mytus zvany stinadlaRoku 2010 vyšla dodnes diskutovaná práce Miloše Dvorského (patrně jde o pseudonym) Mýtus zvaný Stínadla. Roku 2011 se dočkala druhého, rozšířeného vydání a my si nyní proberme tematiku díla prostřednictvím srovnání obou počinů. Takže: první verze měla 238 stran, nová má „jen“ o 16 stránek. Jakých?

 

Např. na zadní obálce knihy bohužel přibyla slova přehnaně bombastické chvály a vztahují se právě k prvému vydání.
„Je to skvělé dílo!“ rozplývá se filmový režisér Petr Kotek a světově uznávaný karikaturista Ivan Steiger opojen dodá: „Vždycky, když přijedu do Prahy, čeká mě na nočním stolku stínadelský mýtus, a pokaždé se při čtení raduji.“ „O historii Foglarova stínadelské světa zřejmě dosud nikdo tak obsáhle nenapsal,“ pokračuje v adoraci i Jáchym Topol a rovněž skautský propagátor Foglara Jiří „Pedro“ Zachariáš prý „velmi oceňuje kvalitu, zasvěcenost a ponor do problému“. Reklamy uzavírá nakladatel Jiří „Jura“ Stegbauer oceňující Dvorského zpracování, které „ve většině aspektů“ odpovídá vysokoškolské diplomce. Ještě níže pak knížku doporučuje dlouholetý zaměstnanec tzv. Pražské pobočky Sdružení přátel Jaroslava Foglara Petr „Best“ Molka, ale přejděme už ke skutečně podstatným rozdílům.

Fotodokumentace - rozdíly
Rozdíly vězí ve fotodokumentaci a kupř. na str. 36 tedy přibylo foto náklaďáku firmy Oskar Stein, ve které mladý Foglar pracoval.
Na straně 60 nového vydání zase najdete sugestivní barevný snímek uličky ústící do dvora Anenského kláštera, hotové to části Stínadel, a další fotka zachycuje pověstné rváče z Petrské čtvrti (str. 111). Na str. 87 přibyl i záběr z předválečné filmové verze maďarské knihy Ference Molnára (1878-1952) Hoši z Pavelské ulice (1907).

Novými zdroji při psaní se tajemnému autoru staly např. Staropražské vzpomínky (1946) L. L. Žižky,
ale zase tolik z nich nezískal. Na str. 46 druhého vydání najdeme zato krátkou vsuvku na téma Foglarova pábitelského tvrzení, že prý kdysi skutečně „náhodou potkal partu výborných chlapců, kteří o úžasná dobrodružství zakopávali na každém kroku,“ což tedy asi měly být vzory Rychlých šípů. Nu, a na str. 51 autor doplnil informace o fotografiích dotyčného klubu, jež Janu Fischerovi po válce posloužily při kreslení. Vzhledem k těm snímkům byl, zvíme, Mirkem Dušínem jistý František Himl z 212. čtenářského klubu Mladého hlasatele „Kamarádi“ založeného na jaře 37, ale 7. května 1945 tento mladík bohužel padl v pražském povstání.

Na str. 84 ale přibylo to nejpodstatnější: reference o tvrdosti chlapeckých bitev na Otavě, které si Krškův a Slavíčkův dávný snímek Kluci na řece (1944) notně zidealizoval. K tomu se ale hlavně dovíme o poválečně klučičím soupeření Vinohrad a Vršovic i podobných sporech Košíře versus Smíchov. Ano, i mezi těmito čtvrtěmi tedy probíhaly obdoby Foglarovy Rozdělovací třídy.

A co ještě víc? Spekulace?
Nu, na str. 107 Dvorský spekuluje i o předobrazu autobiografické Foglarovy povídky První ze Žantovky (1964) a hned na straně 109 přibyla překvapivá vícestranná pasáž těžící ze vzpomínek Waldemara Matušky (1932-2009). Taky ona se týká bujných bitev kluků, a to těch z Petrské čtvrti.

Kde jsou ta slavná místa?
Petrská čtvrť je území kolem stejnojmenného pražského kostela a věže, ale i náměstí, přičemž zdejším chlapcům „náležel“ jako nášup ostrov Štvanice. A s kým bojovali? Inu, hned na tři strany. Jednak s rabiáty ze čtvrti Na Františku, za druhé s kluky z Letné, která ležela na opačném břehu Vltavy, a konečně, což je nejzajímavější, prostě s hochy navštěvujícími školu v Masné ulici, přičemž v posledním případě hovoříme o létech před válkou i během ní.

