Trilogie Země zamyšlená spisovatele a malíře Ladislava Stehlíka  (1908 -1987) je neodmyslitelně součástí našeho literárního pokladu.  Potkával se nejen s půvabnou jihočeskou krajinou, ale též s mnoha zajímavými osobnostmi. Na ty zase vzpomíná jeho dcera, která si ponechala své dívčí jméno Blanka Stehlíková (*1933), ve sličné knížce Abeceda lásky (vydala Mladá fronta, 240 stran) s množstvím portrétů a ilustračních kreseb známých výtvarníků.

abeceda lasky


Na doprovodných snímcích poznáváme ještě mladičkou autorku při její rozsáhlé kurátorské činnosti v galeriích u nás, ale též v Japonsku.

Dlouhá léta pracovala v Kabinetu  pro teorii, kritiku a dokumentaci Svazu čs. výtvarných umělců a po tříleté novinářské činnosti ve Večerní Praze (1968 – 1970) si zvolila svobodné povolání. Podařilo se jí sepsat a vydat rozsáhlou knižnici o našich předních výtvarnících a ilustrátorech, samostatně pak  o Karlu Štěchovi, Adolfu Bornovi, Radku Pilařovi, Ondřeji Sekorovi, Zdeňku Burianovi, Oldřichu Hlavsovi. V angličtině vyšla pak  její kniha Česká avantgarda a český knižní design (1996).

Je nadále velmi činná jako členka výtvarných porot, zejména literatury pro děti a mládež,
ale také aktivně působí ve vědecké radě Památníku Terezín. Není výstavy, na které bychom Blanku Stehlíkovou nepotkali anebo od ní  nečetli výtvarné recenze v novinách a časopisech. Tak jako její tatínek poznala za svůj život tolik známých a ctihodných osobností, že nutně dospěla k závěru napsat o těch, které důvěrně poznala a jejichž příběhy si zcela určitě najdou své čtenáře.   Je jich celá šedesátka a Blanka Stehlíková  o nich vypráví vskutku pozoruhodné, často groteskní či dobrodružné životní postřehy a  události s nimi spjaté. Nechybí v nich humor  a příslovečné výroky  nebo obdivná uznání, co všechno autorka z vystavených artefaktů vyhádala a vyzkoumala.

Také si myslíme spolu s autorkou, že nastala  ta správná chvíle, že sáhla do své paměti pro vzpomínky,  které rozčlenila do pěti částí:
Čas dětství, Čas nadějí, Čas odpovědnosti, Čas ztráty iluzí a Čas otevřené opony.

Čteme o všech těch bojích a zápasech našich předních umělců v dobách zlých i dobrých, zlomených a napřímených, strastiplných a nadějných, ale nikdy se nevzdávajících a bouřlivě se vyjadřujících svými artefakty – věrně ilustrujících atmosféru, za jakých vznikaly.

Všechno to byli něčí žáci, kteří na své učitele tak rádi vzpomínají.
Moje setkávání s Karlem Svolinským,  V čarovné zahradě Cyrila Boudy, Filemon a Baucis z Kouřimské ulice (o Radovanu Lukavském), Nerozluční Majka a František Černý, S Janem Rambouskem na hrázi věčnosti, Třináctá komnata Karla Müllera, Patriarcha Lev Šimák, Tis Jindřicha Chalupeckého,  Král humoru Adolf Born, Evy Bednářové svět meditace  i trýzně,  Díky, Jene Kutálku až po výtvarnou redakci Albatrosu (bylo jich sedm), něžnou duši Vladimíra Komárka a k osamělému běžci Zdenku Seydlovi – to je pouze část těch nádherných kapitol, které padnou hned do očí a neubráníte se jejich okamžitému přečtení.

V tom je ostatně kouzlo vyprávění, čeho všeho si autorka všimla, co v ní zůstalo hluboko zakořeněno, čím ji dotyčná osobnost uchvátila, zaujala, povznesla, zušlechtila, ale též roztesknila  či naopak rozesmála v prostředí, jež je též popsáno velmi věrným způsobem a se znalostí podrobností, o nichž nelze ani na okamžik pochybovat, protože tu osobnost autenticky dokreslují.
Od autorky zasvěcených kritik a recenzí je to zvlášť milé, že nám kromě  zevrubného hodnocení tvorby přibližuje slavné autory a tvůrce z jejich lidské stránky, v jejich až mnohdy nechtěných či nezáviděníhodných situacích. Tady je ten půvab, za nímž si lze představit také neuvěřitelný rozsah autorčina spektra a jejího  duševního bohatství.

Každému takovému autorovi, který prožil chvíle radosti i štěstí, chvíle zarmoucení a nadějí s lidmi, jež jsme sice poznali, ale pouze podle  jejich díla a uměleckých činů, patří poděkování.  Neponechává si vzpomínky jen pro sebe nebo - jak říkáme, nebere si je sebou  do hrobu – nikoli oslavnou formou (jak se stalo módou psaní o současných celebritách), ale způsobem, který lze označit jako umění vyprávět, povídat si  a svěřovat se svým posluchačům a čtenářům.                      

Biografie – nové knihy

Arnošt Lustig i Ota Pavel. Krásně jsem si početl

Korespondence Arnošta Lustiga s Otou Pavlem, maminkou Terezií a sestrou Hankou. ...

Věčný Benvenuto Cellini. Světový sochař, který žil tím, co napsal

V záplavě různých memoárů většinou s diskutabilní úrovní jsem sáhla po delší době rovněž po nepříliš vydařených...

Potkávání setkávání – Listování v osudech Zdeňka K. Slabého

V knize Potkávání setkávání – Listování v osudech Zdeňka K. Slabého (*9. 6. 1930) (vydal Volvox Globator, 2015) nalezn...

Otevřený deník Jana Vladislava. Opravdu jedinečný dokument doby

Základem Otevřeného deníku básníka, esejisty, překladatele, editora a autora pohádek Jana Vladislava (1923–2009) jsou deníko...

V indiánském zajetí. Unesený John Tanner třicet let mezi lesními indiány

Osobní zkušenost a poučně vyprávění člověka o indiánské kultuře severoamerických lesních indiánů na přelomu 18.–19. ...

Inspirující myšlenky...

Zkoumáme minulé věky a útrpně usmíváme, ba posmíváme se božské té naivnosti, nemotornosti a neurvalosti svých praotců, aniž by nám napadlo, že věkové pozdější budou se rovněž tak posmívati nám... Jaká je příčina, že nevznikají v mozcích našeho věku podobné myšlenky jako v mozku Homerovu, Sofoklovu, Aeschylovu, Euripidovu, Aristofanovu, Shakespearovu, Cervantesovu, Danteovu, Miltonovu, Petrarcovu, Tassonovu, Calderonovu, Moliérovu, Voltairovu, Rousseauovu a jiných? Jeť snadněji cizím mozkem mysliti, cizí myšlenkou se honositi a oblažiti sebe i jiné, než vlastní myšlenku z mozku svého vykřesati. A přece žijeme ve věku – pokroku! V čemž se ale jeví tento pokrok?
Jakub Arbes (1840 – 1914), Mozek Newtonův