macek samomluvy
„Ten je prý hrozně chytrej,“ upozornil mě roku 1989 kolega Václav Tyller, když jsme přes obrazovku hleděli na skupinu nových českých politiků. Ale vedle Miroslava Macka tenkrát stál pan Čermák a nic proti němu, ale ono vysoké IQ jsem omylem přisoudil jemu.


Dnes už naopak nepochybuji, že Samomluvy Miroslava Macka psal muž inteligentní, prozíravý i samorostlý.
Do rukou se mi dostaly náhodou, čtou se však dobře. Také z toho důvodu, že autor umí dávkovat historky a je uměřený. Dokonale chápe, co vynechat. Kniha není jen autobiografií, ta přesto zabírá 140 stran. Následuje výbor z literárního díla: 120 stran fejetonů, próz, veršů a překladů.

Miroslav Macek se popasoval také v říši básnické.
Mimo jiné s Poem (ten tu ale zrovna není), Chaucerem (O nelítostné kráse), Andreasem Gryphyem (Vše je marnost), královnou Alžbětou I. (Když bývala jsem pohledná a mladá), Goethem (Vyvolená zvířata), Keatsem (Poslední sonet), Elizabeth Browningovou (Portugalský sonet X), Byronem (Odpověděl jsem jedné dámě, která se mne ptala, proč jsem na jaře opustil Anglii), Burnsem (Protest proti bolesti zubů), Blakem, Heinrichem Hoffmannem (Příběh kluka s palcem v puse), Puškinem (Noc) a v neposlední řadě s Verlainem (Podzimní píseň).

A co se próz týče?
Neznavitelný metador si jako překladatel hraje s Mlčením lady Anny Munra-Sakiho i s Třemi muži ve člunu, kteří jsou dle něj „biblí“, neboť obsáhly odpovědi na všechny otázky světa. Ne náhodou napsal Macek pokračování této knihy, která zůstává spolu se Saturninem jednou z jeho nejoblíbenějších.

Vlastní tvorbu uvádí textem V ordinaci otištěným předtím v Dikobrazu (1980) a následují příspěvky do Lidových novinReflexu i Radiožurnálu. Co víc? Třináct Mackových básní. Mezi nimi i gazel, pantoum, akrostich a nějaké ty rondeauy a sonety. Podle mého názoru je oproti těmto dílům diskutabilní Medicínsko-literární úvaha nad překladem Poeova Krkavce, v níž se Macek snaží doložit, že psal Poe Havrana co alkoholik ve zcela konkrétním stadiu.

Následují dvě povídky z Mackovy knihy Starožitník a ženy a bez uzardění tu můžeme konstatovat, že titulní hrdina musí čtenáři připomínat Casanovu.

Svazek všestranného muže uzavírá divadelní hra o dvou dějstvích, adaptace povídky O. Henryho Muž ve vyšším postavení. Vraťme se nicméně k vlastním Samomluvám. Vzpomínková část knihy byla dopsána už 9. listopadu 2015 v Zábřehu na Moravě a přičinlivý Miroslav Macek se ve čtyřiceti kapitolách prezentuje také co čtenář, který část dětství a mládí proležel v knihách, respektive s nohami v krbové mříži.

Kapitola Čtenářův svět ovšem neoslní, na to je strohá. Odhalí navíc autorovu nedobrou imunitu vůči sci-fi a podobně budovaným fikčním světům. Nejedná se naštěstí o imunitu vůči fantazii a v dětství Macka dost prodchly pohádky H. Ch. Andersena a bratří Grimmů.

Samomluvy se ovšem nevěnují jen hltání a sbírání knih či vzácných tisků, takže například v kapitole Filatelie (a ještě jinde) projevuje autor výrazný obchodní nadhled. Utkví úvaha o bankovkách krajně nizounké nominální hodnoty, které stačí někam uschovat na sto let a prodat je s takřka milionovými zisky.

