vsechno o mem otci lasicovaVystudovaná ekonomka Hana Lasicová (*1981) je rovněž absolventkou pařížské Sorbonny v oboru komparativní literatura. „Vzpomínám na Paříž a nikdy jsem tam nebyl,“ napsal kdysi do textu své písně její otec, slovenský herec Milan Lasica, ale přinejmenším pro Hanu to neplatí. V metropoli nad Seinou strávila tři roky.
Debutovala ovšem knihou povídek situovanou do Británie. Víc než o povídky se vlastně jedná o postřehy - ve stylu pánů Mikese, Ovčinnikova anebo Karla Kyncla. Nazvala je Sedím si v Manchesteru na kameni a je mi...? (2005).

Teprve s odstupem řady let následoval román, pro změnu z pařížského prostředí.
Pravdivý příběh lži (2011, česky 2012). Vzápětí i kniha Diagnóza: rodina (2012), která česky vyšla pod prodejnějším titulem O dcerách a milenkách (2013). Vedle souostroví Tahiti se tu pro změnu zohledňuje Rus; respektive záhadná „sovětská“ milenka hrdinčina otce.
Pak napsala Hana Lasicová i historickou prózu. Nese název Služka (2013) a je z prostřední Vídně (které autorka také důvěrně poznala) a časů Rakousko-Uherska.

Všechno o mém otci (2014) je tedy už její pátou knihou a loni v klidu pracovala na šesté.
Existují i další knihy o Lasicovi. Na rozhovory s Lasicou zůstává expert spíše básník a překladatel (mj. Puškinův, Charmsův, Pasternakův i Bernhardův) Ján Strasser (*1946), spoluautor objemných knih Jenže já jsem jen komik... (2005, česky vyšla téhož roku) a Rok Lasicy (2010). Mají dohromady 524 stran.

„Všude na světě se muž ohlédne za hezkou ženou. V Bratislavě nemusí, protože hned jde další.“ Milan Lasica

Kniha Všechno o mém otci má podtitul. 100 + odpovědí Milana Lasici na otázky, které mu nikdo předtím nepoložil, a snad ani na jisté nudnosti několika stran obírajících se víceméně jen rodinnými margináliemi.
Zrovna tak kapitola o víře je podle mě nadbytečná, možná i vágní. Ale celek zaujme. Podle očekávání.
Ne v neposlední řadě tím, že je Lasicův nejlepší, ba skoro celoživotní přítel Július Satinský zmíněn jen párkrát a ještě spíš bezděky.
A taky hned úvodním zdůrazněním, že podnět ke knize vyšel od Milana Lasicy.
Jistě, je to možné. Osobně ale stejně věřím, že jde o dodatečný autorčin konstrukt. Mohu se samozřejmě mýlit. Mohu, ale přesvědčivý Hanin zájem o jejího tátu mě v mém názoru snad i částečně utvrzuje.

Kniha - proložená uměřeně fotografiemi, na obálce od Petry Ficové - má 18 kapitol, z nichž nejvíc mě zaujala jedenáctá. Je o filmu, televizi, rozhlase a gramofonu.
Jako kluk chodil Lasica rád do bratislavských biografů, i třikrát denně, a do roku 1948 ho mimo jiné zaujala Čtyři pírka či americké Perutě pomsty a Třicet vteřin nad Tokiem. Pak se ovšem program rapidně změnil, i viděl snímky jako Mladá garda či Zoja.
Ještě později jej zaujal neorealismus a mluví s Hanou o Římě v jedenáct hodin či Ženichu pro Anne Zaccheovou. Měl rád Silvanu Pampaniniovou a Ginu Lollobrigidu.
Do kina dnes chodí nejraděj sám - a kupuje vždy lístek na kraj.

A Lasica ve filmu? - Zatímco ještě roku 2012 do novin tvrdil, že se účinkování na tom poli začal vyhýbat a je věrný Divadlu L+S (a dokonce i Magda Vašáryová tisku tenkrát sdělila, že je manželovou parketou hlavně psaní), už rok poté stačil hrát v pěti filmech.
Ale nejraději dnes vzpomíná na ty starší a především pak natáčení Sladkých her minulého léta s Jurajem Herzem; i když se pak na Slovensku nesměly promítat vzhledem k údajně přílišné erotičnosti. V Čechách film sklízel v těch samých okamžicích úspěch a získal i cenu v Montreaux. (Sám mám Milana Lasicu asi nejradši v českém filmu Samorost, kde možná překvapivě nehraje titulní roli, i když i to je na diskusi.)

