zweig stafan pracovna
Je dvojí soucit, píše v prologu své knihy Stefan Zweig. Jeden, ten zbabělý a sentimentální, který je vlastní jen netrpělivostí srdce, aby se co nejrychleji zbavilo trapného dojetí cizím neštěstím, soucit, který vůbec není soucítěním, nýbrž jen instinktivním odvrácením cizího utrpení od vlastní duše.

A ten druhý, který jediný má smysl — ten nesentimentální, avšak tvořivý soucit, který ví, co chce, a je odhodlán trpělivě a s účastenstvím vydržet až do konce svých sil a ještě za něj.

netrpelivost srdce zweig

Román byl dokončen rok před druhou světovou válkou (1938), jeho děj se odehrává v posledním roce míru před světovou válkou první. Kratičký prolog spíná obě časové roviny v předznamenání. Nejvlastnější důvod hlubokého zneklidnění je výslovně připomenut v nejkratším odstavci, zato však tak přesně, že si musíme uvědomit, kdy dílo vzniklo a kdy Zweig zemřel (1942), abychom jeho věty nepokládali za sentence ex post.

Román o netrpělivosti srdce psal Stefan Zweig pro útěchu, ale i jako shrnutí osobní a společenské zkušenosti. Umělecká stylizace tu není pouhým ozdobením objektivní látky nebo jejím převedením ve snadněji srozumitelné podobenství: proniká do skrytosti vztahů, splétajících věčné i malicherné obrazce jednotlivých životů s pohyby dějinnými a společenskými.

Strhující a jímavý příběh — z jiného pera by se snadno proměnil ve řvavě sentimentální kýč — je prosycen dvěma významovými vrstvami.
První nazvěme mravy.
„Forma znamená jistotu,“ dočítáme se ve Zweigově knize a nemůžeme nevzpomenout na Brochova Pasenowa z prvního dílu trilogie Náměsíčníci, setrvávajícího v uniformě i na novomanželském loži, na Rothova starého i mladého Trottu, nacházející vždy znovu držadlo jistoty v nespornosti formy. Formy chování zajisté zaváděly hierarchizující rozdíly, ale v jistém smyslu je i smazávaly.

Světoobčan Stefan Zweig přesně popisuje rituál zdvořilostních návštěv v městečku na rakousko-uherském pomezí.
Čtenář se snadno přesvědčí, že to není pouhé výpomocné vehiculum děje. První hrdinovy i čtenářovy dojmy z pána z Kekesfalvy jsou dojmy ze splynutí člověka s formou. Poručík Hofmiller — podobně jako Rothův baron von Trotta mladší — žije v celém románu až na závěr a prolog jenom svou vlastní společenskou formou. Posádkový velitel, charakterizovaný jako bytost zcela nekulturní, jedná v klíčovém okamžiku pevně a humánně — protože k tomu má formu. Důstojnické mravy Zweigovi k srdci nepřirostly, nicméně líčí je bez satirizující hyperbolizace, nápadně střízlivě — jako kdysi jasně vymezenou formu života postupně pustošenou vášněmi. Není nahodilé, že hrdinou pluku je dezertér, jemuž se podařilo ulovit movitou dámu, a tak se od jedněch vnucených životních forem osvobodit převzetím jiných, privátnějších. Zweig jej nelíčí se sympatiemi, ale ani se stavovským opovržením. Jeho naprosto důsledný antimilitarismus prošel již zkouškou první světové války, kdy patřil k pacifistickému okruhu Romaina Rollanda, ba neváhal stavět se ostře kriticky k dílčím nedůslednostem v Rollandových stanoviscích.

Druhou významovou vrstvu nazvěme psychologickou.
Bývá s Zweigovým jménem spojována právem, málokdy však s pochopením. Říci totiž, že Stefan Zweig je pronikavý psycholog, je nejen pravda, ale také kus zneškodňujícího výkladu. Jeho psychologie není jen pasivně odráživá, vciťující a porozumivá, jak bývalo u pozdně buržoazních literátů běžné.
Zweig byl výborně poučen Freudem, ale za psychoanalytika jej pokládat nelze. V jeho románě nenajdeme ani jedinou psychoanalytickou či psychosymbolickou rekvizitu, a to ani na místech, kde to čtenář s jistotou bezděčně očekává. Zajímal jej totiž člověk jako člověk. Zajímalo jej ryze lidské jádro chování v určitých situacích. Individuální jej zajímalo obecně a obecné individuálně.

Výběr z doslovu knihy od Jaroslava Stříteckého
Netrpělivost srdce | Stefan Zweig | Odeon, 1984

Beletrie světová – nové knihy

Poslední noc na Klikaté řece. Vynikající Irvingův dramatický a znepokojivý příběh

Nový román jednoho z nejznámějších a nejoblíbenějších anglicky píšících autorů se začíná odvíjet v polovině 50. let ve vývařovně dřevorubecké osady v severním New Hampshiru, kde si úzkostný dvanáctiletý chlapec...

Nadechnout se. Orwelův pohled na životní prázdnotu a bezcenné cetky povrchní zábavy

Nadechnout se – název knihy, který sám o sobě, bez ohledu na dobový kontext, autora či žánr, evokuje představu touhy (ať proměněné ve skutek nebo ne) po nějaké pozitivní změně...

Finsko to je Kalevala, protože Kalevala je finský národní epos

Kalevala je finský národní epos. Jedná se o sbírku lidové zpívané poezie, historických příběhů i pohádkových motivů z finské, karelské historie a mytologie, která byla v konečné podobě vydána 28...

Nepřekonatelný Saturnin Zdeňka Jirotky je skvělý lék na špatnou náladu

Saturnin Zdeňka Jirotky je skvělý lék na špatnou náladu, stačí se jen začíst do několika stránek a máte oči plné smíchu. Neustálá proměna sluhy v pána svého pána doslova voní...

Marťanská kronika, vizionářské dílo skutečného humanisty Raye Bradburyho

Klasika, kterou naleznete v seznamu 100 nejdůležitějších knih 20. století deníku Le Monde. Kdo nečetl Bradburyho, jednoho z velikánů světové prózy, nemá vztah ke knihám.

Byli jednou dva písaři Bouvard a Pécuchet. Humorně o lidské hlouposti a pseudovědě

V Česku asi nejznámější román Flauberta díky televiznímu seriálu "Byli jednou dva písaři" režiséra Jána Roháče, v kterém hráli v nezapomenutelných rolích Jiří Sovák a Miroslav Horníček. Pokud ale přečtete...

Kniha smíchu a zapomnění. Kunderova první i poslední kniha

Kniha je prvním Kunderovým románem psaným v cizině (1978), za které mu bylo odebráno Československé státní občanství. Příběhy v knize jsou Kunderovým obrazem fungování společenských mechanismů a jejich dopadů na...

Inspirující myšlenky...

Člověk ve svém pomýlení mocně zasáhl do přírody. Zdevastoval lesy, a tím i změnil klima a atmosférické podmínky. Vinou člověka úplně vyhynuly některé druhy rostlin a zvířat, ač měly své nenahraditelné místo v ekonomii Přírody. Čistotu vzduchu všude ovlivňuje kouř, řeky jsou špinavé. Tyto a jiné věci jsou neoprávněnými zásahy do Přírody, jež dnešní člověk okázale přehlíží, ale jež mají největší důležitost.
Johann Wolfang von Goethe,1832