zweig stafan pracovna
Je dvojí soucit, píše v prologu své knihy Stefan Zweig. Jeden, ten zbabělý a sentimentální, který je vlastní jen netrpělivostí srdce, aby se co nejrychleji zbavilo trapného dojetí cizím neštěstím, soucit, který vůbec není soucítěním, nýbrž jen instinktivním odvrácením cizího utrpení od vlastní duše.

A ten druhý, který jediný má smysl — ten nesentimentální, avšak tvořivý soucit, který ví, co chce, a je odhodlán trpělivě a s účastenstvím vydržet až do konce svých sil a ještě za něj.

netrpelivost srdce zweig

Román byl dokončen rok před druhou světovou válkou (1938), jeho děj se odehrává v posledním roce míru před světovou válkou první. Kratičký prolog spíná obě časové roviny v předznamenání. Nejvlastnější důvod hlubokého zneklidnění je výslovně připomenut v nejkratším odstavci, zato však tak přesně, že si musíme uvědomit, kdy dílo vzniklo a kdy Zweig zemřel (1942), abychom jeho věty nepokládali za sentence ex post.

Román o netrpělivosti srdce psal Stefan Zweig pro útěchu, ale i jako shrnutí osobní a společenské zkušenosti. Umělecká stylizace tu není pouhým ozdobením objektivní látky nebo jejím převedením ve snadněji srozumitelné podobenství: proniká do skrytosti vztahů, splétajících věčné i malicherné obrazce jednotlivých životů s pohyby dějinnými a společenskými.

Strhující a jímavý příběh — z jiného pera by se snadno proměnil ve řvavě sentimentální kýč — je prosycen dvěma významovými vrstvami.
První nazvěme mravy.
„Forma znamená jistotu,“ dočítáme se ve Zweigově knize a nemůžeme nevzpomenout na Brochova Pasenowa z prvního dílu trilogie Náměsíčníci, setrvávajícího v uniformě i na novomanželském loži, na Rothova starého i mladého Trottu, nacházející vždy znovu držadlo jistoty v nespornosti formy. Formy chování zajisté zaváděly hierarchizující rozdíly, ale v jistém smyslu je i smazávaly.

Světoobčan Stefan Zweig přesně popisuje rituál zdvořilostních návštěv v městečku na rakousko-uherském pomezí.
Čtenář se snadno přesvědčí, že to není pouhé výpomocné vehiculum děje. První hrdinovy i čtenářovy dojmy z pána z Kekesfalvy jsou dojmy ze splynutí člověka s formou. Poručík Hofmiller — podobně jako Rothův baron von Trotta mladší — žije v celém románu až na závěr a prolog jenom svou vlastní společenskou formou. Posádkový velitel, charakterizovaný jako bytost zcela nekulturní, jedná v klíčovém okamžiku pevně a humánně — protože k tomu má formu. Důstojnické mravy Zweigovi k srdci nepřirostly, nicméně líčí je bez satirizující hyperbolizace, nápadně střízlivě — jako kdysi jasně vymezenou formu života postupně pustošenou vášněmi. Není nahodilé, že hrdinou pluku je dezertér, jemuž se podařilo ulovit movitou dámu, a tak se od jedněch vnucených životních forem osvobodit převzetím jiných, privátnějších. Zweig jej nelíčí se sympatiemi, ale ani se stavovským opovržením. Jeho naprosto důsledný antimilitarismus prošel již zkouškou první světové války, kdy patřil k pacifistickému okruhu Romaina Rollanda, ba neváhal stavět se ostře kriticky k dílčím nedůslednostem v Rollandových stanoviscích.

