cellini vlastni zivotopis
V záplavě různých memoárů většinou s diskutabilní úrovní jsem sáhla po delší době rovněž po nepříliš vydařených literárních pamětech, které jsou však ve srovnání s dnešními pravým skvostem. Je jím vlastní životopis sochaře a zlatníka Benvenuta Celliniho (1500 – 1567)

vlastni zivotopis cellini

Dílo Celliniho bylo z velké části zničeno nebo se ztratilo.
Jeho nejznámějším zachovalým výtvorem je bronzová socha Perseus s hlavou Medusy, kterou můžete vidět ve Florencii nebo Nymfa ve Fontainebleau u Paříže či busta Cosima I. Mediciho.
Ve svém životopise popisuje nejen to dobré a dobrodružné, co zažil, ale i své zločiny, úspěchy a nezdary.

V. V. Štech začíná v předmluvě: „Jak podivné jsou příčiny a cesty slávy! Světová proslulost výtvarného umělce založená na knize! Sochař, který žije tím, co napsal.
Knihou neumělou, neliterární, nevyrovnanou, ale právě proto živou. Knihou rovnou překypující osobností, která se v ní zmítá, rozpaluje a řádí.“
První část se dochovala a proslula zejména Goethovým překladem, druhou část nechal autor spálit, sám se nazval špatným spisovatelem. Jeho bezprostřednost je však taková, že i dnešnímu čtenáři předkládá čtivý dokument své doby.
 
V češtině vyšel pětkrát, poprvé v roce 1930, naposledy v roce 1976 pokaždé v překladu Josefa Macha a Adolfa Felixe s vynikající předmluvou V. V. Štecha.

bouda cellini 1
Ilustrace Cyrila Boudy k Celliniho aubiografii z roku 1936

Život Celliniho inspiroval Hectora Berlioze k napsání opery Benvenuto Cellini 
(libreto Léon de Wailly a Henri Auguste Barbier). Jedná se první kompletní operu Berlioze. V opeře nalezneme dvě spletené dějové roviny – první je Celliniho láska k Terese, druhou poté jeho triumf v podobě dokončení bronzové sochy Persea – tyto momenty byly inspirací pro skladatelovi nejkrásnější, zvučné a nežné hudební motivy, které dokreslují zmařelou lásku, milostnou zápletku, přetvářku, záměnu osob, světské veselí a slavnostní obřad. (poznámka redakce)

cellini persesus meduza
Benvenuto Cellini – Perseus s hlavou Medusy

Příbram 1. prosince 1960 ... čtvrtek

Čtu vlastní životopis Benvenuta Celliniho a s údivem shledávám, že pikareskní příběhy, které mám tolik rád, jsou mnohem realističtější, než jsem si myslel. Všechno se to opravdu stalo. Ohromuje mě to. Ta bezcennost lidského života, ta spousta gest, to křížení mečů pro maličkosti...

To je tedy renesance, o které jsem si myslel, že byla nejušlechtilejší dobou v dějinách. A zatím papež, kardinálové, král a vévodové byli obklopeni lidmi, kteří kradli, cizoložili, zabíjeli, pomlouvali, lhali... A měšťané rovněž a umělci samozřejmě také. Papežové měli nemanželské děti, které se stávaly v osmnácti letech kardinály, příbuzní se vraždili, jako by se nechumelilo, když měl vévoda špatnou náladu, dal klidně zavřít do hladomorny svého nejmilejšího přítele.

A umělci, ta obrovská nedotknutelná jména z dějin umění, ti posvátní velikáni se pomlouvali, nenáviděli, pobíjeli pro křivé slovo, pro přízeň panovníka, pro zakázku... Dělali si co mohli nejhoršího a nemohli si navzájem přijít na jméno. Tak tedy vypadala renesance. Opět mám důvod nenávidět školy. Proč nám tohle někdy někdo neřekl? Proč se žvaní o quattrocentu a cinquecentu jako o vrcholu lidského ducha, o vrcholu duchovní a mravní harmonie? Vždyť to není pravda.

Já trouba jsem si tu dobu tolik idealizoval a svého času jsem tvrdil, že věřím v příchod nové renesance. A nikdy jsem si nedal práci s přemýšlením, co to vlastně renesance byla. Viděl jsem jen veliká umělecká díla. Obrazy, sochy, architekturu... A nevšiml jsem si, že nebýt jistých hospodářských faktů v italských republikách, nebýt toho, že v té době byl papež a někteří vévodové a králové velice bohatí, že by nebylo Michelangelovy slávy.

Žádná duchovní kvalita, žádná harmonie, ušlechtilost a já nevím, co ještě, ale plné truhly v pokladnicích daly vzniknout renesanci. Církev soupeřila se světskou mocí, papež závodil s florentským vévodou a jejich koňmi byli malíři, sochaři a architekti.

Proč nám to ve škole vždycky vykládali tak idiotsky?

Pavel Juráček / Deník / 1959-1974