divka-s-pomeranci-gaarder

Jostein Gaarder je bezesporu jeden z nejznámejších norských spisovatelů dneška. Jeho kniha Sofiin svět byla vyhlášena nejčtenější norskou knihou posledního desetiletí. A jeho příběh o Dívce s pomeranči byl už preložen do 37 jazyků, přestože v Norsku vyšel teprve v roce 2003. Čtenáři v Česku se z knihy už také mohou těšit. Knihu v říjnu 2004 vydal Albatros ve vynikajícím překladu Jarky Vrbové. A navíc byla nominována na Zlatou stuhu 2005.

Tak jako v jiných knihách od Jostein Gaarder, i v Dívce s pomeranči je na začátku všeho dopis.
15-letý Georg, který žije se svoji matkou, otčímem a roční nevlastní sestřičkou, dostává dopis od sveho zemřelého otce. Georgův otec zemřel před 11 lety a až teď vychází najevo, ze před smrtí ještě napsal dopis pro svého syna a zařídil to tak, aby Georg dostal dopis teprve až bude dost velký na to, aby chápal veci, o nichž mu otec chce vyprávět.

V textu se střídají pasáže psané kurzívou - to jsou řádky otcova dopisu - s pasážemi s obyčejným písmem - to jsou Georgovi vzpomínky a úvahy, vyvolané přečteným.
Vzniká tak zvláštní dialog mezi otcem a synem přes propast času a smrti. Jako zvláštní pojítko mezi otcem a synem se jeví Hubbleův vesmírný teleskop, o němž Georg krátce před nalezením dopisu dokončil seminární práci, aniž by tušil, čím to je, že toto téma ho tak přitahuje. Hubbleův teleskop byl vynesen na oběžnou dráhu krátce před smrtí Georgova otce Jana Olava a ten se o něm ve svém dopise zmiňuje několikrát. Jan Olav vypráví o jedné noci před jedenácti lety, o poslední noci, kterou strávil doma než odjel do nemocnice. O noci, kdy Jan Olav nemohl spát.
Tu noc se probudil i čtyřletý Georg a přišel k otci do osvětleného pokoje. Táta ho tehdy neodnesl zpátky do postýlky, neukonejšil ho k spánku, ale naopak, teple ho oblékl a vyšel si s ním na verandu. A tam spolu seděli ve tmě a koukali se na hvězdy, otec vyprávěl synkovi o vesmíru a aniž to chtěl, nakonec se rozplakal. Tu noc se otec se synkem loučil. Georg si na tuto noc pamatuje ("má jediná skutečná vzpomínka na tátu"), ale to, že tehdy poprvé slyšel o Hubblově teleskopu od táty, se dozvídá až z jeho dopisu.

Ten dopis dává Georgovi možnost přiblížit se svému otci, člověku, jehož mu nebylo dopřáno poznat a jehož si pamatuje jen z fotek a videozáznamů. Pochopit, jaký doopravdy byl, a sice - nenapravitelný snílek a romantik. Člověk, který vnímal život na tomto světě jako obrovskou pohádku "v niž všichni musíme hrát podle pravidel, i když jim nemusíme nutně rozumět".

Ale proč se kniha jmenuje "Dívka s pomeranči"?
Tak o tom je dopis Jana Olava, přečtěte si ho spolu s Georgem a dozvíte se kdo je ta tajemná dívka, kterou Jan Olav spatřil jako devatenáctiletý jednou v tramvaji a na kterou od této chvíle nemohl zapomenout. Dívka, která se záhadně objevuje a zase mizí a kterou Jan Olav všude hledá.

Skeptik by řekl, že to je celé sentimentální a naivní. Skeptici ať to raději nečtou. Je to pohádka a k pohádkám naivita patří. Život je krásnější, než jsme si mysleli, to je poslání knížky a nejspíš bude pravdivé. Už proto, že i v 21. století někdo pořád ještě vypráví pohádky.


Trailer filmu Dívka s pomeranči - české titulky

Gaarder spisovatel

Jostein Gaarder / Dívka s pomeranči / Vydal Albatros 2004 | pro děti od 12 let | Z norštiny přeložila vynikající Jarka Vrbová

Ukázka z knihy:

,,Zeptej se mámy nebo táty, jak se seznámili.Třeba se dozvíš nějakou zábavnou příhodu.Zeptej se obou, protože není nikde psáno, že ti povědí totéž.

Nesmíš být překvapen, když se ti najednou ukážou z ostýchavé stránky, to je úplně normální.Tyhle pohádky, o nichž mluvíme, nejsou nikdy stejné, ale pomalu začínám chápat, že všechny mají více či méně choulostivá pravidla, o nichž může být těžké mluvit.Možná bys měl dát pozor na to, aby ses těch pravidel příliš nedotkl.Není vždycky lehké je vyjádřit slovy a existuje něco, čemu se říká ,,jemnocit".