Kapitola Kočky (předřazená kapitole Dívky) odhalí další povahové fasety autora a překvapivě narazíme na historku, kterou nás přesvědčí o nevysvětlitelných schopnostech léčitelů. I jako lékař si mnohých váží po jisté zkušenosti. A připojí dva momenty svého života, kdy se podruhé a potřetí narodil.

Autor neopomene zdůraznit možné příčiny sebevědomí lovců žen. Po přečtení Samomluv, obsahujících mimo jiné samostatnou kapitolu Filokartie, nabudete zřejmě dojmu, že muž tolika zájmů by ani nestačil vztahy k ženám. Není tomu tak.

Zaujalo mě, že Miroslav Macek od nějakých pětatřiceti intenzivně běhá, ba vypracoval se k maratonům. A dílo? Ač jsou vědci přesvědčeni, že kvalita se rodí z utrpení, Mackův případ to nebude a pokračování Saturnina není špatná kniha. Původní dál rozvíjí. Do určité míry tu jde o atmosféru a Macek ji udržuje.

V knize vypráví i anekdotu. Personalista mrští polovinou haldy žádostí do koše a na dotčenost reaguje: „Nechceme přece dělat s lidmi, kteří v životě očividně nemají štěstí.“

Samomluvy Miroslava Macka / Vydal JONATHAN LIVINGSTON 2017

Miroslav Macek
se narodil se 7. prosince 1944 v Litomyšli.
Vystudoval Lékařskou fakultu Univerzity Palackého v Olomouci, obor stomatologie. Je zakládající místopředseda ODS, místopředseda vlády ČSFR, ministr práce a sociálních věcí, předseda federálního Výboru pro životní prostředí.
Je překladatel a publicista.

Ukázky...

Mé nejstarší vzpomínky… drží mne nad jakousi šedivou nádobou, prohlížím si dekor jejího lemování, nad sebou vidím šklebícího se strýce a kmotra Jaroslava a najednou šíleně zařvu, neboť mne polejí studenou vodou.

Zřejmě si to namlouvám, takto dávnou vzpomínku si snad mysl zapamatovat nemůže, jenže mohu doplnit ten veskrze nevlídný první životní vjem vzpomínkou mnohem pozdější. Proboštský kostel v Litomyšli jsem od doby křtu ani jednou nenavštívil, a to až do doby, kdy byla v rámci víkendového semináře filmových klubů nachystána jeho návštěva s průvodkyní. Samozřejmě jsem ihned po vstupu do chrámu spěchal nakouknout na tu „svoji“ křtitelnici. Byla cínová, s dekorem, který jsem měl v paměti…

Moje slovanské jméno mi bylo přiděleno nikoliv coby upomínka na toužebně očekávaný konce války, ale velmi demokratickým způsobem, a to rodinným hlasováním: každý člen litomyšlské domácnosti napsal na dva papírky po jménu, papírky se vložily do klobouku a pak se losovalo jako na plese mysliveckého či jiného sdružení. Náhodně vyhrálo jméno Miroslav, které na papírek napsala matčina sestra Miroslava (za trest mi pak šla za kmotru). Nicméně, měl jsem vždy na výběr, neboť jsem byl pokřtěn Miroslav Alois Jaroslav…

Také druhá vzpomínka se dá datovat, a to do léta toho roku, kdy se už moji rodiče a prarodiče vrátili zpátky do Zábřeha, dům prarodičů však byl po požáru doposud neobyvatelný, a tak vzali zavděk nájemným bydlením v jedné vilce s verandou, která měla jedno okno prosklené barevnými sklíčky. Ležím na zádech v kočárku, nade mnou se opět široce usmívá strýc Jaroslav, a tu náhle vysvitne slunce a kočárkem se mihnou barevné odlesky, což ve mně vyvolává tentokrát naopak velmi libý pocit. Veranda s barevným oknem stojí na svém místě doposud a kdykoliv jdu kolem, vždy mi v těle zarezonuje ten příjemný zážitek.

