drzkou_na_rohozceKniha Ivony Březinové s drsným názvem Držkou na rohožce líčí osudy kluka Tonyho, který vyrůstal v dětském domově a teď, s dosažením plnoletosti, se těší, jak začne konečně žít podle svého.

Očem je kniha
Právě mu bylo osmnáct a má pocit, že si toho v životě zatím moc neužil. Z doby, kdy byl malý, si pamatuje jen hádky rodičů a hračku šaška, který vypadl z okna místo něj. A pak už jen děcák. Sedm vnucených sourozenců od tří do sedmnácti let. Vopruz. Tři tety a strýc, kteří ho pořád k něčemu nutí. Aby si po sobě uklidil, vynesl koš, umyl nádobí, chodil do učňáku… Vopruz, vopruz, vopruz! Ale teď bude všechno jinak. Je dospělý. Je samostatný. Je nadržený na ženský i na život tam… někde… ve velkém městě. Myslí si, že konečně začne doopravdy žít…

Držkou na rohožce
Ivona Březinová

Nakladatel: Daranus, 2010
Počet stran: 160, Vazba: Vázaný

Ivona Březinová
Ivona Březinová (1964) se narodila v Ústí nad Labem, kde vystudovala gymnázium a Pedagogickou fakultu UJEP, obor český jazyk – dějepis. Pak si splnila dětský sen a stala se spisovatelkou. Píše knihy pro děti a mládež všech věkových kategorií. Některé knihy se dočkaly i cizojazyčných vydání. Autorka je nositelkou několika literárních cen. V současné době vede Katedru tvůrčího psaní na Literární akademii Josefa Škvoreckého. V nakladatelství Daranus jí vyšla kniha psaná podle filmu Jana Tománka, Kozí příběh (2008), a kniha pro dospívající Držkou na rohožce (2010), která svým laděním navazuje na úspěšný triptych Holky na vodítku o problematice závislostí.
Více na www.brezinova.cz.

Ukázka z knihy
„Myslíte, že se vrátí?“ zeptala se Bohunka a nenápadně si ukazováčkem setřela vlhkost z dolních řas. Stejně se rozmazaly. Ta maskara, kterou pro ni Sváťa ze sousední rodiny prý ukradl, není kdovíjaký zázrak. Jestli ji fakt lohnul, tak za to riziko v supáči to snad ani nestálo, pomyslela si. A ona stejně žádnýho kluka nechce. Nikdy. Nanejvýš Tonyho. A i jeho jenom jako kamaráda.
„Tony? Ten, že by se vrátil?“ vyjel na Bohunku Gábin zbytečně prudce. „Na to zapomeň. Já, až mi za rok bude osmnáct, taky vezmu kramle hned ten den ráno.“
„Už aby to bylo,“ odsekla Gizela. Gábin byl její bratr, ale poslední dobou se moc nemuseli.
„Je vám tu tak zle?“ ozvala se teta Radmila tiše, aby nevzbudila malého Rendíka a Milku, kteří jí znaveně usnuli v náručí. Tihle dva jsou ještě zlatíčka. Hlavně Rendík. Z kojeňáku ho sem převezli před půl rokem. Kolem pravého oka má výraznou pigmentovou skvrnu, která ho na první pohled hyzdí. Ale Radmila už si zvykla a Rendík jí připadá jako krásné dítě. I Milka prohlásila, že Renda vypadá jako roztomilé štěňátko z jedné obrázkové knížky. Určitě by ho měla ráda i jeho máma, kdyby se ho hned po porodu nevzdala. Už je to tři a půl roku. Prý pořád jen plakala a tvrdila, že s takovým dítětem nemůže žít. No, a tak s ním nežije. Žijeme s ním my, ani k adopci ho nikdo nechtěl.
„Je nám tu skvěle,“ sekla Gizela odpověď, ale usmála se přitom docela přívětivě, takže Radmila si nebyla jistá, nakolik je ironie v jejím hlase opravdová.
„Na, dej ho do postele podala spícího chlapečka dívce.
„Tak pojď, pinďo,“ vzdychla Gizela. Pro jejích patnáct let byl Renda jen přítěží. Na panenky už byla velká a k mateřským citům ji to ještě netáhlo.
Škoda, že to s Idou tak dopadlo, bleskla hlavou Radmile řezavá vzpomínka. Ale to už se jí na klíně zavrtěla Milka, dlouhé hubené nohy jí sklouzly na zem a polekanýma očima se rozhlédla po obývacím pokoji.
„Kde je Tony?“
„Šel žít,“ poučil ji Gábin.

Inspirující myšlenky...

Myšlení umělce pracuje horečně, přímo zběsile a mnohem rychleji a citlivěji než u jiných lidí. Řekněme, že zatímco většina lidí má 10 vjemů za minutu, umělec jich má kolem 60 anebo 70. A právě proto spisovatelé tak často pijí nebo užívají prášky: aby se zklidnili a utišili na chvilku tu šílenou mašinu, která se bez zastávky žene vpřed. Vím, že to dělal můj přítel dramatik Tennessee Williams. Musel užívat sedativa a pít, protože jeho mysl byla jedna z nejvnímavějších a nejhorečněji pracujících na světě. Nemohl proto ani spát.
Truman Capote (1924 – 1984)