neni_sprochuNaprosto originální vyprávěnky, jak je zachytil náš přední malíř starší generace František Skála. Humor zvláštního ražení, ryze český, venkovský, městský i hospodský - z okupace i z poválečné doby až do dnešních dnů. Autor nikde neslevuje z dobrého vkusu. Lze-li knihu k něčemu v české literatuře přirovnat, tedy k textům Jaroslava Haška a Bohumila Hrabala. Literární ambice je tu však spíše potlačena ve prospěch autentičnosti vyprávění, i když je přirozeně upraveno citlivou rukou autora.

Na zadním potahu této knížky stojí:
Stěží bych spočítal na prstech obou rukou, kolikrát jsem večer seděl v hospodě. Nebyl jsem hospodář. Když jsem se však k stáru vrátil z Prahy do rodného kraje a chodil si večer se džbánkem pro pivo, často mě štamgasti zatáhli ke stolu „než se to natočí“ a vyslechl jsem zajímavá vyprávění, jež jsem si po návratu domů neodolal zapsat…

Není Šprochu, aby na něm nebylo pravdy trochu
František Skála starší

Ilustruje František Skála starší
Vydává Futura, 2009

Více: https://www.nakladatelstvi-futura.cz


Biografie – nové knihy

Jaroslav Durych. Život a dílo ve vztahu muže a ženy

Kniha se zaměřuje na jedno z nejvýznamnějších témat umělecké prózy Jaroslava Durycha, jímž je vztah muže a ženy. Zmíněn...

Arnošt Lustig i Ota Pavel. Krásně jsem si početl

Korespondence Arnošta Lustiga s Otou Pavlem, maminkou Terezií a sestrou Hankou. ...

Věčný Benvenuto Cellini. Světový sochař, který žil tím, co napsal

V záplavě různých memoárů většinou s diskutabilní úrovní jsem sáhla po delší době rovněž po nepříliš vydařených...

Potkávání setkávání – Listování v osudech Zdeňka K. Slabého

V knize Potkávání setkávání – Listování v osudech Zdeňka K. Slabého (*9. 6. 1930) (vydal Volvox Globator, 2015) nalezn...

Otevřený deník Jana Vladislava. Opravdu jedinečný dokument doby

Základem Otevřeného deníku básníka, esejisty, překladatele, editora a autora pohádek Jana Vladislava (1923–2009) jsou deníko...

Inspirující myšlenky...

Člověk staví domy, protože žije, ale píše knihy, protože ví, že je smrtelný. Bydlí v tlupách, protože je tvor stádní, ale čte, protože ví, že je sám. Četba je pro něj společníkem, který nezabírá místo žádnému jinému, ale jehož by ani žádný jiný společník nedokázal nahradit. Neposkytuje mu žádné definitivní vysvětlení jeho údělu, ale splétá hustou síť jeho spolčení se životem. Nepatrná a skrytá spřažení, která vypovídají o paradoxním štěstí žít, přestože ukazují tragickou absurditu života. Takže naše důvody, proč čteme, jsou stejně podivné jako naše důvody, proč žijeme. A nikdo není oprávněn požadovat od nás, abychom se mu z tohoto soukromí zpovídali.
Daniel Pennac v knize Jako román