seifert jaroslav portrait

Nositel Nobelovy ceny za literaturu napsal svou sbírku zpěvné intimní lyriky už jako zralý, zkušený a známý básník v roce 1954.

Citlivé vzpomínky na dětský svět a na maminku, která dokázala udělat domov krásným, oslovily nejednu generaci.
Prosté a jednoduché verše (např. Maminčina kytice, Mlýnek na kávu, Všední den, Dědečkův pohřeb, Vějíř, Krabice na čaj, Domov) opěvují nejen dětství, ale především dobrotu, krásu, práci i únavu maminky a mluví ústy básníka za mnohé z nás.

Po přečtení každý rozumný člověk pozná, kam má poslat odborníky z genderových neziskovek či Ministerstva školství, pokud vám budou podsouvat názory, že Seifert prosazuje genderově nevyvážené sterotypy.

maminka seifert


S ilustracemi Jiřího Trnky patří knížka do zlatého fondu české literatury a do pokladnice Albatrosu.

Seifert se v této sbírce vrací do svého dětství, vzpomíná na svůj domov, svou maminku a své mládí.
Postupně se kniha ubírá časově dál. Popisuje tíhu doby, na chudobu ve které on sa maminka žili. Všechny verše jsou však vyváženy čistou láskou a pocitem bezpečí.
Jeho básně popisují i maličkosti ze všedního života, že není těžké si je představit. Seifert nepoužívá žádné básnické přívlastky ani přirovnání, pouze pravidelný verš i rytmus. A v tom je je naprostá krása jeho veršů.

Maminka | Jaroslav Seifert | Ilustruje Jiří Trnka | Vydal Albatros 2008 | 11. vydání, v Albatrosu 8

První dopis mamince

Už vím, dám dopis na zrcadlo
či do košíčku na šití,
však žel dosud mě nenapadlo
co psát, jak dopis začíti.

Maminko moje milovaná,
a v zubech konec násadky,
přemýšlím; stránka nenapsaná
čeká a čeká na řádky.

Přeji Ti dnes v den Tvého svátku
- ve slově Tvého velké T -
no vida, už mám druhou řádku
a pokračuji ve větě:

štěstí zdraví – po t se píše ě –
a zdraví – a pak selhává
už nadobro má fantazie,
tak přízemní a kulhavá.

A trhám papír, muchlaje ho
- maminka stojí nad válem
a chystá něco voňavého –
tu v odhodlání zoufalém

přibíhám k ní, tiskne mě k sobě,
očima mlčky ptá se mě.
Pak zamoučené ruce obě
zvedly mě rychle se země.


Tatínkova dýmka


Tatínek kouřil z dýmky
vždy večer, než šel spát.
Vidím ho z měchuřinky
do dýmky tabák cpát.

Obláček namodralý
tiše se rozplýval,
to, co jsme milovali,
milovat budem dál.

Sedával na pavlači,
když se už setmělo,
a plamen sirky stáčí
posvítit na čelo.

Co by byl bez vzpomínky
náš život? Co by byl?
Obláčky z jeho dýmky
jsou nejhezčí z mých chvil.

Maminka však se zlobí,
ne zle, spíš jenom tak.
Tatínek totiž drobí
z pytlíčku na tabák.

A když mu dýmka chladne,
brání se nesměle.
Komupak nevypadne
trošičku popele.

Obláček namodralý
tiše se rozplýval,
to, co jsme milovali,
milovat budem dál.

Když stůně, dýmka leží
na okně pavlače.
A maminka jen stěží
nedá se do pláče.

A něžně k ní se sklání
a nic se neštítí.
A dnes jí nezavání.
Dnes voní po kvítí.

Hladí ji usmířena
a rdí se před námi.
Dýmka je posázena
samými perlami.

Obláček namodralý
tiše se rozplýval.
To, co jsme milovali,
milovat budem dál.

Všední den

Brambory jsou již napadrť!
Ta kamna! - Často říkávala,
že budou jednou její smrt.
A zatím kamna mile hřála.

