sifra mistra leonardaMusel jsem se nad tím zamyslet v souvislosti s povykem kolem knihy Šifra mistra Leonarda, jméno jejíhož autora si už nevybavuji úplně přesně. Je banální pravdou, že nikoli vše, co se dobře prodává, je opravdu dobré. Stejně tak ovšem není žádný důvod, aby se dobrá literatura (či umění vůbec) nestala bestsellerem. Kult zneuznávaného, chudého a na hranici společnosti stojícího umělce, jak jsem už mnohokrát poznamenal, je mladého data a souvisí s uniformitou měšťácké společnosti.

Za posledních dvě stě let došlo jistě k velkým změnám ve složení a v sebepojetí elit, kromě se toho také vytvořila ohromná vrstva šedého průměru, který díky gramotnosti, migraci a zvýšenému blahobytu získal nezávislost na svých regionálních kulturních kořenech. Poptávka po výzdobě místního kostela, po místních sborech a pověstech hluboce upadla s rozpuštěním komunit ve víru otevřeného světa nadregionálních možností, univerzálního vzdělání a rostoucí soběstačnosti jednotlivce vůči místní komunitě. Jaká bude poptávka po kultuře ve společnosti, v níž elity tonou v chaosu obrovských změn a zbytek se konsoliduje v nezměrnou masu koupěschopných konzumentů?

Na začátku dvacátého století jsou elity ještě zakořeněné v minulosti a vzestupující masa se jim snaží podobat.
Tato nápodoba něčeho, co je viděno jen zvenku a zdaleka, nemůže pojmout kulturu elit v její vnitřní složitosti i rozmanitosti, naopak vede k tísnivé uniformitě. Společensky, ekonomicky, politicky, vědecky, umělecky atd. právě tato vrstva ale dlouhodobě expanduje, je na vzestupu. Odtud fenomén prokletých umělců, vyřazenosti Gogha a Verlaina. Ti umělci ovšem, kteří se hlásí k tradici, ještě přežívají na vyšší úrovni: Delacroix, Hugo (byl předákem romantismu, nicméně psal stále v alexandrínu a byl celkově mnohem blíž klasikům oproti generaci Rimbaudově, Apollinairově či Whitmanově), Berlioz. Kultura se stává kýčem nápodoby starého stále tísnivěji, někdejší podhoubí vztahů uměleckých a společenských elit se přetrhlo – a právě zde povstává avantgarda, stále ještě elitářská a jaksi vnitřně podobná přežívající aristokracii. Avantgarda žila z jakéhosi spiklenectví měšťáky provokující kultury, staré aristokracie a výstředních, nonkonformních intelektuálů. Mezitím vznikala stále jasněji masová kultura.

Dvě různé věci mohly být bestsellerem v různých společenských vrstvách: ta za levný peníz mezi spoustou lidí, ta za drahý peníz mezi skupinou příznivců avantgardy.

Po druhé světové válce se stále silněji uplatňuje rozklad většinové uniformity zdola: potenciál nadaných nositelů nové kultury, kteří by se jinak obraceli o podporu na elity, vytváří to, čemu se dnes říká beat generation, underground, alternativa. Zde dochází k prolínání masového a autentického (třeba Bob Dylan, Jacques Prèvert). Umění má ovšem také tendenci uzavírat se, intelektualizovat se a vytvářet skleník. Proto bestseller ve vztahu ke kultuře může být chápán dnes ve velmi různém smyslu.

Skleníkové umění prohlásí bestseller automaticky za spotřební zábavu, podbízející se davu.
Možná mu sházejí elity, jež by je podporovaly, je však pravděpodobné, že už dávno zdegenerovalo a nemůže doufat v přízeň nových, vzdělaných elit, které se budou podle mne stále víc utvářet s rostoucími nároky blahobytné společnosti na kvalitu života (konzum je již dnes pro mnohé málo uspokojující).

Šifra mistra Leonarda je bestseller, který se pohybuje na bázi zájmu o něco, co převyšuje běžnou zábavu, avšak stále ještě počítá s ignorancí a podle všeho i nevkusem čtenářů.
Do tohoto dozrávání a tříbení myslí musí nyní vejít něco, co silně zaujme a zároveň vzdělá, co vytvoří most mezi starou dokonalostí a jejím bohatým vkusem, mezi autenticitou rozkládající uniformitu a mezi zájmem nových elit vnitřně růst. Dojde-li pak k tomu, že nové elity opravdu vzniknou a začnou mohutně spolužít, subvencovat a splétat se s kulturou, můžeme mít naději, že to nebudou elity kastovnické, nýbrž široce odeznívající a mísící se v kontinuu společnosti od jejího vrcholu k jejímu dnu. Univerzální vzdělání se spolu s blahobytem tak stanou z brzdy kultury jejím motorem, jenž umožní otevřenou interakci elit s celou společností.


Beletrie světová – nové knihy

Michail Bulgakov a Mistr a Markétka. Světový román s ilustracemi Borise Jirků

Bezepsoru jeden z největších světových románů. Michail Bulgakov a Mistr a Markétka. Nové ilustrované vydání jednoho z nejznámějších ruských románů s více než osmdesáti obrazy Borise Jirků.

Amsterdam. Jedna z nejbrilantnějších knih McEwana o bezcitnosti a bezděčné krutosti

  Úsporný příběh, za který autor získal v roce 1998 Bookerovu cenu, se odvíjí v nečekaných zvratech a vedle Betonové zahrady jde o nejbrilantnější spisovatelovu psychologickou studii bezcitnosti a bezděčné krutosti.

Gončarov – Zbytečný Oblomov – Lišnyj čelověk

Oblomov, nejznámější dílo Ivana Alexandroviče Gončarova (1812 – 1891), podle kterého natočil vynikající film Nikita Michalkov, ale také vzniklo mnoho divadelních her. Dodnes je kniha pomyslné špičce literárního kulturního dědictví.

Útěk do divočiny. Nedomyšlený a naivní pokus o návrat ke kořenům lidství

V Apríli roku 1992, mladý muž z dobrej rodiny odišiel na Aljašku a vtúpil do severskej divočiny jej najvyššieho štítu, Mount McKinley. O štyri mesiace neskôr našla jeho rozkladajúce sa...

Victor Hugo a Muž, který se směje. Nejemotivnější román o znetvořeném světě lidí a hledání lásky

Je to zvláštní a mimořádně emotivní román. Na příběhu čtyřčlenné party komediantů dokázal Hugo (1802 – 1885) popsat bez příkras šílenou dobu na přelomu 17. a 18. století. Jak sám...

Stanislaw Lem a Solaris. Kniha, která předběhla lidské myšlení

Solaris je originálním pohledem na existenci jiné inteligence, než jakou si člověk dokáže představit a je také jedním z nejpromyšlenějších sci-fi románů Stanislava Lema.

Autista a poštovní holub. Kniha o autismu, o genialitě a tónech houslí

Kniha o autismu, o genialitě, o holubích návratech a tónech houslí. Janine ve svých sedmnácti letech podivně otěhotní. Tak trochu zvláštní nehoda, neboť otcem je brčko. Narodí se jí syn...

Inspirující myšlenky...

Pravdu má ten, komu je za pravdu dáno. Právo veřejně promlouvat s patřičným akcentem na „pravdivost“ tvrzeného, dává těmto promluvám punc opravdovosti a síly. A řečníkovi se dostává sluchu, i když říká hlouposti.
francouzský filozof Michel Foucault