Tibet si můžete prohlížet stále znovu a vždy tam najdete něco jiného. Vyprávění Petra Síse v knížce je mnohavrstevné a v obrázcích můžete objevovat zase další ukryté obrázky a skryté symboly. Jeden symbol ale je hned na očích – labyrint. Labyrint jako symbol cesty. Obrázky krajin jsou všechny v podstatě labyrinty. Když moje dcera listovala v knížce, zastavovala se právě na krajinách a fascinovaně jezdila prstem po cestičkách, zvědavá kam ji dovedou.

tibet tajemstvi cervene krabicky


O čem je příběh?
Otec Petra Síse se v padesátých letech dostal prostřednictvím armádního filmu do Číny, kde měl natočit „unikátní stavbu silnice“, která měla zavést do „odlehlé Západní provincie“ civilizaci. Při stavbě se ale zřítila skalní stěna a Vladimír Sís byl najednou odříznut od natáčecího štábu i od stavby. Jediná volná cesta vedla dovnitř, do hloubi hor. Při hledání cesty zpátky Vladimír Sís ohromen zjistil, že se nachází v Tibetu, dostal se až do Lhasy a během putování si psal deník. Kniha začíná okamžikem, kdy jeho už dospělý syn Petr vchází do otcovy pracovny, usedá ke stolu a začíná číst starý deník.

Petr Sís proplétá složité vyprávění ze tří různých perspektiv – z pohledu Vladimíra Síse - otce prostřednictvím deníkových záznamů, z pohledu Petra Síse - dítěte, které vidí Tibet ve svých dětských snech a z pohledu Petra Síse - dospělého, obracejícího pohled zpátky do dětství a komentující jednotlivé příběhy. Hlasy otce a syna jsou odlišeny i graficky: záznamy otce v deníku jsou zprostředkovány psacím písmem, na podkladě připomínajícím zažloutlý starý papír a na polích se objevují drobné kresbičky a cestovatelské poznámky. Vyprávění už dospělého syna je naopak tištěno věcným černým písmem na obyčejném bílém podkladě. A mezi tím vším jsou obrázky – poetické, v sytých barvách, s opakujícími se motivy.

sis_tibet_il1.jpg

Při putování Tibetem otec Vladimír zažívá snové příhody.
Hodní Yettiové ho zachraňují před smrtí, z jezer ho pozorují ryby s lidskými tvářemi, tajemná znamení mu značí cestu do Lhasy. A ve stejném čase čínská silnice ujídá z hory čím dál víc. Když otec-Sís se dostane k Potále, paláci Dalajlamy, vejde a prochází komnatami – červenou, zelenou, modrou. Až vejde do černé, kde jako jediný světlý bod se uprostřed obrázku bělá postavička Dalajlamy a nad jeho hlavou svítí hvězdička. Otočíme stránku a je tu další temný pokoj, ale tento už je v Praze, je to pracovna otce. Uprostřed psacího stolu se bělá soška Dalajlamy a nad jeho hlavou – malá hvězda. Na stole leží deník. Zazní hlas Síse-otce: „Pročpak tu sedíš ve tmě?“ Tak kohopak jsme doprovázeli na cestě? Otce nebo syna? Nebo oba?

Je to poetická kniha pro přemýšlivé děti i dospělé o cestě – o cestě k druhému, do dětství, do sebe sama… A o tom, že se lidé mohou setkávat navzdory prostoru a času a sdílet spolu cestu.

Petr Sís / Tibet - Tajemství červené krabičky /
Vydal Labyrint v edici knih pro děti RAKETA. 2005, z angl. přeložil Viktor Janiš

Pod značkou LAB Records vychází rovněž nahrávka na CD „TIBET / Tajemství červené krabičky“, kterou načetl Petr Sís v září 2005. Svět fantazie prokládají autentické nahrávky z Tibetu, tak jak je v letech 1954-55 pořídil autorův otec, režisér Vladimír Sís.


Inspirující myšlenky...

Neumím rozlišit západní civilizaci od jiných. Nevím, v čem by měl být elementární rozdíl. Prožila jsem celý svůj život uprostřed Evropy, všechno ostatní znám jenom zprostředkovaně a povrchně. Můžu si namlouvat, že miluju přírodu, ale stejně vím, že je to zkrocená příroda. Příroda, kterou jsme si tak dlouho utvářeli k obrazu svému, až je z ní to, co je: mrzáček. Trochu ho litujeme, trochu se nám oškliví. Odvracíme oči od zrcadla, které nám nastavuje, ale pořád před tím zrcadlem stojíme. Není kam jinam jít. Konflikt s civilizací je na jiné úrovni vlastně konflikt s imperativem divočiny uvnitř sebe samého. Ten problém nemáme šanci vyřešit. Proto je dobré ponechat si aspoň sny. Ráda píšu příběhy s mladými protagonisty. Důvod je jednoduchý: dokud hrdinové nezestárnou, nejsou jejich sny ani ztroskotané, ani směšné. A navíc, mladí nectí předpisy a omezení. V tom cítím naději, protože nic jiného než neustálé překračování pochybných hranic nemůže s problémy světa hnout.
Iva Procházková, spisovatelka