Nemyslete, to nebyl hněv,
maminka měla strach, že zmešká.
Když skláněla se pro konev,
byla ta konev pro ni těžká.

Pak zlobila se s žehličkou,
protože v kamnech vyhasíná,
a do sklepa šla se svíčkou,
nebyla tenkrát elektřina.

A vždycky dvakrát měsíčně
od rána prala na pavlači.
A její ruce nesličné
bývaly potom hebké k pláči.

- Však ještě musím z podlahy
setříti špínu. Podej mýdlo!
A hadr! - Ten cár neblahý
kdes visel jako smutné křídlo.

Opřena o ně, chtěla jen
pár metrů výše z toho všeho.
- Stoupni si, chlapče, u kamen
a nešlapej mi do mokrého!

Když padlo šero na věci
a ještě jehlu vzíti chtěla,
neměla sil ji navléci.
Ruce jí klesly podél těla.

- Zas je tu noc už bezmála,
já nádobí mám ještě v dřezu!
A oknem z trati zavála
nahořklá vůně černých bezů.

Domov

Ty prosté věci, jež jsem miloval,
toužil jsem míti věrně kolem sebe.
A byl to ráj a já se o něj bál
a viděl jsem, že ztratím v nich kus nebe.

Okno mi řeklo: Jen se rozhlédni,
až odejdeš už cizí budu tobě.
Kyvadlo řeklo" Jdi, je k poledni.
A křížek na zdi: Sejdeme se v hrobě.

I dvířka kamen žárem zsinalá
v koutečku při zdi, kde se pěkně klímá,
tesklivě na práh za mnou volala:
Přijď ohřát se, kdyby ti bylo zima.
...  ...

Po letech klepu doma na dveře,
na prahu suk a vyšlapaná škvíra.
Ozvou se kroky? Kdo mi otevře?
Za dveřmi ticho, nikdo neotvírá.

Okno je kalné, prohnil jeho rám,
už netkví pevně v starém, vetchém zdivě.
Kyvadlo stojí, neví kudy kam.
Jen křížek na zdi čeká trpělivě.

Podíval jsem se v šero zrcadla
a poznal čas i cítil jeho tíži.
A v náruč té, jež v prach se rozpadla,
ten, který přišel, pomalu se blíží.

Básničky pro děti – nové knihy

Modré nebe. Básničky Františka Hrubína a ilustrace Josefa Čapka, poklad z tvorby pro děti

S básníkem Františkem Hrubínem se můžete projít celým rokem od jara do zimy. Vytvořil verše k obrázkům Josefa Čapka, kter...

Nebe, peklo, ráj. Básničky našich předních autorů jak je neznáte

Reprezentativní antologie si klade za cíl ukázat dětskému – a potažmo i dospělému! – čtenáři, že poezie není pouze „...

Jedna, dvě, tři, čtyři, pět. Blatného knížka básniček a říkadel s ilustracemi Lhotáka vychází po dlouhých letech v Albatrosu

Po dlouhých letech opět vychází knížka Ivana Blatného, která patří k těm nejkvalitnějším dílům české moderní poezie ...

Od žežulky k Mikuláši. Oblíbené básničky Josefa Václava Sládka

Básničky Josefa Václava Sládka patří ke klenotům české poezie pro děti. Nový výběr Jany Čeňkové tak potěší všechny...

Začarovaný Tatrmánek, Jaroslava Vrchlického básničky pro děti

Jaroslav Vrchlický, autor více než osmdesáti básnických sbírek, se tentokrát představuje jako básník, který osloví i děts...

Inspirující myšlenky...

Pravdu má ten, komu je za pravdu dáno. Právo veřejně promlouvat s patřičným akcentem na „pravdivost“ tvrzeného, dává těmto promluvám punc opravdovosti a síly. A řečníkovi se dostává sluchu, i když říká hlouposti.
francouzský filozof Michel Foucault