Druhou významovou vrstvu nazvěme psychologickou.
Bývá s Zweigovým jménem spojována právem, málokdy však s pochopením. Říci totiž, že Stefan Zweig je pronikavý psycholog, je nejen pravda, ale také kus zneškodňujícího výkladu. Jeho psychologie není jen pasivně odráživá, vciťující a porozumivá, jak bývalo u pozdně buržoazních literátů běžné.
Zweig byl výborně poučen Freudem, ale za psychoanalytika jej pokládat nelze. V jeho románě nenajdeme ani jedinou psychoanalytickou či psychosymbolickou rekvizitu, a to ani na místech, kde to čtenář s jistotou bezděčně očekává. Zajímal jej totiž člověk jako člověk. Zajímalo jej ryze lidské jádro chování v určitých situacích. Individuální jej zajímalo obecně a obecné individuálně.

Výběr z doslovu knihy od Jaroslava Stříteckého
Netrpělivost srdce | Stefan Zweig | Odeon, 1984

Ukázka: Z německého originálu přeložila Božena Koseková

Kdo už má, tomu se dává“ – tato slova z Knihy moudrosti může každý spisovatel směle potvrdit ve smyslu: „Kdo mnoho vypravoval, tomu se vypravuje.“ Není nic mylnějšího než ona až příliš obvyklá představa, že básníkova fantazie pracuje nepřetržitě, že zásoba, z níž spisovatel neustále vymýšlí události a příběhy, je nevyčerpatelná. Místo aby si vymýšlel postavy a příhody, potřebuje ve skutečnosti jen to, aby ony nalézaly jeho, neboť ho také, pokud je schopen intenzivněji vidět a naslouchat, neustále hledají, aby je zprostředkoval dál; kdo se častokrát pokusil vykládat osudy, tomu mnozí vylíčí vlastní osud.

I tento příběh mi byl vypravován téměř tak, jak jej zde reprodukuji, a to zcela neočekávaně. Když jsem byl naposled ve Vídni, zašel jsem si večer, unaven vším tím, co jsem si musel obstarat, do předměstské restaurace, o níž jsem předpokládal, že je už dávno z módy a málo navštěvovaná. Ale jen jsem vstoupil, zjistil jsem rozmrzele, že jsem se mýlil. Hned od prvního stolu vstal jeden známý, dá val najevo skutečnou radost, kterou jsem opětoval, nikoli však tak bouřlivě, a pozval mě, abych si přisedl. Nebylo by slušné, kdybych tvrdil, že onen horlivý pán byl nesolidní nebo nepříjemný člověk; patřil jen k těm přirozeně
družným povahám, které sbírají známosti právě tak snaživě jako děti poštovní známky, a jsou proto obzvlášť pyšné na každý exemplář své kolekce. Pro toho dobromyslného podivína – vedlejším povoláním to byl velmi vzdělaný a znamenitý archivář –, spočíval celý smysl života pouze ve skromném zadostiučinění, že ke každému jménu, které se čas od času objevilo v novinách, mohl připojit s domýšlivou samozřejmostí: „Můj dobrý přítel“ nebo „Ach, toho jsem právě včera potkal“ nebo „Můj přítel A mi říkal a můj přítel B tvrdil“ a nepřestal, dokud neodříkal celou abecedu. Spolehlivě tleskal při premiérách svých přátel, každé herečce příštího dne telefonicky blahopřál, nezapomínal na žádné narozeniny, zamlčoval nepříznivé zmínky v novinách a ze srdečné účasti posílal ty zprávy, které chválily. Byl to tedy dost slušný člověk, protože se poctivě snažil a k blaženosti mu stačilo, když ho někdo požádal o malou laskavost nebo dokonce rozmnožil kabinet jeho známostí o nový objekt.

Ale není třeba, abych přítele „Tohoznám“ – touto přezdívkou se ve Vídni označuje ona odrůda dobromyslných příživníků v pestré skupině snobů – blíže popisoval, neboť každý je zná a ví, že se člověk jejich dojemné neškodnosti bez hrubosti neubrání. Tak jsem se k němu rezignovaně posadil a čtvrthodina uplynula v planém povídání, když do lokálu vstoupil vysoký muž nápadný svěžím mladistvým obličejem s pikantní šedí na spáncích; držel se zpříma a cosi v jeho chůzi prozrazovalo, že býval vojákem.

