halo_jacicku_mrazkovaTato knížka je vhodná pro děti od pěti let pro předčítání; srozumitelně a velmi poeticky vysvětluje dětem věci kolem nich. A je to především kniha o přátelství. Vyšla již čtyřikrát, poprvé v Albatrosu v roce 1972.

Daisy Mrázková (1923)
Uspořádala mnoho výstav. Její literární díla jsou přeložena do slovenštiny, angličtiny, němčiny, japonštiny, litevštiny a slovinštiny. " Životním osudem zůstává spjata se svým manželem, malířem Jiřím Mrázkem (1920). Já sám teď ale začnu uprostřed vlastního dětství. Roku 1971 mi bylo sedm, a ne hned, ale brzy poté mi matka-učitelka přinesla z městské knihovny mezi jinými i knížku Byla jedna moucha (1971) pojednávající o jisté Rudolfince. Kniha pak už zůstala neodmyslitelnou součástí mých tehdejších let…"
(spisovatel Ivo Fencl)

Haló Jácíčku |  | Daisy Mrázková | Albatros, 1972
|

Ukázka z knihy Haló Jácíčku:

Mami, proč jsi mi neřekla
Když Jácíček malounko vyrostl, šel poprvé sám ven.
Prolézal trávou…
Tráva v lese, to není jen tak. Tráva je plná květin a tajemství a malinkých smrčků a pavučin a zvláštních věcí.  Zajíček tam dlouho pozoroval něco Velmi Krásného Bílého (nevěděl, že je to suchopýr) a pak zase něco Zvláštního Hrozného Modrozeleného (to byla odpočívající modrá vážka) a kousek dál zase něco Úplně Strašného Neuvěřitelného… (což byla malá žába). Díval se, díval a byl rád, když byl z trávy venku…
Dostal se k potůčku a stál a poslouchal bublání a díval se, jak se ve vodě míhá slunce po zlatém písku. Zítra sem přijdu a prozkoumám, co je to zlaté, umínil si. Dnes nemám čas.
A pomalounku skákal po mechu, až se dostal na kraj lesa a tam zůstal stát na mezi a díval se do kraje. Nabral nosíčkem vůni schnoucích třešňových květů, kterých tam bylo naváto, prohlédl si modrou oblohu, nastavil tvář slunci.
Škoda, že nejsem lepší, pomyslel si, když tak viděl ten krásný svět.
Ale co se dalo dělat. Byl, jaký byl, a za chvilinku drobnými skoky zmizel zase v trávě.


A šel po šedých kamenech, horkých od slunce, a prolezl mateřídouškou a kolem velikého keře ostružin. A tam uviděl borovici… velkou, černou s větvemi, které byly skoro červené, a na borovici dole na kmeni seděla nejmenší, nejhezčí veverka, jakou si člověk může představit.
Byla také poprvé venku z hnízda. Její máma Jácíčkovi řekla:
„Vidíš, to je naše Veverka, a ty si s ní budeš chodit hrát!“ A Jácíček, jak když do něj střelí, trhl sebou a utíkal, ne že by CHTĚL být pryč, ale protože měl TAKOVOU radost, že nevydržel jen tak obyčejně stát.
Přiběhl domů udýchaný:
„Mami, proč jsi mi neřekla, že je svět TAK krásný?“
Ale máma neřekla, proč neřekla. Možná že to ani neuměla. Mámy mají moc práce.

Inspirující myšlenky...

Upřímně řečeno, Otče, prodloužená budoucnost mě neláká. Musela by mít smysl. Občas pochybuji, že život sám má smysl. Je-li to tak, byl by prodloužený život ještě nesmyslnější. Pro delší život bych potřeboval mnohem pádnější důvod... Viděl jsem, jak všechny národy sílí, ale ne v moudrosti, ale v nízkých vášních a touze po ničení. Viděl jsem, jak sílí moc jejich strojů, až se jediný ozbrojený muž vyrovnal celému vojsku. Zjevila se mi doba, kdy lidé, opilí svou zručností ve vraždění, tak běsnili po celém světě, že každá kniha a každý poklad byly odsouzeny k záhubě. Ta vize byla tak jasná a silná, že jsem se rozhodl shromáždit co nejvíce výtvorů krásy a kultury a ochránit je před zkázou, ke které svět spěje. Ztraceny obzor (1938), James Hilton