Čím podrobnější taková historie bude, tím napínavější je pro posluchače, protože kdyby se jen něco málo odehrálo jinak, než jak se to stalo, nenarodil by ses!Vsadím se, že existuje tisíc maličkostí, které by všechno poskládaly dohromady úplně jinak, a ty bys neměl ani nepatrnou šanci.

Anebo, kdybych si měl vypůjčit moudrá slova svého táty:Život je gigantická loterie, v níž jsou viditelné jen vítězné losy.

Ty, jenž nyní čteš tuto knihu, jsi taky vítězný los.

--------------------------

Dívej se na svět, Georgu, prohlížej si ho, dokud ses ještě nenabifloval příliš mnoho pouček z fyziky a z chemie. V tomto okamžiku běží obrovská stáda divokých sobů přes větrem bičovanou Hardangerviddu. V Camarque, mezi dvěma rameny delty řeky Rhóny, hnízdí stovky růžových plameňáků. Neodolatelná stáda elegantních gazel běží africkou savanou. Tisíce a tisíce tučňáků spolu klábosí na ledovém pobřeží Antarktidy a nemají se špatně, líbí se jim to. Ale není důležité jen množství Osamocený zamyšlený los vystrkuje hlavu z jehličnatého lesa ve východním Norsku. Před rokem se jeden odvážil až do naší ulice. Na chatě na Fjellstlen běhá v panice vyděšený lumík kolem dřevníku.

Boubelatý tuleň pleská ocasem do vody mezi ostrůvky u Tonsbergu.

Nechoď na mě s tím, že příroda není zázrak. Neříkej mi, že svět není pohádka. Ten, kdo to nepochopil, si toho možná všimne až těsně předtím, než se pohádka bude chýlit ke konci. Pak člověk dostane poslední šanci strhnout si klapky z oč~ poslední příležitost protřít si oči úžasem a oddat se tomuhle zázraku, se kterým se teď loučí a musí ho opustit.

Snad chápeš, co se tu snažím vyjádřit, Georgu. Nevím o nikom, kdo by se s pláčem loučil s Euklidovou geometrií nebo periodickým systémem prvků. Nikdo neuroní ani slzu proto, že se odpojil od internetu nebo zapomněl násobilku. Člověk se loučí se světem, s životem, s pohádkou. Pak se loučí i s okruhem lidí které má doopravdy rád.

Občas mě napadá, že bych si přál žít před vynálezem násobilky a rozhodně před obdobím rozvinuté moderní fyziky a chemie, tedy ještě než jsme všechno věděli - chtěl bych zažít ČISTÝ; KOUZELNÝ SVĚT! Ale přesně tak před sebou vidím svět v tuto chvíli, kdy sedím před obrazovkou počítače a píšu ti tyto řádky. Sám jsem vědec a nestavím se k žádné vědě odmítavě, ale zároveň mám mytické, skoro animistické chápání světa. Nikdy jsem nedovolil Newtonovi nebo Darwinovi, aby setřeli pel z mystérií života.

Inspirující myšlenky...

Což je civilizace něco jiného než schopnost používat věcí, jež vymyslel někdo jiný? I když Mloci, řekněme, nemají svých vlastních myšlenek, mohou mít docela dobře svou vědu. Nemají sice své hudby nebo literatury, ale obejdou se bez nich dokonale; a lidé počínají shledávat, že to je od těch Salamandrů báječně moderní. Tak vida, už se může člověk u Mloků ledačemus učit – a není divu: což nejsou Mloci ohromně úspěšní, a z čeho jiného si mají lidé brát příklad, ne-li z úspěchu? Ještě nikdy v dějinách lidstva se tolik nevyrábělo, nebudovalo a nevydělávalo jako v této veliké době. Nic platno, s Mloky přišel do světa obrovský pokrok a ideál, který se jmenuje Kvantita. „My lidé Mločího Věku,“ říká se s oprávněnou hrdostí; kam by se hrabal zastaralý Lidský Věk se svou pomalou, titěrnou a neužitečnou páračkou, které se říkalo kultura, umění, čistá věda nebo jak! Praví, uvedomělí lidé Mločího Věku už nebudou mařit svůj čas hloubáním o Podstatě Věcí; budou mít co dělat jenom s jejich počtem a s hromadnou výrobou. Celá budoucnost světa je v tom, aby se pořád zvyšovala výroba i konzum; pročež musí být ještě víc Mloků, aby mohli ještě víc vyrobit a sežrat. Mloci jsou jednoduše Množství; jejich epochální čin je v tom, že jich je tak mnoho. Teprve nyní může lidský důmysl pracovat naplno, neboť pracuje ve velkém, s krajní výrobní kapacitou a rekordním hospodářským obratem; zkrátka je to veliká doba. – Co tedy ještě chybí, aby se za obecné spokojenosti a prosperity uskutečnil Šťastný Nový Věk? Co překáží, aby se zrodila kýžená Utopie, v níž by byly sklizeny všechny ty technické triumfy a nádherné možnosti, které se lidskému blahobytu a mločí píli otvírají dál a dál, až do nedozírna?
Karel Čapek, Válka s mloky