Můj přítel snaživě vyskočil a pozdravil se svou typickou horlivostí, onen pán však opětoval tento útok spíš lhostejně než zdvořile. Nový host si ještě ani neobjednal u číšníka, který se k němu přihrnul, když se můj přítel Tohoznám ke mně naklonil a tiše zašeptal: „Víte, kdo to je?“
A protože jsem dávno znal jeho sběratelskou pýchu, každý trochu zajímavější exemplář své kolekce vystavit vychloubačně na odiv, obával jsem se předlouhých výkladů. Odtušil jsem zcela bez zájmu „Ne“ a věnoval se dá le svému sachru.
Moje netečnost však toho dohazovače jmen jen ještě víc rozpálila a on s rukou před ústy tiše vydechl: „To je přece Hofmiller z generální intendantury – přece víte –, ve válce dostal řád Marie Terezie.“

Protože jsem nevypadal, že by mě tato skutečnost uchvátila tak, jak doufal, začal s nadšením vlastenecké čítanky vykládat, co velkolepého tento rytmistr Hofmiller vykonal ve válce nejprve u kavalerie, pak při onom výzvědném letu nad Piavou, kde samojediný sestřelil tři letadla, a konečně u kulometné roty, s níž obsadil a po tři dny držel celý úsek fronty. To všechno podával s mnoha podrobnostmi, které zde vynechávám, a mezitím stále dával najevo svůj nesmírný údiv nad tím, že jsem nikdy neslyšel o tomto znamenitém muži, kterého přece císař Karel osobně vyznamenal nejvzácnějším řádem rakouské armády.

Mimoděk jsem se dal zlákat a podíval jsem se ke druhému stolu, abych také jednou spatřil historicky uznaného hrdinu z dvoumetrové vzdálenosti. Narazil jsem ale na tvrdý, rozzlobený pohled, který dával najevo: „Ten chlap ti o mně něco naprášil? Na mně není nic k okukování!“ Současně posunul onen pán rozzlobeně svou židli stranou a energicky nám ukázal záda.

Trochu zahanbeně jsem se hned díval jinam a od té chvíle jsem se snažil nezavadit zvědavým pohledem ani o ubrus onoho stolu. Brzy nato jsem se rozloučil se svým roztomilým žvanilem, ale již při odchodu jsem viděl, že se okamžitě přesunul ke svému hrdinovi, aby mu pravděpodobně referoval právě tak horlivě o mně jako mně předtím povídal o něm.

To bylo všechno. Výměna pohledu, a jistě bych byl na toto letmé setkání zapomněl, ale náhoda tomu chtěla, že jsem se již příštího dne v jedné malé společnosti znovu setkal s tímto odmítavým pánem, který ve večerním smokingu vypadal ještě nápadněji a elegantněji než včera ve sportovním obleku. Oba jsme se snažili skrýt pousmání, onen spiklenecký úsměv dvou lidí ve větší skupině, kte ří spolu sdílejí dobře střežené tajemství. Poznal mě právě tak jako já jeho a pravděpodobně jsme se i stejně rozčilovali nebo bavili na účet neúspěšného dohazovače ze včerejška. Nejprve jsme se snažili spolu nemluvit, což se nám nemohlo podařit již proto, že kolem nás byla v proudu vzrušená debata.

Předmět oné debaty bude hned zřejmý, uvedu-li, že se psal rok 1938. Pozdější kronikáři naší doby jednou zjistí, že v roce 1938 se téměř každý hovor v každé zemi naší rozrušené Evropy točil kolem dohadů, zda může, či nemůže vypuknout nová světová válka. Toto téma nevyhnutelně fascinovalo každou společnost, každé setkání, a leckdy se zdálo, že nikoli lidé si odreagovávají svůj strach dohady a nadějemi, nýbrž že se chce vybít sama atmosféra, tehdejší vzduch nabitý vzrušením a skrytým napětím.

