mojmir_cesta_praveho_kralePřed osmi sty lety se vydává na nelehkou cestu dvanáctiletý chlapec z rodu mocných králů, z rodu Mojmírovců, provázen přáteli a rytíři templářského řádu. Mojmírovo šestileté putování, plné nebezpečí a nástrah, vede z Chropyně, přes Velehrad a Vlčnov, přes rozbouřená moře, strmé hory, zničující pouště, Hedvábnou stezku, Tibet, Čínu až do Mongolské říše, kde vládnou Čingischánovi potomci. V zemi předků však jeho šestiletá pouť nekončí. Mojmír má před sebou ještě jinou cestu, aby naplnil svůj osud i dávnou věštbu.

Mojmír je kniha o věčném králi Moravy. Kniha o lásce, která je ze tří věčných sil silou největší. Kniha pro všechny: mládež, dospělé i děti.

Mojmír - cesta pravého krále | Píše Renata Štulcová, Ilustruje Renáta Fučíková | Vydal Albatros, 2010

A jak spisovatelka Renata Štulcová popisuje vznik mytického příběhu?


„Od dětství mě provázela píseň sourozenců Ulrychových Jízda králů a také pověst O Ječmínkovi. Jenže ani píseň, ani pověst samy nestačily k napsání příběhu.
Teprve když ilustrátorka Renáta Fučíková projížděla Moravou, po jedné ruce tajemné Chřiby, po druhé mocnou řeku, krajina jí tichým zpěvem prozradila spojitosti mezi skutečnými událostmi, pověstmi a dávnými zvyky.
A tak se pověst o Ječmínkovi prolnula s pověstí o mongolské princezně, která byla na Moravě zavražděna, s pověstí o vpádu Tatarů, o štramberských uších a s nádherným dávným zvykem – Jízdou králů.
Nápad jsem od Renáty Fučíkové přijala jako perlu, z níž při „leštění“ jiskřily záblesky dalších událostí, pověstí a zvyků.
Život Konstantina Filozofa a jeho bratra Metoděje, pověst o králi Svatoplukovi, bitva s Tatary u Olomouce, setkání Čingischána a taoistického mistra Čchiou Čchang Čchuna, již zaniklý zvyk letnicových průvodů s královničkami a královnou, kterou lidé nazývali Ladou.
Ještě mnoho záblesků z perly vylétlo, ale je již jen na čtenářích, zda si je v příběhu najdou.“

UKÁZKA Z KNIHY

fucikova_mojmir1Mojmír stál před vrátky, přes řídkou plátěnou halenu měl přehozenou ještě jednu – vlněnou. Chystal se na cestu do kláštera cisterciáků na Velehrad, kam chodí každý týden a opat ho tam učí knihám.
Markyta mu podala plátěný sáček s bylinami a řekla: „Mojmíre, dej bylinky rybářce, ať ji zase netrápí ta rýma. Touhle dobou je pro ni život v našem kraji hotové utrpení.“
Mojmír kýval a maminka dodala: „Pamatuj, že musíš dát pozor, aby tě nespatřili cizí lidé.“
Mojmír svraštil čelo, semkl rty a mlčel.  
„A nikde se neloudej, nescházej z pěšiny, a kdybys cítil, že se ti motá hlava, hned si sedni,“ přidala další napomenutí babička Markyta.
Ještě polibek na rozloučenou, poslední ohlédnutí a Mojmír se rozběhl po lesním chodníčku uskutečnit svůj velký tajný plán.

Mojmír spěchal, jen dokud byl mamince a babičce na dohled. Potom zpomalil a naslouchal lesu.
Zvedal tvář, hleděl do korun stromů, naslouchal jejich chorálu a pozoroval nebeskou modř probleskující mezi zeleným listím.
U brabenčí se zastavil. Ti mravenečci se ale nadřou, politoval je a z mošny vytáhl chleba a kus jim odlomil.
Pak pokračoval k mýtině a naslouchal. Les mu řekne, když do něj někdo cizí vstoupí, a on bude mít čas se ukrýt.
K řece Olšavě seběhl, obezřetně se dal podél vody mezi vzrostlými olšemi. Směřoval za rybářem, který ho převážel přes Olšavu a mocnou Moravu na druhý břeh. Nemusel tak přes brod, kde by ho mohlo spatřit mnoho cizích lidí procházejících Moravou od Baltského moře do Benátek. Tuto službu domluvil s rybářem opat cisterciáckého kláštera na Velehradě.
Domek rybáře nestál na břehu. Když se Morava s Olšavou rozvodní, berou vše, co jim stojí v cestě. Proto rybář postavil domek tam, kam divoká voda nedosáhne.
A zvláštní domek to byl. Strohý, s úzkými okny a dveřmi z vodorovně položených trámů. Na střeše domku rostla tráva a za plotem z větví se honilo hejno slepic.
Takové domy se staví na severu na ostrově Gotlandu, odkud rybář se ženou přišel, vysvětloval jednou Mojmírovi opat a ukazoval mu na mapě, kde velký ostrov leží.
Mojmír zaklepal, rybářka vyšla s úsměvem, a když jí podal bylinky od babičky, neobratně se zvláštním přídechem řekla: „Deku-ju.“
Rybář dole na břehu Olšavy spravoval sítě, zamyšleně vázal uzlíky. Jak Mojmíra spatřil, hned všeho nechal a šel pro loďku.
Mojmír naskočil, rybář mlčky odrazil od břehu a vážně na sebe pohlédli.

