v tymu s foglaremBylo jen otázkou času, kdy vyjde  kniha autentického vyprávění  o fenoménu  časopisu pro mládež, jakým byl Mladý hlasatel a jím vyvolané v život kluby Rychlých šípů po celé naší zemi. Zasvěcená, pravdivá, nezastírající, že v padesátých letech  budoucí spisovatel Ivan Klíma svým článkem Chata děsu v Mladé frontě ze 7. srpna 1952 poslal nejoblíbenějšího autora literatury pro děti a mládež Jaroslava Foglara (1907-1999) a s ním i jeho knihy na index Libri prohibiti. V knize je článek  v původní  otištěné podobě.

Ale stejně tak jsou uvedeny skutečnosti o neblahém působení  dalšího z dvojice zakladatelů Mladého hlasatele Karla Bureše, velmi schopného novináře  a sportovce, který po svém vstupu do KSČ se nebránil spolupráci s StB, a jemuž léta po listopadu 1989 bránilo svědomí,  než projevil upřímnou a hlubokou lítost nad svým závažným lidským selháním.

Vím, o čem píšu, protože jsem byl editorem knihy Generace 45 (spolu s prvním šéfredaktorem Mladé fronty Jaromírem Hořcem, vydal Riopress v roce 1997) a do které jsem v letech 1995 – 1996 opakovaně  žádal o příspěvek také Karla Bureše, poválečného a velmi pilného spolupracovníka Mladé fronty.   V té době zachoval ještě mlčení, takže v knize je  uvedeno pouze jeho heslo se stručnými životopisnými daty.

Vydaní své knihy „V týmu s Foglarem – Příběh redaktora legendárních časopisů“
(304 stran, v tom 125 ilustrací, z toho 69 barevných na křídových vložkách, vydalo nakladatelství Toužimský & Moravec, Praha 2010) se bohužel její autor RNDr. Karel Bureš (1909-2000) již nedožil. Ještě však zůstává mnoho žijících svědků  a čtenářů z oné doby, kdy v letech 1938 -1941 vycházel týdeník Mladý hlasatel ve statisícovém nákladu a podporoval v mladých lidech v citlivém věku 10-15 let touhu po dobrodružství, povzbuzoval naši odvahu, statečnost, sportovního ducha  a  ostatní pozitivní  morální a povahové vlastnosti,  včetně lásky k bližnímu a přírodě, úcty k svým rodičům, učitelům a ke stáří.

Jsem osobně velmi rád, že jsem patřil k těm, kteří se zapojili  do soutěžení, jež Mladý hlasatel podporoval mnoha způsoby. V soutěži mladých básníků zvítězil tehdy Stanislav Sohr (1925-2000), budoucí inženýr a zakladatel společnosti Noetik pro dispoziční prognostiku a neokybernetiku v Ostravě spolu s nakladatelstvím, které mělo podíl na  reeditovaných knihách  Jaroslava Foglara. Stal se mým studentským přítelem a měli  jsme spolu mnoho společných a nezapomenutelných  prázdninových zážitků. Ve své rodné obci jsme jako jedni z prvních založili klub Rychlých šípů, kam za námi přijel z redakce Mladého hlasatele Strýček Tomy, jak se původní Erik Stenzinger pojmenoval a jeho  pravé jméno   nikdo tehdy ani neznal.

Knihu pomohlo uvést na svět hned několik  nadšených spolupracovníků a blízkých Karla Bureše. Především jeho dcera Eva Pudilová (rozená Burešová), editor Jiří Polák, který zde vylíčil strhující genezi knihy, o genealogický a profesní portrét se zasloužil Jaroslav Čvancara, polistopadový autor vynikajících knih soudobé historie (mj. Někomu život, někomu smrt) a Jiří Raba se svým zamyšlením nad popularitou Mladého hlasatele a Vpředu, který byl pokračovatelem původního týdeníku v době po druhé světové válce.

Odpovědí na otázku o přitažlivosti Mladého hlasatele, nad kterou vyjádřil nejednou své překvapení i sám jeho vydavatel, tehdejší generální ředitel Melantrichu Jaroslav Šalda, je Burešova celá kniha. 
Čtenářské kluby  Rychlých šípů (slavné pětky Mirka Dušína) přerostly vlivem komiksového seriálu zakrátko v široké hnutí, na jehož rozvoji měly vliv i rubriky Junáckou stezkou, Bobří hráz, přílohy pro sportovce, fotografy, modeláře, kutily, zájemce o přírodu a techniku, a jak už jsem uvedl také soutěže a mnoho dalších zajímavostí.

Dočítáme se o mnoha tajemstvích  úspěchu společného díla, které Karel Bureš spolu s Jaroslavem Foglarem vytvářeli každý samostatně, vlastní hlavou, nemluvili jeden druhému do řemesla, pouze se radili a navzájem ujišťovali, že jim jde o jedno a totéž: získat mladé lidi v době, kdy naše republika prožívala mnichovský diktát a zradu, a také první roky nacistické okupace.  

V roce 1941 zastavili okupanti vydávání všech podobných časopisů, jakož i vlastivědných sborníků, ovlivňujících myšlení a konání široké české veřejnosti.  Periodika Zteč a Správný kluk, kterými se snažilo získat mladé lidi tehdejší Kuratorium pro výchovu mládeže, vedené největšími kolaboranty této země  ministrem Emanuelem Moravcem a  lékařem Františkem  Teunerem, se staly naopak odpudivými časopisy, přestože zpočátku s nimi oba protagonisté Mladého hlasatele ještě externě spolupracovali.