Začal o tom pán domu, povoláním advokát, který nerad měnil názory. Obvyklými argumenty dokazoval obvyklý nesmysl, že nová generace ví, co je válka, a že by do té nové už nešla tak naslepo a nepřipravena jako do té poslední. Již při mobilizaci by se pušky obrátily dozadu a zejména staří frontoví vojáci jako on by prý nezapomněli, co by je očekávalo. Popudila mě vychloubačná jistota, s níž ve chvíli, kdy se v desetitisících a statisících továren vyráběly třaskaviny a otravné plyny, odbyl možnost války právě tak nedbale, jako lehkým ťuknutím ukazováku oklepl popel své cigarety. Člověk nemá vždy věřit tomu, co by chtěl, aby bylo pravda, odpověděl jsem velmi rozhodně. Úřady a vojenské organizace, které řídí válečný
aparát, také nespaly, a zatímco my jsme se opájeli utopiemi, ony vydatně využily dobu míru k tomu, aby již předem zorganizovaly masy a dostaly je do rukou už jakžtakž připravené k výstřelu. Už teď, v míru, vzrostla díky zdokonalené propagandě všeobecná servilita do neuvěřitelných proporcí a je třeba podívat se tváří v tvář skutečnosti, že od vteřiny, kdy do domovů vtrhne rozhlasové hlášení o mobilizaci, nelze nikde očekávat odpor. Vůle člověka, který je zrnkem prachu, nemá už dnes význam.

Přirozeně jsem měl všechny proti sobě, neboť sebeohlušující pud v člověku se osvědčeně pokouší zbavit se vědomých nebezpečí nejraději tím, že je prohlašuje za nicotná. A vůbec, takové varování před laciným optimismem muselo přijít nevhod už vzhledem ke skvělé večeři ve vedlejším pokoji, kde už bylo prostřeno.
Znenadání se teď ke mně přidal rytíř řádu Marie Terezie, právě on, v němž jsem instinktivně nesprávně předpokládal odpůrce. Ano, je to holý nesmysl, prohlásil prudce, chtít v dnešní době počítat ještě s tím, co si přeje či nepřeje lidský materiál, neboť v příští válce budou hlavní roli hrát stroje a lidé budou degradováni jen na jakousi jejich součást. Už v poslední válce nepotkal na frontě mnoho takových, kteří by s válkou jasně souhlasili, nebo ji jasně odmítali. Většinou byli do ní zaváti jako zvířený prach větrem a pak v ní ve velkém zmatku prostě zůstali vězet, každý jednotlivec zmítán sem a tam, bez vůle, jako hrášek ve velikém pytli. Vcelku snad dokonce více lidí do války uteklo, než z ní uprchlo.

Poslouchal jsem překvapeně, zaujat především prudkostí, s níž teď pokračoval. „Neoddávejme se klamu. Jestli dnes v nějaké zemi začnou verbovat pro nějakou úplně exotickou válku, třeba pro válku v Polynésii, přiběhnou tisíce a statisíce, aniž budou dobře vědět proč, snad jen proto, aby mohly utéci samy před sebou nebo z neutěšených poměrů. Domnívám se, že faktický odpor pro ti válce není větší než žádný. K odporu jednotlivce proti organizaci je třeba mnohem vyšší odvahy, než dá-li se někdo pouze strhnout, totiž individuální odvahy, a ta za našich časů pokračující organizace a mechanizace vymírá. Setkal jsem se ve válce téměř výhradně s fenoménem masové odvahy v šiku, a kdo se na tento pojem podívá zblízka, odhalí docela zvláštní komponenty: mnoho marnivosti, mnoho lehkomyslnosti a dokonce nudy, především ale mnoho strachu – ano, strachu z toho, že zůstanu vzadu, strachu z výsměchu, ze samostatného jednání a především strachu postavit se do opozice k masovému nadšení ostatních. Většinu z těch, kteří byli na frontě pokládáni za nejstatečnější, jsem osobně poznal i později, v civilu, jako hrdiny zcela pochybné. – Prosím,“ řekl a zdvořile se obrátil k hostiteli, který se na to tvářil všelijak, „sebe samého nevyjímám.“
Líbilo se mi, jak mluvil, a měl jsem chuť k němu přikročit, ale paní domu právě zvala k večeři, a protože jsme seděli daleko od sebe, k hovoru jsme se už nedostali. Teprve když všichni odcházeli, srazili jsme se u šatny.
„Domnívám se,“ usmíval se na mne, „že náš společný příznivec nás už nepřímo představil.“
Také jsem se usmíval. „A důkladně.“
„Pravděpodobně značně přeháněl, jaký jsem Achilles, a můj řád si pověsil na klopu tak, aby byl pořádně vidět, že?“
„Tak nějak to bylo.“
„Ano, on je na něj zatraceně pyšný – zrovna jako na vaše knihy.“
„Divný patron! Ale najdou se horší. Ostatně – máte-li chuť, mohli bychom jít ještě kus spolu.“

