slaby potkavani
V knize Potkávání setkávání – Listování v osudech Zdeňka K. Slabého (*9. 6. 1930) (vydal Volvox Globator, 2015) naleznete různé poklady. Je tam např. vyznání Gabriele Dubské od Karla Konráda. Taková se už ilustrátorům nepíšou…

Nejsou to paměti v obvyklém slova smyslu, jak se píše na záložce. Z. K. Slabý se v průběhu své literární práce setkával (už od mládí) s řadou českých, slovenských, polských, ruských, německých, francouzských a japonských a dalších osobností.

Ukázka z knihy:

Pozor na autostop!
   Eva v ráji měla úžasnou výhodu, že tenkráte nebyl vynalezen kalendář.  Tudíž jí nemohlo být připamatováno, kolik je jí let. Darmo to nebyl ráj, vždyť vůbec nepoznala, co je to životní jubileum, jaká je to plískanice.
   Mělo by se uzákonit – v duchu téhle rajské tradice – aby oslavování dámských výročí bylo úředně zakázáno jako například střílení prakem v pasážích Václavského náměstí. Ale když se tak doposud, žel ještě nestalo, lze neskoro tvrdit, že alespoň ony ženy, které se narodily na počátku jara, mají o kapánek příznivější osud než ty mnohem později přivedené na svět, jelikož jim můžeme nabídnout místo omelety, nadívané gratulací, kytičku prvních fialek anebo pugét kočiček. Právě jsem jich natrhal u Sychrovského rybníku celou náruč a všechny jsou čistokrevné.
   Vyprávěl jsem jim, že je pošlu Gabriele Dubské do Prahy. Víte, milé kočičky, říkal jsem jim, té paní je dneska padesát let – vám to mohu svěřit, vy to nikde nevymňoukáte. Je to akademická malířka, abyste věděly, a umí rozkošně pomalovat dětské knížky, to se ví, že také ráda portrétuje vaše ct. příbuzné, ty čtvernohé a vousatější, než jste vy, až je uvidíte od ní vykolorované, nestačíte mžikat.
Ale nejdříve vás musím trošku ponaučit, co to asi je umění. Neohlížejte se mi přitom okolo, budu hovořit velmi stručně. Vězte, umění je druh citu, který touží po tom, vyjadřovat se hezky, který touží po tom, aby lidské dílo se přibližovalo kráse. A Gabriela Dubská má tenhle zvláštní cit. Když vede na procházku po kreslícím papíře své tužky, pera, uhly, štětečky a barvy, všechny se počnou těšit, poskakovat a jeden přes druhého si vyprávět všelijaké očarované příběhy. Gabriela Dubská je naučila, aby nezůstalo jenom při tom, ale aby všechno tohle nakreslily a vybarvily, ať také mohou plesat děti, až to uvidí v knížce. Však ty obrázky paní Dubské mají duši, srdce. Ale i náběh ruměnce, jaký zdobí dětské tváře, když je něco okouzlí.
   Říkám vám, pamatujte si to: nejlepší ilustrace knih pro školáky a i pro děcka, která ještě chodí do kašičky, jsou bezpochyby nejiné, než jaké se nezamlouvají pouze jim, nýbrž i nám, dospělým.
Gabriela Dubská nespokojuje se tím, že porozumí slohu básní nebo prozaických dějů, jejichž znění má výtvarně doprovodit, leč spolupodílí se na představách spisovatele. A tím prodlužuje, abych to tak označil, dojem a účin čtených vět; převádí a rozlévá ho z očí dítěte do jeho mysli, takže je tu vlastně dvojí niterné proudění, které spolu splývá, a tím se zmnožuje. A jakže toho dociluje? Nu, je tomu asi proto tak, domnívám se, že Dubská se vyhýbá přímé i doslovné popisnosti, že nemaluje jedině to, co je nasnadě, co se nabízí, o čem se na stránkách vypráví, nýbrž pokouší se o výtvarné dobásnění. A tím si vysvětlíme, že v jejích kresbách a malbách převládá jemnost a snová nálada, křehká, jako kdyby byl obraz potažen pohádkovým mušelínem, neskutečným, a přitom však věrojatným. Gabriela Dubská totiž vytušila, že mateřštinou dětského věku, a zejména toho předškolního, je lyričnost. Je třeba uvítat, že nastoupila tuto cestu, ne vždy schůdnou, po které se patrně nezabloudí, když chceme jíti vstříc dětské fantazii a dojít až k jejím zahradám, zavřeným před námi na devět petrklíčů.
   A ještě jsem vám opomenul povědět, milé kočičky, že Gabriela Dubská má jiné rozsáhlé zásluhy. Je vedoucí redaktorkou jednoho z oddělení Státního dětského nakladatelství. A snad už jste zaslechly od zdejších a přespolních děvčátek a kluků, že jakost a vybavení knížek tohoto vydavatelství, a to jak pro stránce obsahové, grafické a výtvarné, je nám v cizině záviděno. (Bodejť by také ne, vždyť tam vyšly i mé říkánky… a heč, ilustrovány byly – hádejte kým? No přeci Gabrielou Dubskou!)
   Tak už putujte to Prahy. Ale pozor, nejeďte mi tam autostopem, nebo vás pan automobilista zaveze do hospody – U dvou koček. Tak šťastnou cestu!

Karel Konrád, Dobříš, Zámek (z roku 1965, citováno z Potkávání Setkávání  - Listování v osudech Zdeňka K. Slabého, Volvox Globator, 2015)

potkavani kniha slaby

Biografie – nové knihy

Arnošt Lustig i Ota Pavel. Krásně jsem si početl

Korespondence Arnošta Lustiga s Otou Pavlem, maminkou Terezií a sestrou Hankou. ...

Věčný Benvenuto Cellini. Světový sochař, který žil tím, co napsal

V záplavě různých memoárů většinou s diskutabilní úrovní jsem sáhla po delší době rovněž po nepříliš vydařených...

Potkávání setkávání – Listování v osudech Zdeňka K. Slabého

V knize Potkávání setkávání – Listování v osudech Zdeňka K. Slabého (*9. 6. 1930) (vydal Volvox Globator, 2015) nalezn...

Otevřený deník Jana Vladislava. Opravdu jedinečný dokument doby

Základem Otevřeného deníku básníka, esejisty, překladatele, editora a autora pohádek Jana Vladislava (1923–2009) jsou deníko...

V indiánském zajetí. Unesený John Tanner třicet let mezi lesními indiány

Osobní zkušenost a poučně vyprávění člověka o indiánské kultuře severoamerických lesních indiánů na přelomu 18.–19. ...

Inspirující myšlenky...

To je naprostá pravda, pomyslel si. Mezi cudností a politickou ortodoxií je přímá a těsná spojitost. Jak jinak se dá udržet ve správné poloze strach, nenávist a šílená lehkověrnost, které Strana potřebuje u svých členů, než tím, že se potlačí nějaký mocný pud a použije se ho jako hnací síly? Sexuální pud je pro Stranu nebezpečný, a tak ho Strana obrátila ve svůj prospěch. Stejný trik provedla s rodičovským instinktem. Rodina se totiž nedá zrušit a oni vlastně lidi povzbuzují, aby měli své děti rádi skoro starodávným způsobem. Na druhé straně jsou však děti systematicky popuzovány proti rodičům a vedeny k tomu, aby je špehovaly a podávaly zprávy o jejich úchylkách. Rodina se tak vlastně stala jakousi prodlouženou rukou Ideopolicie. Nástrojem, jehož prostřednictvím je člověk ve dne v noci obklopen informátory, kteří ho důvěrně znají...
Orwell, 1984