Před týdnem rybář ukázal Mojmírovi jantarové korále, jež našel na tajemné sadské výšině. Mojmír z nich byl nadšený a prosil rybáře, aby ho na výšinu vzal příště s sebou. Doufal, že tam také najde nějakou cennou věc, kterou prodá a získá peníze na koně.
Na sadské výšině musejí být ukryté poklady. O výšině se vyprávějí tajuplné pověsti. Pověsti o hrobech lidu mocného království. Pověsti o hrobech plných zlata a jantaru. Když se tam ještě pohřbívalo, nacházeli lidé občas v zemi zlaté mince, náušnice a jiné šperky. Pak ale přišla kometa a od té doby se na sadské výšině začaly objevovat bludičky – duše zemřelých, které vylézají z dávných hrobů. Ty bludičky svou mocí mnoho lidí zavedli do bažin a slepých ramen Moravy a utopily je. Proto lidé přestali své mrtvé na sadské výšině pohřbívat a již téměř třináct let tam lidská noha  nevkročila.

Mojmír s rybářem tiše hleděli na přibližující se břeh Olšavy. Mojmír při pohledu na zarostlou výšinu vzpomínal, jak mu babička někdy vypráví o Moravském království, které vzniklo na řece Moravě. O Veligradu, sídelním městě, které se rozkládalo právě tady na soutoku Moravy s Olšavou. Ti, kdo Veligrad stavěli a obývali, spí hluboko pohřbeni na této výšině, avšak jejich duše před třinácti lety kometa probudila.
Prokličkoval rybář mezi kořeny olší zalitých vodou a přirazil k pevnému břehu.
Mojmír dostal strach. Jenže kde jinde získá peníze na nákup koní? Nejistě vylezl z loďky. Cítil sílu z lesa, ze země pod kořeny staletých stromů. Otevřel mošnu, rozdrobil všechen chleba, který mu maminka dala, a drobky rozhazoval kolem. Přitom říkal, jak to uměl od babičky: „Zaklínám vás, bludičky, vy ubohé dušičky. Každé z vás po drobečku, vraťte se do hrobečku.“
Když skončil se zaklínáním, pokřižoval se a rybář mu podal lopatu. Sám vzal těžkou motyku a vydali se vzhůru. V tom okamžiku se jim koruny stromů nad hlavami rozhučely jako rozvodněná Morava. Mojmír se polekal, ale vzpomněl si, co ho maminka naučila zpívat na ochranu před všemi zlými silami. A kráčel za rybářem a slabým rozklepaným hlasem zpíval dokola modlitbu: „Oum Many Pedme Húm.“

