cervenec ma osli usiProžít prázdniny s oslíkem je snem spousty dětí. Jedenáctiletému Dušanovi se tohle přání splní v podobě nenadálého dědictví po dědečkovi. Mohly to být báječné dva měsíce zábavy a dobrodružství, kdyby se tvrdohlavý Ámos neuvedl tím, že zlikvidoval maminčinu květinovou zahrádku.
V podobném duchu pokračuje, nešetří ani její potravinové zásoby a nádobí, takže rozsudek padne brzy a je patřičně tvrdý: osel musí z domu. Ještě, že na na prázdniny do vesnice přijíždí Johanka, která má spoustu dobrých nápadů.

Když jsme se zeptali Ivy Procházkové, kterou knihu ve finální podobě si nejvíc oblíbila, odpověděla:
Ve všech detailech se mi asi nejvíc líbila kniha „Červenec má oslí uši“, kterou vydal Albatros a ilustroval Václav Pokorný. Jeho obrázky zasazují vyprávění do rámce české krajiny, ale přitom si stále ponechávají humorný nadhled, který dává příběhu obecnější rozměry.

Červenec má oslí uši / Iva Procházková / ilustroval Václav Pokorný / Albatros, 1995

prochazkova iva spisovatelka

Úryvek z knihy

„Ámosi, ty seš vůl!“
Osel zvedne hlavu, zběžně se na chlapce podívá a znovu se skloní k oškubanému trsu trávy.
„Hejbni kostrou, už tady trčíme hodinu!“
Dušan trhne provazem, který má omotaný kolem zápěstí, a udělá krok dopředu. V příští vteřině je na zemi. Zvíře do něho ještě několikrát strčí tvrdým čelem a vrátí se ke svému trsu.
„Pitomo pitomá! Bestie bestijácká!“ zuří chlapec a oprašuje si štěrk z rozedřených dlaní. Provaz se mu zařízl mezi prsty, nehty mu trnou nalitou krví. Krev má i na lokti. Rozpíjí se ve vráskách a mapuje špinavou kůži tenkými, roztřepenými vlásečnicemi. Dušan si přitáhne loket k obličeji, vyplázne jazyk, snaží se jeho špičkou dosáhnout na poraněné místo. Nejde to. Plivne si do druhé ruky, otře krev dlaní a vstane.
„Co si myslíš, chytráku? Že nad tebou budu stát a koukat, jak žereš?“
Osel uškubne stvol jitrocele, souká si ho měkkými pohyblivými pysky mezi zuby a dívá se před sebe. Bez nejmenší záludnosti. V očích podobné svaté světlo, jako kdyby stál v betlémském chlévě a zahříval svým dechem Ježíška.
„Nečum a pojď,“ zkusí to chlapec jinak. Domlouvavým tónem. Dokonce se usměje, aby ukázal dobrou vůli. „Musíš jít se mnou, teď seš můj. Moje dědictví, rozumíš?“

Inspirující myšlenky...

Zbraně neposkytnou bezpečí, vlády nebudou schopny pomoci, věda nenajde odpovědi. Ta bouře bude zuřit, až všechny květy kultury budou zašlapány a všechno lidské bude v obrovském chaosu srovnáno se zemí. Takové vidění jsem měl, když jméno Napoleon nebylo ještě známé; a takové vidění mám nyní a každou hodinu je zřetelnější. Můžete říci, že se mýlím? Věk temna, který má přijít, zakryje černým příkrovem celý svět; nebude úniku, nezbudou žádná útočiště, až na ta, která jsou tak skrytá, že je nelze najít, nebo tak skromná, že nestojí za povšimnutí. A Šangri-La smí doufat, že na ně budou platit oba tyto předpoklady.
J. Hilton, Ztracený obzor