baronebrec400.jpgVolné pokračování oblíbených literárních cestopisů pro dívky - Básník v báglu a Blonďatá Kerolajn i razí svoji cestu ke čtenářům.. Sedmnáctileté hrdinky Fany, Simča, Nikol a Marika se i se svými kluky opět vydávají po stopách známé literární osobnosti. Pobyt u přehradní nádrže Rozkoš nedaleko Ratibořic ale bude i trochu pracovní, protože celá parta se jako komparz účastní natáčení životopisného filmu. Simča, snící o kariéře herečky, v něm dokonce získává malou epizodní roličku.

Zdá se to neuvěřitelné, ale mezi první čtenářky knihy tentokrát patřila i hlavní protagonistka, jak vyplývá z útržku chystaného rozhovoru:

Rozhovor malé spisovatelky s velkou spisovatelkou

Co je to za divný název, kterým článek svůj začínáš? Necítila jsem se nikdy býti malého vzrůstu a ty, jak na tebe koukám, Ivono, taky nepatříš k úplně nejmenším. Kolik měří tvá postava?
Sto... sto sedmdesát. Ale já... myslela jsem to jinak. Vždyť víte. Omlouvám se, jestli jsem se vás tím nějak dotkla.

Dotkla... dotkla. Dotkla ses mě v tolika bolestivých ranách, děvenko, že...
To jsem nechtěla. Dovolila jsem si nahlédnout do vašeho života jen proto, že vás obdivuju. Že vás mám ráda.

Kdož by si pomyslel, že po tolika letech... a proč mi vlastně vykáš? V knize to bylo samé Báro sem... Báro tam...
To... Simča. Já bych si netroufla, ale Simča... ona je taková... trochu praštěná. Sama víte, že postavy si někdy dělají co chtějí. A Simča je naprosto nezvládnutelný živel.

Hm. Také jsem taková bývala. Umím být shovívavá. Ale pověz, opravdu se Babička hrála na divadle a titulní postavu ztvárnil muž? Jakýsi Pecha, psala jsi...
Ano.

Tak to bych si přála spatřit. Musel to být pěkně veselý kus. Člověku je občas třeba trochu povyražení. I při práci. Tak já si jdu dočíst tu tvou knihu Báro, nebreč. A ty si zatím přečti tu mou Divou... víš, co myslím... A zas něco napiš. O Simče, Fany, Nikol...
Už píšu...

Báro, nebreč | Ivona Březinová | kresba na obálce Petra Cífková | Vydal Albatros 2007, edice Romana

UKÁZKA Z KNIHY
baronebrec130.jpg„Tak jsme tady,“ odfoukl si Tobiáš, když konečně zabočil autem na cestu vedoucí k vstupní bráně autokempu Rozkoš. „Ještě vás zavezu k tomu vašemu vigvamu, dámy, a jdu se naložit do chladivých vod zdejší přehradní nádrže. Po tý cestě si připadám jak leklej candát.“
„Dík, brácho, máš to u mě,“ objala ho Fany a odběhla do recepce nahlásit příjezd a zjistit polohu jejich zamluvené chatičky.
„Kluci už tam prý jsou!“ halekala zdaleka. „To snad museli vyjet ještě za tmy, že jsou tu tak brzy. Myslela jsem, že přijedou až někdy večer, jsou teprve čtyři.“
„Já bych to teda na kole šlapat nechtěla. Sto čtyřicet kilometrů!“ poznamenala Nikol.
„Ani omylem!“ zavyla souhlasně Simča na zadním sedadle a trochu si poposedla, aby mohla ve zpětném zrcátku zkontrolovat, jestli se jí během strastiplné cesty autem bez klimatizace neponičil pracně vytvořený make-up. Šlo to.

