muzi nenavidi zenyDalo by se už užít označení legendární trilogie Milénium Stiega Larssona, která dobyla krátce po svém vydání svět, získala novou podobu. Komiksovou. Tím získává na svou stranu další fanoušky, ty, co upřednostňují obraz před slovíčky. 

Ve dvou knihách za svými čtenáři se vypravil první román trilogie Muži, kteří nenávidí ženy. Knihu 1 (vyšla na jaře) doplnilo podzimní vydání Knihy 2. Konečně tedy víme, jak dopadl investigativní novinář, neúplatný Mikael u soudu, jak se pomstil tomu, kdo na něj nalíčil past, jak dopadlo jeho šťourání se v temné minulosti rodiny Wangerů… Zároveň se odkrývá podivné bytí  Lisbeth Salanderové, hackerky a velmi zvláštní osůbky, která se stala obětí zlovůle mocných. Jenže k tomu, abychom odhalili celý příběh mladé pronásledované ženy, musíme počkat na další díly trilogie, tedy pokud je chceme číst právě v komiksové podobě (my, co jsme přečetli knížky, už víme…).

V komiksu je hlavní složkou výpovědi obraz, jak jinak. Autorka scénáře, Denise Mina, zručně zahustila Larssonův text, vybrala nejdůležitější motivy a výtvarníkům připravila jedinečný „materiál“ k ztvárnění.
Vše je dokonale vystiženo ve zkratkách, vše je připraveno tak, že stačí děj prostě nakreslit. I když pro čtenáře není jednoduché vyznat se v složitých vztazích románových protagonistů, brzy vplujete do příběhu a přes málo slov „vyčtete“ vše potřebné. Pro důkladnější pochopení příběhu však doporučuji, přece jen nahlédnout do předlohy či si aspoň poslechnout audioknihu. Díky nutné zkratce totiž ne vše může být vypovídající. Nicméně autorka scénáře velmi dobře vybrala vše podstatné a příběh seškrtala do působivé strhující formy. Musíme jenom umět číst z obrázků…

Milénium patří k fenoménům krimi literatury dnešních dnů a jeho komiksová podoba tuto skutečnost podtrhuje.
Navíc nové zpracování původního díla ukazuje, že z jednoho zdařilého strhujícího příběhu lze „vytěžit“ maximum, že lze uspokojit všechny: ty kdo rádi čtou, naslouchají, čtou si v obrázcích či raději sledují filmové ztvárnění. Stieg Larsson se trefil do vkusu snad všech fanoušků krimirománů a Denise Mina s Leonardem Manco a Andreem Mutti jeho příběh umně zpřístupnili i těm, co souvislé texty dvakrát nemusí.

Denise Mina
je skotská autorka detektivek a divadelních her. Její prvotina Garnethill získala ocenění Dýka Johna Creaseyho (John Creasey Dagger). Čtenáři ji také znají jako autorku komiksové série Hellblazer společnosti DC Comics a grafického románu A Sickness in the Family

Leonardo Manco
je argentinský komiksový autor a kreslíř. Je známý svým temným, zrnitým stylem. Pracoval mimo jiné na sériích Blaze of Glory, Apache Skies, Deathlok a Hellblaze.

Andrea Mutti
navštěvoval Mezinárodní školu komiksu v Brescii. Dosud pracoval výhradně pro francouzský trh a je známý svou prací na sériích DMZ a The Executor společností CD Comics a Vertigo.

Muži, kteří nenávidí ženy. Kniha 2 / Podle románu Stiega Larssona napsala Denise Mina a ilustrovali Leonardo Manco a Andrea Mutti.
Přeložil Luděk Janda / Nakladatelství Host, 2013

Komiks pro mládež – nové knihy

Jedinečná Zlatá kniha komiksů Vlastislava Tomana

Tomanovy obrázkové seriály nejsou ryze filmové, ale sestávají obvykle z pravidelných políček, jak je známe třeba z Rychlých...

Dějiny československého komiksu 20. století. Dva díly

Za poslední léta vyšlo publikací o komiksu celkem slušný počet. Zdá se, že tento projekt je komplexní, zařazený i do světo...

První knižní vydání Pištěkova komiksu 10 000 mil na vzdorujících strojích

Držitel Oscara Theodor Pištěk (*1932), jehož pradědečkem je malíř František Ženíšek (1849-1916) a jehož stejnojmenný tat...

Biografický román Divoši. Vynikající komiks Lucie Lomové nejen o Albertu Fričovi

Kreslený biografický román vycházející ze skutečných událostí, jak je ve svých zápiscích zachytil mladý cestovatel a bota...

Inspirující myšlenky...

Filmům zpravidla schází tajemství, tato nezbytná složka každého uměleckého díla. Scenáristé, režiséři i producenti dbají velmi pečlivě na to, aby neporušili náš klid, a proto okno filmového plátna, které vede do osvobozujícího světa poezie, nechávají zavřené. Raději nás nutí zamýšlet se nad náměty, jež by mohly tvořit pokračování našeho všedního života, opakují tisíckrát tutéž zápletku, nebo nám dávají zapomenout na těžké hodiny každodenní práce. A toto všechno samozřejmě s požehnáním navyklé morálky, vládní i mezinárodní cenzury – s naprosto dobrým vkusem a s kořením bílého humoru i s jinými prozaickými imperativy reality.
Luis Buňuel, Do posledního dechu