Šli jsme. Náhle se ke mně obrátil.
„Věřte mi, opravdu to není fráze, když řeknu, že mě léta netrápilo nic tak jako ten řád Marie Terezie. Je na můj vkus příliš nápadný. Totiž, abych byl poctivý –, když mi ho tehdy tam venku na frontě připíchli, přirozeně mě to nejdřív přemohlo. Konečně, byl jsem vychován jako voják a v kadetce jsem slýchal o tomto řádu jako o legen dě, o tomhle jednom řádu, kterého se v každé válce udě lí snad jen tucet kusů; spadne tedy skutečně jako hvězda z nebe. Ano, pro osmadvacetiletého mládence něco takového hodně znamená. Člověk najednou stojí před celým šikem, všechno žasne, jak se mu náhle cosi zablýská na prsou jako malé slunce, a císař, nepřístupný majestát, mu potřese rukou a blahopřeje. Ale podívejte se: toto vyznamenání mělo přece smysl a platnost jen v našem vojenském světě, a když válka skončila, připadalo mi směšné, že bych tu měl chodit po celý život jako puncovaný hrdina, protože jsem si jedenkrát dvacet minut skutečně počínal odvážně –, pravděpodobně o nic odvážněji než deset tisíc jiných, ale měl jsem štěstí, že jsem vzbudil pozornost, a co bylo snad ještě podivuhodnější, že jsem se vrátil živ. Již po roce, když lidé všude zírali na ten malý kousek kovu a pak poníženě šplhali pohledem ke mně nahoru, mi bylo důkladně nanic z toho, jak jsem si tu vykračoval jako pohyblivý pomník. Zlost nad tím, že jsem byl věčně nápadný, byla také jedním z rozhodujících důvodů, proč jsem po válce tak brzy odešel do civilu.“
Přidal jsem do kroku.
„Řekl jsem jedním z důvodů, ale hlavní důvod byl soukromý, a ten pochopíte snad ještě lépe. Hlavním důvodem bylo, že jsem sám silně pochyboval o tom, zda mám na ten řád právo, a každopádně jsem pochyboval o svém hrdinství; věděl jsem přece lépe než ti cizí zevlouni, že za tím řádem vězí někdo, kdo vůbec není hrdina a dokon ce je naprostý nehrdina –, jeden z těch, kdo uháněli tak zuřivě do války jen proto, že se chtěli zachránit ze zoufa lé situace, spíše dezertéři před vlastní odpovědností než hrdinové z pocitu povinnosti. Nevím jak vám –, ale mně připadá život s aureolou a svatozáří nepřirozený a nesnesitelný, a docela poctivě se mi ulevilo, že jsem už nemusel předvádět na uniformě hrdinský životopis. Ještě teď dostanu zlost, když někdo vytahuje mou starou slávu, a proč bych se vám nepřiznal, že jsem měl včera namále a taktak že jsem nepřišel k vašemu stolu a nespustil na toho tlučhubu, aby se vytahoval někým jiným než zrovna mnou. Ještě celý večer mě hryzl váš uznalý pohled, a abych vyvrátil žvanění toho člověka, byl bych vás nejraději vybídl, abyste vyslechl, po jakých křivých cestách jsem vlastně dospěl k celému svému hrdinství – byl to ostatně velmi zvláštní příběh, který by třeba mohl dokázat, že odvaha není často nic jiného než obrácená slabost. Ostatně – nerozmýšlel bych se vám to vypravovat ještě teď naprosto přesně. Co leží v člověku už celé čtvrtstoletí, to se už netýká jeho, ale dávno někoho jiného. Měl byste čas? A nenudí vás to?“