Za chvíli zastavili před dřevěnou chatkou, která se měla v příštích čtrnáci dnech stát jejich azylem na cestě k filmové slávě. Skoro všichni brali svou nepatrnou účast na natáčení koprodukčního životopisného filmu o Boženě Němcové jako zpestření konce prázdnin, jenom Simča si od toho hodně slibovala. Proto rezolutně odmítla žít po celou dobu ve stanu, ačkoliv ji k tomu ostatní dost dlouho přemlouvali. Kluky nakonec pro pevnou střechu nad hlavou přesvědčilo až to, že v chatičce, rozdělené na dvě stejné části vždy se čtyřmi lůžky, se nacházely i kuchyňské kouty vybavené vařičem, nádobím a lednicí.
Tobiáš zaparkoval u chatky a odpádil k vodě, aby se před zpáteční jízdou vzpamatoval. Dívčí posádka se lenivě vysoukala z auta. Kromě Fany, Simči a Nikol v ní byla taky Marika, která kvůli roli v komparzu přijela ze Slovenska o měsíc dřív, než jí v Praze začínala škola. Petroš, s nímž už přes půl roku chodila, to kvitoval s nadšeným uspokojením a celkem bez přemlouvání se nechal spolu s Faniným Katem a Nikoliným Rosťou naverbovat k účasti na natáčení.
Dívky popošly k chatičce a opatrně nahlédly dovnitř. Zdála se tichá a liduprázdná. Ale po chvilce zaslechly pravidelné hluboké oddychování.
„Oni snad spěj,“ uchichtla se Fany do dlaně.
Simča protočila oči a Nikol práskla žvýkačkovou bublinu.
„Pst! Tichučko,“ okřikla ji Marika. „Idem zistiť, koľko ich tam je.“
Nahrbila záda jako kočka a opatrným našlapováním se plížila do nitra chatky.
„Sú tam iba dvaja,“ hlásila po chvíli. „Rosťa a Kat. Ten môj
s Manuelkom sú asi vedľa. Počkajte minútku, nech zaútočíme obidve skupinky naraz.“ Pak kývla pak na Simču: „Ideme!“
Nato se otevřenými okny chatky rozlinul dívčí bojový pokřik a po něm několik rozespalých nadávek přerušených smíchem.
„A čože ste sa rozložili tak na obe strany?“ divila se Marika lapená v Petrošově náručí. „Myslela som, že polovica chaty bude dievčenská a polovica chlapčenská.“
„Ale Mari, přece byste nás nevyhnaly z vaší roztomilé blízkosti,“ namítl Rosťa naoko pohoršeně a nenápadně mrkl po Nikol.
„Jo, zvlášť když to tak hezky vychází do dvojic,“ dodal potutelně Kat.
Fany pohladila svého udatného šermíře, který se ve skutečnosti jmenoval Michal, letmo po tváři a se smíchem poznamenala:
„Ale, ale, pánové, spíš se bojíte, že byste si museli vařit sami, co? Vidím vám až do žaludku.“
„Ojoj, tak to vidíš v mém žaludku velký průvan,“ ozval se Manuel a vykasal si tričko, aby všem, ale především Simče, ukázal vpadlé břicho.
„Chudáčku, ty máš hlad, viď?“ obrátila se k němu Simča soucitně. „Počkej, namažu ti chleba paštikou.“
„Chleba paštikou?“ protáhl Manuel obličej. „Já myslel, že Fany pživeze zase žízky.“
„Dneska žádný řízky nejsou,“ krotila mu Fany chutě málem omluvně, protože nefalšovaná lítost v Manuelově obličeji by slabším povahám vehnala až slzy do očí.
Tolik neštěstí naráz Manuel nemohl unést, a musel se znovu posadit.
„Nezoufej, indiáne,“ chechtal se Petroš. „Když si chytíš rybu, tvoje squaw ti ji ráda usmaží, viď, Simonko?“
„Mluv za sebe,“ odsekla Simča dotčeně. „A vůbec, auto je plný báglů, musíme vybalovat.“

