zadusni_mse_za_hrabenkuNapínavý děj, humorný a slzavý zároveň, je zasazen do padesátých let dvacátého století, a proplétá se s ním milostný příběh vypravěčky Johanky, dcery bývalé správcové. Zámek Červená Lhota byl vyvlastněn, majitelé odešli do Rakouska, jen část jejich služebnictva zůstala zaměstnaná na nyní státním zámku.

Po několika letech přijde nečekaně dopis z Rakouska – všemi milovaná kněžna zemřela a jejím posledním přáním bylo, aby její popel uložili na Červené Lhotě. Bývalí zaměstnanci se rozhodnou, že navzdory nebezpečí, které jim hrozí od bdělých a ostražitých politických pracovníků v nové správě zámku, akci uskuteční, a to včetně zádušní mše. Jenže pak je na den uložení ohlášena návštěva papaláše z ministerstva, který si chce ze zámku udělat nadstandardní rekreační objekt...

holub jiri spisovatel

Názor na knihu: redaktorka Jana Semelková
Překvapivé je to, že autor dvou knížek pro děti (Kolik váží Matylda /2009/ a Vzpoura strašidel /2010/) se vrhl do vln literatury pro „velké čtenáře“. Trošku jsem se obávala, zda vyložený humorista, autor, který dokáže vidět svět dětskýma očima a skvělým dětským jazykem jej popsat, dokáže vstoupit do nových vod. A aby si to ani trošku neusnadnil, hned se pustil do historického tématu.
Nezklamal! Ač vážné a ne vždy veselé téma je zpracováno s humorným nadhledem, posunuje nás vpřed vtipnými dialogy a všichni aktéři dramatického příběhu s roky nestárnou. Jaké pohlazení…

Ukázka z knihy

„Paní Sofie zemřela,“ řekla jí máma tiše.
„To je mi líto, mami!“
Marie vzdychne a otočí se k oknu, zčásti už vyplněnému odpoledním sluncem. „To není všechno.“
Johanka se tváří zmateně. „Jak to, není všechno?“
Matka se podívá na Johanku. „Pan Johan píše, že ten řetízek, co byl v dopise, mi chtěla Sofinka dát, a že v poslední vůli si přála…“
„Co, mami, co?“
„…aby byl její popel uložen do rodinné hrobky v zámecké kapli.“
Johanka se prudce posadí. „Mami, to přece nemůžeme.“
„Já vím, že ne, ale…“
Matka chytne Johanku a přitiskne si ji k sobě.
„Musíme prostě něco vymyslet – jak to udělat a přitom nepřijít k úrazu!“
Ještě dodá: „Pan Johan prosí, zda by za zesnulou farář neodsloužil zádušní mši.“
Johanka se odtáhne od mámy a podívá se jí do očí. „Za tohle nás minimálně vyhodí, je ti to jasný?“
Chvíli je ticho. „Tak ať. Ať si nás propustěj,“ řekne do něj matka. „Co na tom? Sofince to dlužíme.“


Zádušní mše za hraběnku  |  Jiří Holub  |  vydáva Knižní klub, 2011

Beletrie světová – nové knihy

Marťanská kronika, vizionářské dílo skutečného humanisty Raye Bradburyho

Klasika, kterou naleznete v seznamu 100 nejdůležitějších knih 20. století deníku Le Monde. Kdo nečetl Bradburyho, jednoho z velikánů světové prózy, nemá vztah ke knihám.

Byli jednou dva písaři Bouvard a Pécuchet. Humorně o lidské hlouposti a pseudovědě

V Česku asi nejznámější román Flauberta díky televiznímu seriálu "Byli jednou dva písaři" režiséra Jána Roháče, v kterém hráli v nezapomenutelných rolích Jiří Sovák a Miroslav Horníček. Pokud ale přečtete...

Kniha smíchu a zapomnění. Kunderova první i poslední kniha

Kniha je prvním Kunderovým románem psaným v cizině (1978), za které mu bylo odebráno Československé státní občanství. Příběhy v knize jsou Kunderovým obrazem fungování společenských mechanismů a jejich dopadů na...

Vraždy a jiné zběsilosti podle Edgara Allana Poa

Mistr hororu, jak jej neznáte. Klasik hrůzostrašné povídky by nemohl existovat bez protikladných vlivů, a tak vedle jeho nejlepších děsuplných povídek, například Sudu vína amontilladského nebo Skokana, můžeme postavit pěkně...

Tak akorát. Lékař předloží nepříznivou diagnózu. Co dál?

Po titulech pro dospělé – Vita brevis, Principálova dcera, Hrad v Pyrenejích a Loutkař vyšla další v češtině opět v překladu Jarky Vrbové s názvem Tak akorát. Ani jeho poslední...

Stefan Zweig, Netrpělivost srdce, román o sentimentálním a zbabělém soucitu

Je dvojí soucit, píše v prologu své knihy Stefan Zweig. Jeden, ten zbabělý a sentimentální, který je vlastní jen netrpělivostí srdce, aby se co nejrychleji zbavilo trapného dojetí cizím neštěstím...

Inspirující myšlenky...

Filmům zpravidla schází tajemství, tato nezbytná složka každého uměleckého díla. Scenáristé, režiséři i producenti dbají velmi pečlivě na to, aby neporušili náš klid, a proto okno filmového plátna, které vede do osvobozujícího světa poezie, nechávají zavřené. Raději nás nutí zamýšlet se nad náměty, jež by mohly tvořit pokračování našeho všedního života, opakují tisíckrát tutéž zápletku, nebo nám dávají zapomenout na těžké hodiny každodenní práce. A toto všechno samozřejmě s požehnáním navyklé morálky, vládní i mezinárodní cenzury – s naprosto dobrým vkusem a s kořením bílého humoru i s jinými prozaickými imperativy reality.
Luis Buňuel, Do posledního dechu