vladislav jan spisovatel prekladatel

Základem Otevřeného deníku básníka, esejisty, překladatele, editora a autora pohádek Jana Vladislava (1923–2009) jsou deníkové záznamy, které si jako signatář Charty 77 vedl v Praze od ledna 1977 do ledna 1981, kdy byl donucen odejít do exilu ve Francii.

Po dobu dalších téměř třiceti let texty svých záznamů obohacoval o úvahové a esejistické pasáže a vytvořil tak summu své celoživotní spisovatelské zkušenosti a obecně platné svědectví o osudu humanitního vzdělance ve střední Evropě dvacátého století. Přestože Jan Vladislav práci na svém stěžejním díle nedokončil, jeho Otevřený deník patří vedle Celého života Jana Zábrany, Divišovy Teorie spolehlivosti, Deníku Pavla Juráčka a Letu let Josefa Hiršala a Bohumily Grögerové k nejdůležitějším novodobým českým literárním dílům psaným na deníkovém půdorysu. Kniha je doplněna ediční poznámkou a jmenným rejstříkem.

Potud oficiální anotace z nakladatelství Torst (editor Jan Šulc), a já připojuji – KONEČNĚ!
Tento dokument doby, který vyšel nenápadně v listopadu letošního roku je skutečnou knihou roku. Jan Vladislav byl osobností, kterou Francie ráda přijala a ocenila možná více, než je ceněn doma. Píšou, že práci nedokončil, ale právě proto je to Otevřený deník, protože své zápisky neustále doplňoval, upřesňoval, glosoval, tak jak život šel. O své vážné nemoci věděl, lékaři mu slibovali ještě tři měsíce, bohužel mu nebyly dopřány. Ale to nic nemění na skutečnosti, že prakticky věděl, že už je to konec jeho deníku. 

Budete překvapeni mnohými postřehy, málokdo ví o jeho samizdatové edici, o jeho přátelích filozofu Janu Patočkovi nebo všestranném Jiřím Kolářovi aj.
Já si navíc cením autora i pro to, co v deníku není, to vyžaduje velkou kázeň a moudrost. Měla jsem čest poznat Jana Vladislava osobně až po roce 1989 v Památníku národního písemnictví na Strahově na výstavě jeho prací. Předtím jsme si jen psali ohledně smluv a vydávání v Albatrosu. Toto nakladatelství se k němu vždy chovalo slušně, a proto s námi komunikoval na rozdíl od institucí jako Dilia a Artia. Proto také později bylo možné domluvit s ním, s dědici Vladislava Stanovského a Stanislavem Kolíbalem retro vydání Stromů pohádek už v jiném nakladatelství.

otevreny denik jan vladislav

Tyto knihy také měly svůj osud.
V SNDK je prosadila přítelkyně Jana Vladislava redaktorka Dagmar Sekorová, a byla za ně na nějaký čas pak z nakladatelství odejita. Takové to byly časy. Ale to už jsem se vzdálila od Otevřeného deníku. Nebudu mnoho prozrazovat, ale čtení doporučím i mladším čtenářům, přestože některé osoby už budou pro ně neznámé, ale postupnými vypravěčskými krůčky vás pan spisovatel navede a uvede do svého úžasného světa.

Otevřený deník | Jan Vladislav | Torst, 2012 | stran: 1008 | Grafická úprava: Vladimír Nárožník


„Vymazávání nežádoucích jmen z povědomí čtenářů a české literatury vůbec je přece u nás už třicet let běžnou součástí kulturní politiky; dnes se jenom s neskrývaným zadostiučiněním uplatňuje ještě důsledněji, a to i v oblasti básnického překladu, který býval dost dlouho útočištěm pro ty, co jinak nesměli. “

„Snaha o naprostou upřímnost je stejně jen chiméra; psát znamená nevyhnutelně stylizovat. ... Okamžitý zápis trpí bezprostředními emocemi, dodatečný záznam je vydán napospas rozmarům paměti a napsané slovo dokáže nakonec překrýt původní autentický zážitek.“

„Takových lidí uhranutých představou, že právě oni rozluští kvadraturu kruhu, sestaví perpetuum mobile, najdou kámen mudrců nebo napíšou knihu, kde bude odpověď na všechno, jsou zástupy, a nejen v umění.“

„Je to tak, vím to; jen si nejsem jist, zda skutečně ti živoucí mrtví po nás nic nepožadují. Sám Husserl přece říká, že nám stojí tváří v tvář a hledí do duše.“

„... něco dokončuju a je to čím dál horší – mám pocit, že na tom nechám život, doslova, protože se mi prostě nevybavují potřebná slova, a tak často stojím nad jednou větou hodinu a nad stránkou celé dopoledne; když to spočítám, vychází mi, že bych si nevydělal ani na sůl. Doslova. ...ale ještě spíš je to tím, že jsem prostě už strašně unavený tímto druhem práce, tím věčným obracením slov ze všech stran a jejich kladením vedle sebe. Pociťuji najednou, jako bych byl hluchý nebo slepý k jejich významu, nebo lépe jako by naráz ožívaly všechny jejich významy a já už se v nich ztrácím a nevím, za který konec je vzít, abych uchopil ten pravý. Je to prostě vyježděná kolej, už se v ní nedá jet dál. Vždyť jsem se toho taky napřekládal, jsou to desetitisíce stran a snad statisíce veršů.“