Samozřejmě že jsem měl čas; chodili jsme ještě dlou ho po opuštěných ulicích a ještě v příštích dnech jsme se častokrát setkali. V jeho zprávě jsem pozměnil jen má lo, snad jsem uvedl hulány místo husarů, trochu jsem na mapě posunul posádky, aby je nikdo nepoznal, a všechna skutečná jména jsem pro všechny případy zašifroval. Ale nikde jsem si nepřimyslel nic podstatného, a nikoliv já, nýbrž vypravěč teď začíná vyprávět.


Beletrie světová – nové knihy

Stanislaw Lem a Solaris. Kniha, která předběhla lidské myšlení

Solaris je originálním pohledem na existenci jiné inteligence, než jakou si člověk dokáže představit a je také jedním z nejpromyšlenějších sci-fi románů Stanislava Lema.

Autista a poštovní holub. Kniha o autismu, o genialitě a tónech houslí

Kniha o autismu, o genialitě, o holubích návratech a tónech houslí. Janine ve svých sedmnácti letech podivně otěhotní. Tak trochu zvláštní nehoda, neboť otcem je brčko. Narodí se jí syn...

To podstatné. Být nešťastným se může stát celoživotním úkolem

Být nešťastným se může stát celoživotním úkolem. V životě Hanse Frambacha je pocit neštěstí tím zásadním. Jako zaměstnanec Institutu pro spravování minulosti vyhodnocuje pozůstalosti obětí nacismu a neštěstí tak dokonce...

Skandálni kniha sexuálního loudila Grahama Greena

Katolíci mají s Grahamem Greenem (1904 - 1991) trochu problém. Sami ho zařazují mezi tzv. katolické autory a přitom jeho život byl ukázkovým příkladem prostopášníka, sexuálního loudila, který svedl kdejakou...

Solar McEwana, satirický román o směšnosti vědy i našeho společenství

Nevím už, kdo napsal, že člověk je mezičlánek opice a lidské bytosti, ale přesně v takovém duchu psal i Mc Ewan svou knihu. Je jak rána na solar.

Nový Orwell 1984 česky a anglicky aneb Psychopol je na cestě k vám. Bděte!

Klasický Orwell 1984 v bilingvní verzi. Zbrusu nový překlad ikonického Orwellova románu Devatenáct set osmdesát čtyři. Překladatelka Petra Kůsová -Martínková se musela vyrovnat zejména s převodem nově vytvořeného totalitního jazyka...

Ještěrčí ocásky. Příběh vypráví nenarozený chlapec, existující v lůně své matky

Vypravěčem této mistrovské knihy je dosud nenarozené dítě, chlapec existující v lůně své matky. Uznávaný španělský spisovatel a nositel Cervantesovy ceny 2008 Juan Marsé se knihou Ještěrčí ocásky vrací do...

Inspirující myšlenky...

Uvízl jsi, přítelíčku, uvízl jsi v tom až po uši,“ uvažoval Oblomov, provázeje ho pohledem. „Je slepý, hluchý a němý pro všechno ostatní na světě. Ale přivede to daleko, časem bude mít důležité postavení a nahrabe si hodností... A tomuhle se u nás říká kariéra! Jak málo lidských vlastností je k tomu třeba, lidského rozumu, vůle, citu – co s nimi? Pouhý přepych! Život mu uteče a mnoho, mnoho věcí ani nepocítí... A přitom pracuje od dvanácti do pěti v kanceláři, od osmi do dvanácti doma – nešťastník!
Ivan Alexandrovič Gončarov, Oblomov