musela vyrovnat zejména s převodem nově vytvořeného totalitního jazyka...

Ještěrčí ocásky. Příběh vypráví nenarozený chlapec, existující v lůně své matky

Vypravěčem této mistrovské knihy je dosud nenarozené dítě, chlapec existující v lůně své matky. Uznávaný španělský spisovatel a nositel Cervantesovy ceny 2008 Juan Marsé se knihou Ještěrčí ocásky vrací do...

Inspirující myšlenky...

Žijeme ve zvláštních časech, kdy mladí i staří jsou vzděláváni ve lži a ten, který se odváží říkat pravdu, je nazýván šílencem či bláznem. Přístup k moci by měl být proto zakázán těm, kteří jí milují, nejen proto že taková láska je duševní porucha, ale protože moudří lidé mluví jen když mají co říci. Ti lidé, kteří se narodili jako muži, ale žili špatně a neprospěšně, se ve svém převtělení vrátí na zem jako ženy.
Platón (427 – 347)