jupi jdeme do sveta frankovaDívku na koštěti asi znáte. A možná, že jste viděli i televizní seriál Ohnivé ženy nebo jste četli Čarodějnici bez koštěte. Pak tedy víte, že autorka Hermína Franková píše pro mládež, pro dospělé a nyní i pro osmi až desetileté děti.

Chcete vědět, co mají ve svém znaku města Tábor, Třeboň, České Budějovice, Český Krumlov, Horní Planá, Vodňany, Písek, Blatná, Milevsko, Bechyně, Jindřichův Hradec, Soběslav?
Dozvíte se to v dobrodružném vyprávění z cest dvou neobvyklých cestovatelů a to: oživlé mořské panny, která s váhou v ruce vítala příchozí do lékárny a protější dřevěné postavy Turka, který zas uváděl lidičky do krejčovství. Jak se stalo, že se dali na pouť jihočeskými městy a kolik toho zažili, koho zajímavého potkali a hlavně, kolik legrace si zažili, to už si musíte přečíst sami. A až půjdete starými uličkami měst se starými domy, určitě si jich budete více všímat, jestli nemají znamení a co na nich všechno je.

A nebyla by to Hermína Franková, kdyby neprobouzela fantazii čtenáře a jeho vlastní představy.
Ilustrace Lucie Dvořákové všechno krásně doplňují, je vidět, že tam všude také byla. Takže malí čtenáři vzhůru na cesty!

O čem je knížka "Jupí, jdeme do světa!"?
Nad lékárnou visí krásná mořská panna a protější módní salón zase střeží dřevěný Turek. Oba by se chtěli dozvědět plno věci. Třeba jaké to je smát se až se třesou stojatky- tak se směje mladý pan lékárník- nebo mít hlad jako paní švadlena, která věčně drží dietu. Proto by se potřebovali trochu rozhlédnout po světě. Jednoho dne se jim přání splní. Na svých toulkách nejen poznají, co je třeba děsný strach , ale taky jak vypadá noční mejdan a spřátelí se s nebojácným lékařem v důchodu, který pracoval v Austrálii, taky s divokým kancem básníkem nebo s andělem, který uspořádá večírek na náměstí a….

Jupí, jdeme do světa! / Turek a mořská panna na cestách / Hermína Franková / ilustrovala Lucie Dvořáková / Vydalo nakladatelství Simuraka, 2014

dvorakova jupi

Inspirující myšlenky...

Historický román není odborná příručka, ale na druhou stranu není možné současného hrdinu převléknout z džínů do brnění a myslet si, že tak se historický román píše. Lidé dříve jinak mysleli, měli jiné hodnoty, zkušenosti, existovala jiná struktura společnosti, a to vše se musí v příběhu odrazit. Proto se vždycky snažím o co nejdokonalejší kulisu, aby se čtenář prostřednictvím příběhu opravdu přenesl do středověku. Formální stránce psaní přikládám nesmírně veliký význam. Co se týká hrdinů, všechny příběhy spojuje postava vzdělaného a čestného rytíře Oldřicha z Chlumu, královského prokurátora a správce hradu Bezděz. Tahle postava je samozřejmě vymyšlená, neboť z poloviny 13. století, kdy se příběhy odehrávají, máme dochováno jen minimum pramenů, v nichž by se objevovala jména královských úředníků. Skutečné soudní protokoly se objevují až o dvě stovky let později. I když je samozřejmě jméno mého literárního hrdiny fiktivní, snažím se, aby vystupoval tak, jak by člověk v jeho postavení opravdu ve středověku jednal. Ale znovu opakuji, jde o román, nikoli o historickou studii. Pokud autor vytvoří literárního hrdinu a čtenáři ho přijmou, pak automaticky má vůči svým čtenářům určitou odpovědnost. Stejně jako je nemyslitelné, aby Vinetou lhal, tak ani můj Oldřich z Chlumu nemůže ustoupit zlu, nemůže utéct z boje a nemůže být nevěrný své manželce Ludmile. Historickou detektivku považuji tak trochu za pohádku pro dospělé. Základní atributy jsou totiž stejné. Dobro bojuje se zlem a nakonec zvítězí. V tom vidím velikou přednost beletrie, protože skutečná historie je někdy krutá a často i smutná, ale spisovatelé by měli dávat lidem radost a víru.
Vlastimil Vondruška, spisovatel a historik