V rodné Litomyšli jsem strávil jen zhruba půlrok, takže citový vztah k tomutou kouzelnému městu jsem si vypěstoval až mnohem později. Vlastně za to, že jsem se tam vůbec narodil, může převážně Adolf Hitler. Zábřeh, německy Hohenstadt, totiž po Mnichovu připadl k Říši a dalo se důvodně očekávat, že nastalá doba může být jak pro mého otce a jeho rodinu, tak pro rodinu mého dědy z matčiny strany (ač byl rodem Němec), velmi nebezpečná. Otec se navíc během první mobilizace veškerou silou svých kamenických paží přichomýtl k šarvátce místních ordnerů s nastupujícími českými branci, takže výhrůžky jemu a jeho rodině na sebe nedaly dlouho čekat. Výběr Litomyšle byl pak ovlivněn tím, že Fridolín, bratr matčina otce, byl řezbářem právě v Litomyšli, nešli tedy tak úplně „do cizího“.

Teď si uvědomuji jistý paradox: moje sestra Soňa, starší o sedm a půl roku, se sice narodila v Zábřeze, ale své rané dětství prožila v kruhu širší rodiny v Litomyšli, ke které má dodnes silný citový vztah, zřetelně silnější, než k Zábřehu. Já si to s ní zcela prohodil… Právě Zábřeh byl a je mým domovem s velkým D, a ač jsem mnoho let svého života trávil též jinde, ani na chvíli, chviličku jím nepřestal být. Zásluhu na tom má dokonale šťastné dětství, které jsem zde prožil. Dům o samotě nad městem, kolem louky a pole, jen naproti přes silnici hřbitov plný zeleně. Otcova kamenosochařská dílna u domu, jejíž nedílnou součástí byla ohromná kupa písku. V domech blízké vilové čtvrti mladé rodiny s dětmi stejného či podobného věku. Vedle domu areál městské vodárny zvaný „Leséček“, plný stromů vhodných k lezení. Hřbitov naproti, další skvělé místo ke klukovským hrám, k němuž neodmyslitelně patřil nejlepší kamarád Franta, o rok starší syn hrobníka. Skvělá tříkolka, dopravní prostředek cestou necestou. Venkovní areál Sokolovny, neustále přístupný. Pár smetišť, na kterých šlo vždy objevit něco zajímavého: staré rádio, součásti všemožných strojů a domácích spotřebičů, zajímavé lahve a plechovky a další a další spousta „bezva“ věcí, takže záhy vzniklo ustálené klukovské slovní spojení „jdeme na bezvy“. Mé vzpomínky na dětství a mládí připomínají jakýsi dodekaedr, uvnitř je vše promícháno, ale pohledem skrze každou z faset vidím jiné děje, jiný způsob života, jiný vesmír. Jednou fasetou vidím svůj školní život, který se až do osmé třídy skládal z průměrné snahy a nadprůměrné živosti, takže bylo mým údělem sedávat v první lavici u katedry, což jsem si ovšem s ostatními „sígry“ vynahrazoval během přestávek. Cesty ze školy s tlupou spolužáků a kamarádů byly vesměs též nepřetržitým dobrodružstvím; když jsem konečně doputoval domů, hodil jsem aktovku za venkovní dveře, abych náhodou nebyl odchycen, a opět vyrazil „lítat“. Vracel jsem se domů až „s klekánicí“, tedy po šesté, pročež mojí první povinností bylo posadit se do plechové vany a důkladně se vydrhnout, neboť taková bitva se sáčky naplněnými antukou nebo prolézání komínu staré cihelny či výkopů nového rezervoáru, to vše nutně zanechávalo stopy nejen na oblečení. Na matčiny pravidelné dotazy „Kde ses tak zašpinil? Kde ses tak poškrábal? Od čeho máš tu bouli? Kde sis skopnul ten palec?“ jsem pravidelně odpovídal „Nevím.“ Což byla pravda, neboť v zápalu „lítání“ nebyl čas na zapamatování takových drobností.

