rozpustila_ozvenaJak vypadá ozvěna? A máte si s dětmi chuť přečíst příběh až téměř detektivní? Pak vás jistě osloví kouzelná knížka Ivony Březinové Rozpustilá ozvěna. Na svých téměř šedesáti stranách vás příjemně naladí i něžné typické ilustrace Heleny Zmatlíkové.

Samotný příběh je napínavý od začátku do konce,

opravdu je to taková detektivka pro děti. Na začátku příběhu se totiž ztratí malá holčička Justýnka. Navíc velmi zvláštním způsobem. Justýnka totiž nejdřív vběhne pod tramvaj a chudák ten tramvaják! Je vyděšený až běda…

„Rozechvělým hlasem jim vylíčil situaci a poprosil o urychlené poslání záchranky. Pak znovu vyskočil z tramvaje a hnal se zpátky k ležícímu děvčátku. Jenže… jenže holka už tam neležela. Ani na dlažbě vedle kolejí, ani o kus dál v trávě, nikde. Prostě byla fuč. Vedle tramvaje se zmateně kutálel jen barevný nafukovací míč, jak si s ním vítr pohrával ze strany na stranu.

„Ale to přece…“ vydechl pak Karas nevěřícně a pak zděšeně zakřičel: „Kde je? Kde je!!!“
„Je… je… je…zaznělo odkudsi ze skal Orlích hor, které se tyčily nad siluetou zámku obklopeného parkem.“

A už je na scéně i ta rozpustilá ozvěna, o které se dozvíme, nejen to, jak vypadá, ale také kde bydlí,

co má nejraději, s čím s nejraději hraje a jak vlastně mluví se svým okolím… Ostatně je to hodně rozpustilá ozvěna, jak se dozvíme z jejích malých epizod, kterými často zapříčiní hodně veselá nedorozumění, dokonce i do telefonu se Albína Blanka vejde… Ozvěna se totiž jmenuje opravdu hezky, co říkáte?

Příběh nás zavede do zmiňovaných Orlích hor,
kde se bude hodně a hodně lidiček snažit najít ztracenou Justýnku, hledat ji bude i dědeček její kamarádky, navíc dědeček, který má doslova detektivní schopnosti. No, kdoví, jestli zrovínka on bude tím, kdo Justýnku nakonec vypátrá?

Téměř hororové scény v zámeckém hotelu…
Chcete se bát? I na strach v příběhu dojde a nebude to jen strach o ztracenou Justýnku. Jak jsem již řekla, je tu téměř nefalšovaná detektivní zápletka a za všechno může, světe div se, milující tatínek malé Justýnky. Slíbí totiž ve svém zoufalství nálezci celý svůj obchod se smíšeným zbožím, který provozuje. A jak všude, i tady se najde mnoho vykuků, kteří samozřejmě mají zájem nikoliv na nalezené Justýnce a dobrém konci, ale na nalezené Justýnce a obchůdku. Všechno se to ještě hezky zamotá…

„Albert už chtěl s úklonami z ředitelova pokoje vycouvat, opravdu se cítil unavený a chtěl si jít lehnout. Vtom mu však pod bradou zaplála svíčka a na prsa mu mířila ředitelova pistole.

„Rozsviť, nebo střelím,“ procedil Plechatý mezi zuby tak tiše, že se na to tentokrát nic neozvalo.
„A… ano, pane, ale asi vypadly jističe, musím je jít nahodit,“ blekotal Albert vyděšeně…“

Jaký je konec?
Ten určitě neprozradím, jen vám řeknu, že bude trošku kouzelný. A hlavně dobrý…

Rozpustilá ozvěna | Ivona Březinová | Ilustruje Helena Zmatlíková | Vydal Artur, 2006

Inspirující myšlenky...

Historický román není odborná příručka, ale na druhou stranu není možné současného hrdinu převléknout z džínů do brnění a myslet si, že tak se historický román píše. Lidé dříve jinak mysleli, měli jiné hodnoty, zkušenosti, existovala jiná struktura společnosti, a to vše se musí v příběhu odrazit. Proto se vždycky snažím o co nejdokonalejší kulisu, aby se čtenář prostřednictvím příběhu opravdu přenesl do středověku. Formální stránce psaní přikládám nesmírně veliký význam. Co se týká hrdinů, všechny příběhy spojuje postava vzdělaného a čestného rytíře Oldřicha z Chlumu, královského prokurátora a správce hradu Bezděz. Tahle postava je samozřejmě vymyšlená, neboť z poloviny 13. století, kdy se příběhy odehrávají, máme dochováno jen minimum pramenů, v nichž by se objevovala jména královských úředníků. Skutečné soudní protokoly se objevují až o dvě stovky let později. I když je samozřejmě jméno mého literárního hrdiny fiktivní, snažím se, aby vystupoval tak, jak by člověk v jeho postavení opravdu ve středověku jednal. Ale znovu opakuji, jde o román, nikoli o historickou studii. Pokud autor vytvoří literárního hrdinu a čtenáři ho přijmou, pak automaticky má vůči svým čtenářům určitou odpovědnost. Stejně jako je nemyslitelné, aby Vinetou lhal, tak ani můj Oldřich z Chlumu nemůže ustoupit zlu, nemůže utéct z boje a nemůže být nevěrný své manželce Ludmile. Historickou detektivku považuji tak trochu za pohádku pro dospělé. Základní atributy jsou totiž stejné. Dobro bojuje se zlem a nakonec zvítězí. V tom vidím velikou přednost beletrie, protože skutečná historie je někdy krutá a často i smutná, ale spisovatelé by měli dávat lidem radost a víru.
Vlastimil Vondruška, spisovatel a historik