„Co je v tom kufru, Santa Maria de la Cruz! Vždyť to nejde ani nosit!“ vyjekl Manuel, s kterým váha Simčina naditého zavazadla smýkla tak prudce, že div neupadl.
„Ukaž?“ potěžkal to Kat. „Hm, dobrý. To nevypadá jen na šminky. Že by s sebou Simča vlekla rozkládací činku na udržení dobré fyzické kondice? To víš, herečky musej bejt ve formě.“
„Já to tipuju spíš na několik žehliček,“ smál se Rosťa. „Představ si ten malér, kdyby jedna selhala.“
„Jen si dělejte srandičky, blbečkové,“ utřela je Simona, když jí kluci k neunesení těžký kufr dovlekli až do přiděleného pokoje. Tam před očima všech zavazadlo otevřela.
Chatkou se rozprostilo udivené ticho.
„Co to je?“ odvážil se Petroš zeptat jako první.
„Knihy,“ zašvitořila Simča sladce. „V různých podobách jsou tyto předměty známy už ze starověku, ale k masovému rozšíření došlo až po vynálezu knihtisku v šestnáctém století.“
„Patnáctém,“ opravil ji Rosta bezděčně. „Čtrnáct set čtyřicet pět.“
„Tak patnáctém,“ odsekla nespokojeně. „To je fuk.“
„Ale… ale… co tady s tím knihovnem budeš dělat?“ vyděsil se Manuel.
Fany pobaveně vypískla, ale Simča ji zpražila jediným pohledem.
„Tyhle knihy,“ pronesla slavnostně, „tyhle knihy tady budu studovat.“
„Aha,“ polkl Manuel.
„Dejte mu najíst,“ ozval se Petroš. „Mám dojem, že těch šoků už je na chudáka Manuela trochu moc. Nejdřív mu řeknete, že holky nepřivezly řízky, a teď ještě zjistí, že jeho milovaná Simonka umí číst. To by zamávalo i se silnější náturou.“
Simča hrábla do kufru pro první knihu navrchu a chystala se jí praštit Petroše po hlavě. Včas jí zadržel ruku a tlustospisu se zmocnil. Pak pohlédl na jeho název. Božena Němcová, Korespondence, díl III.
„A sakra,“ vypadlo z něj údivem. „To je vážnější, než jsem si myslel.“

Jmenuju se Barbora. Asi po svý kmotře Barboře Hauptmanový, majitelce vinárny ve Vídni. Moje máma Terezie Novotná u ní pracovala jako služka, a když přišla, svobodná, do jináče, nevyhnala ji. Přitom tehdy to byla docela pěkná ostuda, mít nemanželský dítě. Ta Hauptmanová to tak ale asi nebrala. Naopak mi šla za kmotru, když jsem se narodila. Křest proběhl 5. února roku 1820 ve vídeňském kostele Nejsvětější trojice.
Do kolonky „otec“ v křestním listu nevyplnili nikoho. To až později tam napsali tátu, až když se naši nakonec přece jen vzali. Jan Pankl byl kočí vévodkyně Kateřiny Vilemíny Zaháňské. Nevím, proč ta svatba nebyla hned, máma o tom nemluvila, aspoň se mnou ne. Že by ji táta nechtěl? Ale zaslechla jsem, že snad ve Vídni svatbu měli. Tajnou! Prý aby na sebe táta neupozornil, že ještě nebyl na vojně. To by mu tu svatbu totiž nepovolili. Ale máma s kmotrou ho asi donutili, aby si ji zatím vzal aspoň tajně, když s ním čekala dítě. Veřejně se pak vzali až v Ratibořicích, to už nemohl couvnout. Fakt je, že máma nikdy nebyla moc hezká (teda, to je docela klika, že nejsem po ní), má poďobanej obličej a skoro nikdy se neusmívá. To s tátou je to jinak. Světlý vlasy, modrý oči, a hlavně má pořád dobrou náladu. Proto ho má každý rád, i když je Němec a některý lidi se s ním kvůli tomu těžko domluví. Jenže on česky rozumí. Jen nechce česky mluvit, to je to. Ale díky jeho úsměvům mu to prochází…