F. X. Šalda. „Na lidi jako on se neprávem zapomíná, v dějinách literatury pro ně není rubrika, a přitom bez jejich zápalu a práce by plno knih nebylo.“

O setkání s Michauxem:
„První chvíle nebyla snadná – Michauxův obličej je uzavřený, bledý, holý.... Ptačí hlava se značně prořídlými vlasy, nádherné oči, vážné, modré a hledící upřeně, jako by byly černé, plné inteligence, intenzity a také šelmovství.“

„Budeš se možná ptát, vzdálený čtenáři těchto stránek, ... proč se pořád zabývám záležitostmi, které se mne vlastně přímo netýkají, místo abych... psal o sobě. Odpověď: právě proto, že se mne přímo týkají, že jsou osobní, poněvadž mluví o světě, v němž žiji, aniž jsem si ho vybral. O světě, k němuž jsem byl a zůstávám fatálně připoután, mimo jiné i jakousi odpovědností, ať už je to dáno výchovou, četbou, to jest knihami, s jejichž hrdiny jsem se ztotožňoval, nebo přemrštěnou vírou ve svou úlohu, tedy jistým velikášstvím, nebo konečně pouhou stádností, které by se dalo v lepším případě taky říkat přirozená solidarita s tvory jako já, jako všichni kolem mne. ...Nejsem sám, kdo ví a vidí, jak mu právě to, o čem se zde tak náhodně, namátkou a útržkovitě zmiňuji, brání žít po jeho, co mu ztěžuje nebo znemožňuje realizovat jeho přání, jeho práci, jeho touhy, jeho náruživosti, jeho lásky, a to i ty nejnezištnější.“

„Ti, co nás předešli, jsou všichni tady s námi. Mlčenliví, neviditelní, neslyšitelní, utajení ve věcech, v slovech, v myšlenkách, i v těch nejprostších.“

Myšlenky z Leonarda
3/
Co děláš jiného
než to, že vytloukáš
ze zlatých palic šišek,
ze samčích žaludů
a ze samičích bukvic
semena, která potěžkáváš v dlani,
přesýpáš jako řezavé
uhlíky z ruky do ruky
a zašlapáváš do země
i se vším, co z nich bude
a o čem nevíš,
s celým tím světem,
od prvních klíčků po hustou změť korun
a pravdu letokruhů, kterou odhalí
teprve řez?
Co děláš jiného
než to, že vytloukáš
semena z toho, co už bylo,
co ve tmě dozrálo
pro tebe bez jména
a ve tmě vydá stromy,
jež nikdy nespatříš
a jménem nepoznáš?
Jan Vladislav. Kniha poezie. Praha: KOS, 1991, s. 167–168.


Biografie – nové knihy

Sama mezi Indiány, příběh Heleny Valerové, dívky unesené Yanomahy

Unesena Indiány, zůstala sama mezi Indiány, aby žila s Indiány Úchvatný zápis o existenci lidí, kteří zmi­zeli v nenávr...

Věčný Benvenuto Cellini. Světový sochař, který žil tím, co napsal

V záplavě různých memoárů většinou s diskutabilní úrovní jsem sáhla po delší době rovněž po nepříliš vydařených...

Bohumila Grögerová. Můj labyrint jež se dotýká samé podstaty smyslu života

Poslední kniha fakticky i symbolicky uzavírá osudový kruh života Bohumily Grögerové, která už neodmyslitelně patří k nejvý...

Karel Moudrý Kryl, vzpomínky z exilu. Jedinečná biografie

Jako filozofická báseň v próze o velkém českém básníkovi je kniha napsaná legendárním komentátorem rozhlasové stanice Svo...

Otevřený deník Jana Vladislava. Opravdu jedinečný dokument doby

Základem Otevřeného deníku básníka, esejisty, překladatele, editora a autora pohádek Jana Vladislava (1923–2009) jsou deníko...

Myšlenky z knih

Napsat špatnou knihu dá stejnou práci jako napsat dobrou: je stejně upřímným projevem autorovy duše. Ale duše špatného autora je – alespoň z uměleckého hlediska – méněcenná, a proto její upřímné projevy jsou, ne-li vždycky v podstatě nezajímavé, tedy nezajímavě vyjádřené, a dřina vynaložená k jejich vyjádření je promarněná. Příroda je nestvůrně nespravedlivá. Za nadání neexistuje náhražka. Píle a všechny ostatní ctnosti zde nejsou nic platné.
Aldous Huxley: Kontrapunkt