Druhou fasetou vidím časté chvíle v otcově kamenosochařské dílně, ať při hře nebo při pravidelné pomoci v práci, třetí chvíle v zahradní kůlně u svěráku při různém bastlování, čtvrtou dny a dny na městském koupališti při mazání karet s kamarády a vodních soubojích, pátou spoustu odpolední a večerů, kdy v křesle — s bosýma nohama zavěšenýma v otvorech krbové mříže — hltám jednu knihu za druhou, další pak všelijaké ohňostrůjné akce, neboť střelného prachu bylo v našem klukovském světě po válce vždy dost a dost.

Ještě další fasetou mohu vidět hodiny, dny a týdny strávené na zídce a jiných příhodných místech protějšího hřibitova, neboť hrobařův nejmladší syn Franta, o němž jsem se už zmínil, byl můj nejlepší kamarád. Dále vidím deštivá odpoledne a zimní večery, kdy jsem se musel zabavit doma; s láskou vzpomínám na starý polní telefon na kličku, který mi jednou v mém předškolním věku přinesl otec spolu se šroubovákem a kleštěmi kombinačkami. Rozmontoval jsem jej postupně na prvočinitele (dodnes mám na levé ruce jizvu od zapíchnutého šroubováku, který sjel po hladkém plechu) a získal z nich dva velké a silné magnety. S těmi se daly dělat všelijaké pokusy, vesměs k nelibosti matky, neboť všechny jehly, špendlíky, háčky a patentky obvykle nacházela v jednom zmagnetizovaném chumlu na krejčovských nůžkách. K prvním „školním“ Vánocům jsem pak dostal velkou stavebnici Merkur, se kterou jsem strávil spoustu deštivých odpolední a zimních večerů a smontovával všelijaká monstrózní vozidla, neboť sestavovat jeřáby a auta podle návodu mne příliš nebavilo. K ostatním hračkám jsem nepřilnul, neboť přednost měla vždy činnost, kterou jsem matce hlásil strohým„jdu ven“.

Pokračovat by se dalo ještě hodně dlouho, myslím, že ani těch dvanáct faset by nestačilo… Mrštnost, manuální zručnost, ale hlavně nezbytnost spoléhat se často sám na sebe a umět si poradit i v nebezpečných situacích, to byla ovšem aktiva získaná na celý život. A jsem přešťasten, že jsem mohl podobné mládí dopřát i svým dětem. Snad s jedním rozdílem: já se spoléhal na neprošvihnutí návratu domů na „klekání“, mé děti pak svolávala moje tehdejší žena a jejich matka zatroubením z okna na křídlovku.

 


Biografie – nové knihy

Moje dlouhé mlčení Eriky Bezdíčkové. Osud jaký může stvořit jen život

Myslím, že nebylo u nás novináře, který by ji  neznal. Žilinská rodačka Erika Kellermannová-Bezdíčková (* 1931) dosud...

Věčný Benvenuto Cellini. Světový sochař, který žil tím, co napsal

V záplavě různých memoárů většinou s diskutabilní úrovní jsem sáhla po delší době rovněž po nepříliš vydařených...

Rozzlobený Aloys Skoumal píše do svého deníku Spiritus iratus

Po knize korespondence mezi Aloysem Skoumalem (1904-1988) a Františkem Halasem a Janem Čepem, nazvané Spiritus agens Aloys Skoumal (...

Jakub Deml. Korespondence. Vzpomínky na Josefa Floriana

Pátý svazek edice Korespondence poprvé představuje rozsáhlý rukopis Jakuba Demla z let 1950–1951, kdy jeho práce nesměly vych...

Samomluvy Miroslava Macka. Neobyčejná kniha lékaře, politika, milovníka dobrých vín a staromilce

Dnes už naopak nepochybuji, že Samomluvy Miroslava Macka psal muž inteligentní, prozíravý i samorostlý. Do r...

Myšlenky z knih

Nenáviděl jsem každý den a lituju každého dne, který jsem strávil ve škole.
Woody Allen