Jednou mi někdo říkal, že mě máma měla ve čtrnácti! Ale to je úplná blbost. Bylo jí dvaadvacet. Ne že by to teoreticky ve čtrnácti nešlo, ale to si jen moji mámu, jejíž celý jméno je Marie Magdalena Terezie, spletli s tetou, máminou o osm let mladší sestrou Johanou Barborou Terezií. Přitom jí se dítě narodilo až někdy v pětadvaceti. To byl taky od babičky nápad, takhle motat jména svých dcer. A to ještě měla jednu, která se jmenovala Marie Barbora Terezie! Jenže zemřela jako čtyřletá. Babička s dědou v tom prostě nadělali pěknej zmatek. A pak mi někdo bude předhazovat, že mě máma měla ve čtrnácti…

Co to píšeš?“ naklonil se Simče přes rameno Manuel.
„Nic,“ zavrtěla se nespokojeně a zakryla papír dlaní.
„Jestli je to nějakýmu… tak… tak…“
„Tohle není dopis, Manu. A už vůbec ne nějakýmu…“ vyhrkla Simča rychle, když v Manuelově hlase postřehla ostrý žárlivý podtón.
„Hm. Tak proč to pžede mnou schováváš, nerozumím.“
„Protože by ses mi smál,“ řekla tiše se sklopenou hlavou.
„Co?“
„Protože byste si ze mě všichni zase dělali legraci,“ zopakovala už odhodlaněji.
„Nejseš mi pro žádnou legraci,“ namítl Manuel a v tváři měl tak rozhodný a vážný výraz, že to Simču přimělo stáhnout ruku zakrývající papír, aby Manuel mohl nahlédnout.
„Jmenuju se Barbora. Asi po svý kmotže Barbože Hauptmanový... Co je to kmotže?“
Simču přepadl výbuch smíchu.
„No, hlavně že ty nechceš, abysme my se ti smáli,“ komentoval
ho Manuel dotčeně. „A co to má vůbec znamenat, to co ty tak tajně sepisuješ. Nic legračního tam nevidím, zatím.“
„Píšu si deník, víš,“ začala opatrně. „Kvůli tomu natáčení. Abych pochopila hlavní postavu. Člověk se musí do ní vžít, aby ji poznal. Aby ji mohl dobře zahrát. Já vím, že ji nehraju a že kvůli jedný větě bych nemusela takhle bláznit. Ale jednou třeba budu mít hlavní roli… tak… abych pak věděla, jak na to. Proto teď píšu, jako bych byla někdo jiný… jako bych byla Bára.

 

Inspirující myšlenky...

Dolanský mlýn najednou se zastavil. Byloť to ponejprv zas po třiceti letech. Tenkrát zemřel starý mlynář, dnes jeho syn. Mlýn dolanský dle starého obyčeje se zastavil při posledním pána svého vzdechnutí a celé okolí nad nenadálým, neobvyklým tím tichem takřka zkamenělo. Štěpy v sadě, obalené květem růžovým a bílým, podivením sebou ani nepohnuly, větřík jasnou hladinu rybníka po celé ráno dovádivě rozzčeřující úžasem zatajil dech, šepotavé rákosí ostýchavě oněmělo. V olších u potoka to utichlo jako v kostele. Strnadi a drozdové o závod v lupenatém jich chládku prozpěvující ani tam již netíkli, co jim selhal průvod ze mlýna. A čáp jako starý mudrc okolo vody zamyšleně se procházeje, zůstal zaraženě na jedné noze stát; nedůvěřivě zíral k mlýnu, jakoby očekával, že bílé to stavení, oblité nejzlatějším slunéčkem májovým, asi tak neočekávaně zmizí, jako v něm zanikl klepot veselý…
Karolina Světlá, Kříž u potoka