V mírnější podobě a s občasnými smíry se ale řevnivost „Petráků“ táhla i léty dlouho po válce a souvisela hlavně s pozvolným opuštěním (a demontáží 1946-47) řetězového mostu, který se nacházel na místě dnešního Štefánikova mostu.
Kupř. s „Masňáky“ se ale Petráci pasovali ještě koncem let padesátých, jak na to vzpomíná zmiňovaný už Ivan Steiger, a jeho líčením vítězství šedesáti Petráků nad Františkány na vltavské náplavce na podzim 1947 se tedy stal dalším novým spoluautorem Dvorského knihy i tento karikaturista:
Ta nejobávanější klukovská sebranka však bydlela v klášterním dvoře Na Františku, vzpomíná tajuplně. Mezi hromadami uhlí, brambor a odpadků, a mezi rozbitými dvoukoláky, to vypadalo divoce i chudě. Koně se volně potulovali, kozy taky, a prádlo se pralo ve dvoře v neckách a sušilo se před domy. Na každém metru tam číhala na vetřelce rvačka a v těch bojích byla důležitá znalost sklepů i jejich propojení, pozůstatku války, kdy sloužily jako úkryt při bombardování.

A tak se dalo z našeho sklepa proběhnout až k poštovním stájím, zmizet v Biskupském dvoře a objevit se třeba na Poříčí anebo na svatopetrské faře! Šlo ovšem o kluky střežená tajemství, jež umožňovala vpadnout vetřelcům překvapivě do zad anebo zmizet policajtům.
Tolik Ivan Steiger o té reálné válce s „Vonty“, nicméně Miloš Dvorský kromě toho rozšířil i kapitolu o létajících kolech. Ani nyní sice není úplně vyčerpávající a pomíjí kupř. létací kolo mága Aleistera Crowleyho, kterým se chtěl vznést nad jezero Loch Ness, ale na straně 143 zohlednil autor i připomínku Jana Machálka vztahující se k dávnému šikulovi z vesnice Střílky na Hané. Dle dobového tisku tu roku 1932 žil třináctiletý hoch Machaník, který se vznesl v sedle vlastnoručně zdokonaleného bicyklu poté, co jej opatřil vrtulí napojenou na šlapadla. Poté, co dosáhl výšin pět metrů, hoch si namlátil – a Dvorský článek o něm přetiskl. Nejsem asi jediným, komu zavání novinářskou kachnou, ale co to mění na skutečnosti, že Foglara text inspiroval? Nic.

A co ještě víc? Text druhého vydání je nepatrně rozveden
i na stránkách 49, 53 a 83 a rovněž součet závěrečných Poznámek vzrostl z 607 o dvacet. Přibyvší pak pocházejí hlavně od zmiňovaného už „Pedra“ Zachariáše, ale třeba i od Milana „Alpína“ Lebedy (pozn. 510), a kupříkladu si všímají, že to byl pyšný Foglar osobně a sám, kdo slavné Hochy od Bobří řeky označil za „bibli české mládeže“. Nu, a poznámka 583 je zas dokladem jeho možná překvapivé inspirace v J. J. Rousseauovi i svébytnou poctou tomuto filozofovi. Pozn. 268 přibližuje pak i krajně svérázné „účetnictví“ firmy Stein.

Je foglarologie vědou?
Ptám se jen krátce poté, co jsem letos na Vinohradském hřbitově opět zapálil na spisovatelově hrobě svíčku.
Ano, a to přímo exaktní! odpovídám s úsměvem.

Fantasy pro mládež – nové knihy

John Carter z Marsu aneb mezi dvěma světy filmu a knihy

Prvního března 2012 vstoupí do českých multikin a jistěže i do zbývajících „normálních“ biografů filmová adaptace ví...

Nový policista objevil v Irsku paralelní světy

Policista je knížka prodchnutá láskou k Irsku, k jeho přírodě, mytologii a folkloru a k jeho tradiční hudbě a tanci, jejíž ...

Philip Pullman. Hodinový strojek je jedinečný světový bestseller na několik natažení

Mistrně promyšlený a propracovaný příběh, který využívá rámec klasické pohádky. Vyprávění začíná pohádkovou formul...

Strom duchů. Jedinečný Raye Bradbury nejen pro fanoušky Joe Pipkina

Ray Douglas Bradbury (1920-2012) byl nejen geniálním stylistou a tvůrcem Marťanské kroniky a 451 stupňů Fahrenheita, nýbrž i d...

Kostičas, první díl temně pohádkové série z budoucnosti

První díl plánované sedmidílné pohádkově laděné série Kostičas je příběhem, který začíná v roce 2059 v zemi, kde vl...

Inspirující myšlenky...

Život je stejně divná věc. Proč lidi ustavičně touží po životě? Je to hra, ve který žádnej člověk nevyhraje. Žít, to znamená do úmoru se dřít a snášet útrapy. Těžký je žít. V bolesti nemluvně vsaje první dech, v bolesti starej člověk vydechne naposledy a všecky jeho dni jsou plný trápení a zármutku. A přece klopejtá a potácí se do otevřený náruče smrti s hlavou otočenou dozadu a zápasí až doposledka. A smrt je laskavá. Přece právě život a věci života člověku ubližujou. A přesto milujem život a nenávidíme smrt. To je hrozně divný.
Jack London: Ženská statečnost