Kromě těchto svých memoárů napsal Karel Bureš ještě několik knih, vesměs se sportovní tématikou, 
ovšem vydaných v letech 1947 (Kožený míč), 1957 (Setkání pod Jižním křížem), 1964 (10 tisíc mil Kanadou) a 1965 (Tokio ´64). Sám se věnoval velmi intenzívně sportu, byl dokonce krajským přeborníkem v plavání, vynikal v tenisu a ledním hokeji, založil vysokoškolský ragbyový oddíl. Působil nejdříve ve sportovních redakcích melantrišských deníků a po návratu z mobilizace se v roce 1938 ujal řízení Mladého hlasatele. V poválečném období  se stal zakrátko vedoucím sportovní redakce tiskové agentury ČTK a vzhledem k jeho jazykovým znalostem absolvoval množství zahraničních cest ve své novinářské kariéře.  

Při čtení jeho posmrtně vydané knihy se neubráním přesvědčení, že nestor naší žurnalistiky, vitalitou překypující novinář  v tisku pro děti a mládež a také ve sportu, svá  krutá životní pochybení svou upřímnou zpovědí odčinil.  Vždyť ještě v roce 1999 upravoval naposledy své paměti, zatímco jeho tělo bylo neschopné soběstačnosti. Vypovídají o tom texty jeho dopisů, které posílal editorovi  Jiřímu Polákovi.

Každá z kapitol Burešovy knihy prozrazuje jeho talent,

jeho profesní zaujetí, snahu o preciznost, k níž byl veden i svým sportovním založením: Setkání s Jestřábem (skautské jméno Jaroslava Foglara), Sníh, led a láska, Rychlé šípy na scéně, Cesta k vrcholu, Pád do propasti (vše v první části knihy), dále Americký sen, Jeden bez druhého, Raketový start, Trampoty za námi, zánik před námi (ve druhé části) obsahují a prozrazují metodiku jeho žurnalistické práce.

Přesvědčivé jsou závěrečné věty  memoárů: „S časopisem, zbaveným Foglara, zbaveným Rychlých šípů a opouštějícím čtenářské kluby, to šlo rychle z kopce. Já jsem brzy z redakce odešel…v podniku mne držela existenční otázka a  také  práce pro sportovní redakci Mladé fronty, která mne bavila. Agónie zmrzačeného časopisu Junáci vpřed a jeho definitivního konce jsem byl už jen pozorovatelem, nikoli spoluhrobařem.“  


Velmi čtivé a osvětlujcí jsou Burešovy vzpomínky  na neméně erudovaného spolupracovníka, jímž byl radiotelegrafista, ale i autor Otakar Batlička,
statečný odbojový pracovník  Obrany národa, usmrcený v koncentračním táboře v únoru 1942. Dále pak na dlouhou řadu našich vynikajících sportovců (Jaroslav Drobný, Boža Modrý, Pepa Maleček, Vova Zábrodský, Matěj Buckna…) také novinářů a fotoreportérů (Sláva Štochl, Karel Hájek, Svatopluk Sova…), přímo skvělým kreslířem komiksových příběhů byl  Jan Fischer, který tragicky  zahynul v roce 1960 v 53 letech,   nebo pilot  slavné 311. bombardovací perutě ve Velké Británii Václav Bozděch, který na popud Karla Bureše sepsal četné články a povídky.

Pro ty, kteří mapují historii protektorátního období a jeho tisku, je Burešovo pozorování novinářského zákulisí významným vkladem. Rovněž tak líčení poválečných poměrů u nás, zejména v západních Čechách, které osvobodila americká vojska  generála Geoerge S. Pattona, jsou pozoruhodná svými novinářským postřehy  a brilantními komentáři.

Sama existence unikátního svědectví devadesátiletého Karla Bureše, s nímž jsem se osobně znal a nikdy jsem ho nepodezříval z ničeho nekalého, o jeho smutných kapitolách mi nebylo nic známo, je dokladem  snahy autora vypovědět co nejpřesvědčivěji o svých vzestupech a pádech ještě před odchodem na věčnou pouť.
Považuji jeho žurnalistickou činnost za mimořádně pozoruhodnou pro všechny další generace.

Biografie – nové knihy

Marcel Proust. Dva díly biografie geniálního spisovatele jehož málokdo četl, ale každý zná

Dvoudílná monografie mapující detailně život a dílo autora, které téměř nikdo nečetl ale všichni o něm zasvěceně hovoř...

Karel Zeman a jeho kouzelný svět - první velká monografie světového režiséra

První velká monografie Karla Zemana, světového režiséra, který inspiroval světové tvůrce v oblasti filmové fantastiky, z per...

Denní dům, noční dům, čtivé příběhy Tokarczukové na hranicích snů, reality a mystiky

Román Denní dům, noční dům situovala autorka do oblasti Kladska, kde poblíž českých hranic našla svůj nový domov. Každá ...

Ivo Fencl, Ivo Václav Fencl: Básnické mezisvěty otců a jejich synů k prahu bolesti

Spisovatelé Ivo Fencl a jeho otec Ivo Václav Fencl jsou autory publikace vydané v padesáti výtiscích, jež jsou číslovány a do...

Paní Hemingwayová aneb osudy manželek Ernesta Hemingwaye

Když jsem spatřila upoutávku na knihu s jednoduchým názvem Paní Hemingwayová, okamžitě mne začala trápit otázka: která asi...

Inspirující myšlenky...

Dospívající mládež nechová ke svým rodičům nenávist. Pouze jimi absolutně pohrdá, což je někdy zastřeno soucitem s nepatrnou mozkovou kapacitou rodičů, s jejich směšnými nápady, nespravedlivými příkazy a zřejmou senilitou.
Betty MacDonaldová, Vejce a já