Ohledně začátků televize vzpomíná třeba na Kostrovu báseň o ruském Sputniku.
Začal se ji učit až pár hodin před živým ještě tenkrát vysíláním a v přímém přenosu zapomněl slova. Zdůvodňuje to skutečností, že se nerýmovala.

V rozhlase jej mimo jiné v dětství upoutala adaptace verneovky Tajuplný ostrov či Móriczova Buď dobrý až do smrti.
Měl rovněž v oblibě píseň Pangajo, pangajo, kamudi ká rurehe od Kučerovců a je přesvědčen, že jde o vymyšlená slova, která nic neznamenají.

Klíčovými sekvencemi knihy nicméně zůstanou jeho vzpomínky na občas až traumatické dětství, během něhož mimo jiné prodělal plané neštovice, spálu, spalničky, příušnice, úplavici a černý kašel.
„Keby som bol Jean-Pierre Cassel, prekonam aj čierny kašel,“ zrýmoval později do své písně a ono dětství se vyznačuje i pár klíčovými přesuny mezi byty jeho svébytných rodičů, kteří se rozvedli, když mu bylo deset, i jeho tety Jolany, otcovy sestry.
Oba rodičové byli sví. Matka měla tendenci pábit a jaký vlastně byl tatínek (a nakolik třeba pil), na to si musí už udělat názor každý ze čtenářů sám.
Nebo by měl. Ale například o otcově životě mezi dvacátým a třicátým rokem neví ani Milan Lasica, jak přiznává, naprosto nic, a není bez zajímavosti, že měl jeho tatínek po rozvodu vztah se sestrou druhého manžela Lasicovy matky. Pozdější otcovo zavraždění není bohužel dodnes objasněno. Byl nalezen s rozbitou hlavou a jeho vkladní knížka se sto tisíci se podle Lasicova svědectví nenašla. Povoláním byl bankovní úředník a sám si smrt předpověděl v tomtéž věku 73 let, v němž zesnula i Lasicova matka. Vše se vyplnilo.

Ale nesnižujme každou další větou výpovědní cenu knihy a rád bych dodal jediné. Pokud Milan Lasica hovořil s dcerou-spisovatelkou upřímně, pak je názoru, že většina lidí je schopna opravdu milovat jen vlastní děti. Něco na tom asi bude.

Knižní rozhovor s Lasicou vydal roku 2000 i Boris Dočekal (LISTEN, Jihlava), editorkou byla Hana Dočekalová a kniha má 128 stran.
Hana Lasicová: Všechno o mém otci. Přeložila Miluše Krejčová. Motto ve společnosti Albatros Media. Praha 2015. 160 stran
ISBN 978-80-267-0532-1

Biografie – nové knihy

Park Honan - Shakespeare, vynikající a čtivá kniha o světové legendě

Už víc jak 400 let jsou světu známá díla podepsaná Shakespearem.  Mezi desítkami knih, které ročně o něm vycházejí j...

Zdánlivé zbytečnosti. Vzpomínky na Ladislava Fukse, trocha lekce psaní. Radí Jan Kameníček

Kniha Zdánlivé zbytečnosti (Powerprint, 2013, 192 stran) od Kafkova pokračovatele Jana Kameníčka je knihou přinejmenším podvoj...

Blanka Stehlíková. Dcera malíře Ladislava Stehlíka o osobnostech naší kultury

Trilogie Země zamyšlená spisovatele a malíře Ladislava Stehlíka  (1908 -1987) je neodmyslitelně součástí našeho literá...

Učení mučení Daniela Pennaca. Biografie beznadějného žáka, později profesora

V částečně autobiografické knize Učení mučení vychází Daniel Pennac z paradoxní osobní zkušenosti: tento ve školních le...

Potkávání setkávání II. Listování v osudech Zdeňka K. Slabého

O vzpomínkách PhDr. Zdeňka Karla Slabého (*1930) na rozličné osobnosti našeho i zahraničního kulturního světa psaly Literár...

Inspirující myšlenky...

Tupost ducha je naprosto v souladu s tupostí vnímání a nedostatkem dráždivosti, což činí člověka méně vnímavým k bolestem a zármutku každého druhu a velikosti: právě z této duchovní tuposti však vychází ono druhé, vnitřní prázdnota, vtištěná do bezpočtu tváří, kterou prozrazuje i čilá pozornost všem, i těm nejmenším událostem ve vnějším světě, vnitřní prázdnota, jež je pravým zdrojem nudy, slídící po vnějších dráždidlech, aby něčím rozhýbala ducha a mysl.
Schopenhauer, Aforismy k životní moudrosti