Kudy s modlitbou procházel, tam přestaly koruny stromů hučet. Les utichal, ale jakmile vystoupili na výšinu, odevšud se ozval šustot. Ze všech stran to šeptalo, ale rybář se tvářil, jako by nic neslyšel.
Přiblížili se k hrobům. Kamenné kříže stály nakřivo, země se pohnula, jak se duše probudily.
Rybář ukazoval, že tady našel jantarové korále.
Pokračovali k troskám kamenného kostela, zarostlého stromy tak, že by si ho chlapec sám nevšiml. Kdysi měl střechu pokrytou taškami, překrásnou báň a okna zasklená. Nyní ze všeho zbyly jen trosky. A v oknech střepy.
Mojmír slyšel z trávy a zpoza stromů: „Je to on, není... Je... Zase to není on...“
Vystrašeně pohlédl na rybáře, ale ten jen poklepal na sluneční kříž v kruhu, jenž nosil na krku, a vstoupil do zříceniny. Mojmír šel za ním a cítil, že jsou následováni.
V přítmí zříceniny Mojmír rozeznával zbytky sloupů a oblouků a cítil dvě silné duše, které místu vládnou. Jedna je vpředu, druhá dál tam za tou zdí.
Mojmír věděl, že ho obě duše pozorují, zkoumají, čekají, jak se zachová. Nedá se nic dělat, vzdychl ve strachu, musím je pozdravit.
Kolena se mu klepala, když vykročil dopředu k moudré duši a doufal, že mu neublíží. Zdálo se mu dokonce, že mu může pomoct, když vtom se kostel naplnil modravým světlem. Tisíce drobných světýlek, tisíce dušiček se jako jednolitá hmota plazily po zemi, rozbořených sloupech a stěnách. Dušičky odřízly Mojmíra od rybáře a divým šepotem jim oběma tepaly hlavy.
„Není to on. Nesmí sem vstoupit... Ani jeden z nich sem nesmí vstoupit...  Nesmí Svatého odnést... Nepatří jim... Utepáme je oba... Utepáme...“
Šepot dušiček byl nesnesitelný. Rybář se chytil za hlavu a vtom Mojmír ucítil, jak duše mudrce ze zdi vystoupila a po bok se mu postavila. Mojmír mudrcem povzbuzen posbíral všechen rozum a odvahu a promluvil do rozpadlé kostelní lodi: „Babička říkala, že tady na sadské výšině jste pochováni vy – naši předkové. Proč ubližujete nám – vašim potomkům?“
„Je to on!“ ozval se divý šepot. „Ne! Není to on! Je to zloděj jako všichni ostatní...“
„Já nejsem zloděj,“ vykřikl Mojmír ukřivděně. „Já se jen potřebuju s maminkou dostat na svobodu.“
Zahučely bludičky a divoce ševelily: „Mluví o svobodě! Vlasatice nelhala! Je to on!“ Bludičky ustoupily do uctivého kruhu a zašeptaly: „Čeho si žádáš, pane?“
Mojmír překvapeně zamrkal, však ucítil, jako by ho mudrc povzbudivě zlehýnka poplácal po zádech, a tak řekl: „Potřebuju něco moc cenného, aby mohl koupit koně.“
„Cenné, nejcennější...“ šeptaly bludičky a přeskupovaly se. Náhle utvořily cestu a Mojmír cítil, jak ho neviditelný mudrc cestou vede za tou druhou silnou duší.

Vstoupili do rozbořené kaple.
Prorůstaly ji útlé stromy a uprostřed čekal neviditelný rytíř. Silný rytíř však životem zlomený.
Bludičky se plazily za nimi, a jakmile se dostaly do kaple, počaly podlahu odkrývat. Listí i hlínu odhrnovaly a Mojmír hleděl na náhrobní desku, na níž byl vyobrazen král.
Bludičky desku odhrnuly a pod ní otevřely mohutnou rakev. V rakvi spočívala kostra statného muže a vedle kostry – meč.
Bludičky meč vyzvedly a Mojmírovi podaly.
Dřevěná pochva meče se téměř rozpadla, když meč vytáhl. Rukojeť jílce s polokruhovitou hlavicí byla obložena kůží a ovinuta šňůrou, která se mu v ruce rozpadla na kousky. Meč byl dlouhý, s úzkou dvojbřitou čepelí, však rzí pokrytý. Mojmír svraštil čelo, semkl rty a zklamaně mlčel.
Cítil, jak mu rytíř ruce kolem meče zavírá. Rytíř mu meč dává darem.
„Nejcennější, je nejcennější...“ šeptaly stále bludičky, zavíraly královský hrob, zakrývaly podlahu, listí zpět vršily.
Rybář vzal meč do ruky a trochu rzi seškrábal. Na čepeli před příčkou zřetelně vyvstala ozdobná starodávná písmena.
Mojmír vykulil oči, když četl: „Svatý.“
Neviditelný rytíř se zaradoval, jakmile Mojmír vyslovil jméno meče.
A Mojmír svatým jménem překvapený, zvedl k neviditelnému rytíři oči a řekl: „Děkuju.“

V té chvíli se bludičky počaly stahovat z kaple, uvolňovaly cestu, a Mojmír pobídnut mudrcem věděl, že musí jít.
Vyšel z kaple s mečem položeným ve zdvižených dlaních v doprovodu nejen rybáře, ale i duší mudrce a rytíře.
Po staré cestě, která v dlouhém oblouku klesala ze sadské výšiny, je bludičky vedly až k loďce.
Mudrc kráčel Mojmírovi po levém boku na straně srdce, rytíř po pravém boku. Až k loďce ho doprovázeli, na břehu zůstali, když rybář odrazil loďku. Mojmír upřeně hleděl tam, kde věděl, že oba stojí, svíral meč s nejvznešenějším jménem, se jménem Svatý, a usmíval se. Už mu nevadilo, že nenašel ani šupinku zlata, ani jantarový korálek. Už si ani nevzpomněl, co šel původně na sadskou výšinu hledat.
Dotkl se dávného tajemství, přál si vědět víc.

Ilustrace Renáty Fučíkové v knize: