paver_zradce150.jpgPravěká báj, patřící k nejvýraznějším dílům britské prózy pro mládež v posledním desetiletí, pokračuje pátou částí.
Vůle pomstít Tuleního bratránka Bala, který zahynul rukou krutého vraha kvůli zbývajícímu ohnivému opálu, v ní žene čtrnáctiletého Toraka aspoň zčásti odčinit, co tak trestuhodně zanedbal.

Zatímco v předchozím dobrodružství osiřelý syn Vlčího čaroděje nadaný silou toulavého ducha na vlastní kůži poznal pocity štvance, teď proniká se svými nejvěrnějšími - čtyřnohým zvířecím průvodcem Vlčkem a Havraní dívkou Renn - jako rozlícený mstitel do nitra Hlubokého hvozdu. Jenže jeho obrovitý soupeř si honičku náramně užívá a zamýšlí něco daleko rozsáhlejšího, protože vlákal místní klany Zubrů a Koní do zákeřné hry o to, kudy se vlastně bude jejich svět napříště ubírat. Jsou však hněv a hlad po odplatě dobrými rádci, nebo spočívá lidskost a splacení dluhu mrtvému příteli v něčem jiném?


Letopisy z hlubin věků 5 - Zrádce přísahy
Michelle Paverová

Přeložila Jana Jašová
Vyd. Euromedia – Knižní klub, 2009

UKázka z knihy

Šlacha se Vlčkovi zařízla do přední tlapky. Krvácelo to jen trošku a ani to moc nebolelo, ale Torak trval na tom, že mu to musejí natřít mastí z rozdrcených řebříčkových lístků smíchaných s hrachem. Donutil Renn, aby ji vytáhla ze svého váčku s medicínou.
„Vždyť si to stejně olíže,“ bránila se. Vlček to ostatně zanedlouho udělal.
Jenže to už bylo jeho bráškovi jedno. Sám se po tom zákroku cítil trochu líp a vůbec se nezajímal, jestli to pomáhá i Vlčkovi.
Vždyť tu šlachu málem přehlédl. Co kdyby ji přehlédl doopravdy a Renn i Fin-Kedinn by pykali za jeho nepozornost? Jen z té představy se mu zvedl žaludek. Stačí jedna jediná chyba – a následky člověk ponese až do konce svých dní.
Přidřepl u břehu, rozdrtil v dlaních namočenou mydlici a umyl si ruce.
Vzhlédl k Fin-Kedinnovi a zjistil, že ho náčelník Havranů upřeně pozoruje. Byli tu sami. Vlček se odběhl napít na mělčinu a Renn už seděla ve člunu.
Nevlastní otec mu opláchl ruce vodou z vaku. „Neboj se o mě,“ poznamenal.
„Musím,“ namítl Torak. „Saeunn to myslela vážně.“
Vůdce Havranů pokrčil rameny. „Jen to jen znamení. Člověk přece nemůže žít a pořád si lámat hlavu s tím, co by se mohlo stát.“ Přehodil si vak s vodou přes rameno. „Vyrazíme.“
Dlouho do noci sledovali při plavbě Vlčka, který běžel po břehu proti proudu Černé. Vyspali se pod obrácenými loděmi a před úsvitem se znovu vydali na cestu. Když se i druhý den překulil k večeru, Hvozd se začal zlověstně stahovat kolem nich. Břehy Černé tu obklopovaly ostražité smrky s kmeny obalenými lišejníkem, a dokonce i listnaté stromy, které byly zjara ještě holé, se tvářily bděle. Jen poslední podzimní listí na větvích dubu ševelilo ve větru a čerstvé pupeny na větvích jasanů trčely k nebi jako droboučké černé oštěpy.
Zakrátko se před nimi vynořily kopce, tvořící hranici Hlubokého hvozdu. Torak se k nim dostal už předminulé léto, ale tehdy k nim došel víc ze severu. V těchto místech byly jejich vrcholky strmější a kamenitější a jejich příkré šedivé stěny vypadaly, jako by je rozsekla obří sekyra. Vytrvalé skřeky černých tetřevů se od nich odrážely jako burácení padajících balvanů.
Když se začalo stmívat, skočil Vlček do řeky. Když přeplaval k protějšímu břehu, vytřásl si z kožichu vodu a rozběhl se do hloubi lesa. Dvakrát se vrátil a bezradně očichával bahno na jeho okraji.
Trojice mezitím připlula na mělčinu a Torak bez meškání vyskočil, aby prozkoumal zmatenou stopu. Nebylo divu, že z ní byl jeho bráška tak na rozpacích: nedávno se v ní vyválel divočák.
„Tohle není Thiaziho,“ prohlásil nakonec. „Vidíte tu patu? Není hluboká. Jako by váha spočívala spíš uprostřed chodidla.“
„Takže šel někdo s ním?“ podivila se Renn.
Stopař si strčil palec do pusy a zadumal se. „Ne. Thiaziho stopa je tmavší. Přes tuhle druhou lezl brouk, ale přes Thiaziho ne. Ať to byl, kdo chtěl, šel tudy dřív.“
Vtom Vlček něco ucítil. Renn a Fin-Kedinn vylezli ze člunů a všichni tři následovali zvíře do úžlabiny, jejímž dnem protékal potok, který se o kus dál vléval do Černé.
Asi po dvaceti krocích se chlapec zastavil.
Z bláta na něj křičela stopa: vyzývavě, drze. Tady jsem! Thiazi ji tam vtlačil tak, aby ji nikdo nepřehlédl.
„Dubový čaroděj,“ zamumlal vůdce Havranů.

Fantasy pro mládež – nové knihy

John Carter z Marsu aneb mezi dvěma světy filmu a knihy

Prvního března 2012 vstoupí do českých multikin a jistěže i do zbývajících „normálních“ biografů filmová adaptace ví...

Nový policista objevil v Irsku paralelní světy

Policista je knížka prodchnutá láskou k Irsku, k jeho přírodě, mytologii a folkloru a k jeho tradiční hudbě a tanci, jejíž ...

Philip Pullman. Hodinový strojek je jedinečný světový bestseller na několik natažení

Mistrně promyšlený a propracovaný příběh, který využívá rámec klasické pohádky. Vyprávění začíná pohádkovou formul...

Strom duchů. Jedinečný Raye Bradbury nejen pro fanoušky Joe Pipkina

Ray Douglas Bradbury (1920-2012) byl nejen geniálním stylistou a tvůrcem Marťanské kroniky a 451 stupňů Fahrenheita, nýbrž i d...

Kostičas, první díl temně pohádkové série z budoucnosti

První díl plánované sedmidílné pohádkově laděné série Kostičas je příběhem, který začíná v roce 2059 v zemi, kde vl...

Inspirující myšlenky...

Historický román není odborná příručka, ale na druhou stranu není možné současného hrdinu převléknout z džínů do brnění a myslet si, že tak se historický román píše. Lidé dříve jinak mysleli, měli jiné hodnoty, zkušenosti, existovala jiná struktura společnosti, a to vše se musí v příběhu odrazit. Proto se vždycky snažím o co nejdokonalejší kulisu, aby se čtenář prostřednictvím příběhu opravdu přenesl do středověku. Formální stránce psaní přikládám nesmírně veliký význam. Co se týká hrdinů, všechny příběhy spojuje postava vzdělaného a čestného rytíře Oldřicha z Chlumu, královského prokurátora a správce hradu Bezděz. Tahle postava je samozřejmě vymyšlená, neboť z poloviny 13. století, kdy se příběhy odehrávají, máme dochováno jen minimum pramenů, v nichž by se objevovala jména královských úředníků. Skutečné soudní protokoly se objevují až o dvě stovky let později. I když je samozřejmě jméno mého literárního hrdiny fiktivní, snažím se, aby vystupoval tak, jak by člověk v jeho postavení opravdu ve středověku jednal. Ale znovu opakuji, jde o román, nikoli o historickou studii. Pokud autor vytvoří literárního hrdinu a čtenáři ho přijmou, pak automaticky má vůči svým čtenářům určitou odpovědnost. Stejně jako je nemyslitelné, aby Vinetou lhal, tak ani můj Oldřich z Chlumu nemůže ustoupit zlu, nemůže utéct z boje a nemůže být nevěrný své manželce Ludmile. Historickou detektivku považuji tak trochu za pohádku pro dospělé. Základní atributy jsou totiž stejné. Dobro bojuje se zlem a nakonec zvítězí. V tom vidím velikou přednost beletrie, protože skutečná historie je někdy krutá a často i smutná, ale spisovatelé by měli dávat lidem radost a víru.
Vlastimil Vondruška, spisovatel a historik