salgari sandokan

Sandokan je klasika a seriál s Kabirem Bedi. Čtěme však předlohu. Česky ji naposledy vydal Albatros v obnovené edici Knihy odvahy a dobrodružství, psal se rok 2000 a byl to nachlup svazek edice číslo 200.
Nahlédněme nejprve do dílu Malajští piráti. Píše se rok 1856. Slyšíme šum moře, v duchu zříme trojstěžník v nouzi a co je dobrodužným, stává se dnes pro mnohé čtenáře až poněkud komickým.

Italský Verne“ alias kpt. Salgari (1863-1911)
napsal 105 svazků a ve 48 letech spáchal sebevraždu. Jeho Černého korzára (1899) zná každý. Následovala Jolanda, dcera Černého korzára (1905). Tygři z Mompracenu (1. díl Sandokana) mají čtyři pokračování, spoluautorem posledního je jiný italský Verne: Luigi Motta (1881-1955). Česky Salgariho vydával Hynek (1924-30, 12 svazků).
Přestože měl Salgari milióny čtenářů po celém světě, nikdy nedosáhl takového finančního zajištění, jaké by si zasloužil. Vydavatelé, využívající Salgariho špatných obchodních schopností, nechávali spisovatele téměř v chudobě. Pronásledovaný věřiteli a rodinnou krizí, spáchal Salgari dne 25.dubna 1911 sebevraždu.

Ukázka z knihy

Když spatřil Yaneze, nebyl s to se ovládnout. Vyběhl mu vstříc, přitiskl ho na hruď. Malajský tygr, obávaný náčelník pirátů, tvrdý muž těžko přístupný citům byl jako vyměněný. „Yanezi, drahý příteli,“ chvěl se mu hlas.
Portugalec ho líbal neméně dojat: „Bratříčku, konečně tě zas vidím.“ „K ďasu! Už jsem se bál, že tě víckrát neobejmu.“ „Pánové,“ ozvalo se. Sandokan a Yanez se obrátili. Brooke. Stál tu klidný, mírně pobledlý, s rukama na prsou. „Jste volný,“ řekl Sandokan. „Malajský tygr drží slovo.“
Rádža se lehce uklonil, poodešel, vrátil se: „Malajský tygře, kdy se znovu setkáme?“ „Chcete odvetu?“ usmál se ironicky pirát. „Ano, James Brooke neodpouští.“
Tygr vztáhl ruku: „V dáli je Mompracem, obklopuje ho moře dosud nevybledlé od krve. Jestli se odvážíte přiblížit k břehům mého ostrova, já a mí tygříci vám vyplujem vstříc. Dlužím pomstu.“ „Buďte ujištěn, že vás najdu, zničím pirátský brloh. Vás a Yaneze oběsím bok po boku na ráhnu,“ prohlásil rádža slavnostně. „Do roka a do dne, Malajský tygře.“
Sandokan ale disponuje démanty za miliony, urychlí (skutečné historické) povstání, Brooke je smeten a Guillonk odpouští: „Unesl jste mi neteř, ale zachránil její sestřenici, kterou miluji. Obejměte mne!“ Sandokan postoupil, padli si se starcem do náruče.
Dva zavilí nepřátelé se po tolika letech usmířili a políbili na tvář. „Žádný lorde Guillonku. Říkej mi strýčku!“

Inspirující myšlenky...

Cílem Těch nahoře je zůstat, kde jsou. Cílem Těch uprostřed je vyměnit si místo s Těmi nahoře. Cílem Těch dole, pokud mají nějaký cíl – je totiž trvalou charakteristiko u Těch dole, že jsou příliš zkrušeni dřinou, než aby si častěji uvědomovali cokoli mimo svůj každodenní život – je zrušit všechny rozdíly a vytvořit společnost, v níž si budou všichni lidé rovni. A tak se v průběhu dějin znova a znova odehrává boj, který je ve svých hlavních obrysech stále stejný. Po dlouhá období se zdá, že Ti nahoře jsou bezpečně u moci, ale dříve či později pokaždé přijde chvíle, kdy buď ztratí víru v sebe nebo schopnost účinně vládnout, nebo obojí. Potom je svrhnou Ti uprostřed, kteří získají Ty dole na svou stranu předstíráním, že bojují za svobodu a spravedlnost. Jakmile Ti uprostřed dosáhnou svého cíle, uvrhnou Ty dole nazpět do dřívějšího postavení otroků a sami se stanou Těmi nahoře. Od jedné ze zbývajících skupin se okamžitě odtrhne nová skupina Těch uprostřed a boj začíná nanovo. Z těch tří skupin se jen Těm dole nikdy ani dočasně nepodaří dosáhnout svého cíle.
Orwell, 1984