V záplavě různého braku, který pro nejmenší nečtenáře i čtenáře v současné době u nás vychází, je skutečně dobrý a vhodný text ojedinělou výjimkou. Následující uvedené knížky rozhodně do braku nepatří. Stále více se objevují autorské knížky výtvarníků, kteří zřejmě z nedostatku dobrých textů píšou sami a doprovázejí své jinak mnohdy velmi nápadité a výtvarně krásné knížky slabšími texty.

Jen hrstka výtvarníků to skutečně svede nebo svedla. Psát pro mrňousky není jen tak, jen si zkuste přečíst některé knížky určené nejmenším od Mileny Lukešové, Václava Čtvrtka nebo Hany Doskočilové. To je stále paráda! Máme ještě pár autorů, kteří také nejsou zaměřeni jen na nejmenší, ale zřejmě je nikdo neosloví, aby něco smysluplného, poetického a nenásilně zajímavého stvořili.
Zdá se, že přes veškeré potíže se stále více prosazuje tradice ilustrační školy a že v oblasti výtvarného doprovodu se přes nedostatek příležitostí výtvarníci prosadit dokážou, i když nakonec textově nejlépe jako celek většinou dopadají tituly překladové.

Uvedu příklad mladé nadějné ilustrátorky Alžběty Skálové, které v roce 2010 vyšly tři knížky a které patří k těm zdařilejším:

Jana Šrámková: Putování žabáka Filemona
(vyd. Labyrint),

kde se text jeví jako dost prvoplánový
Alžběta Skálová: Pampe a Šinka
(vyd. Arbor Vitae),

půvabná knížka, za kterou také byla výtvarnice právem oceněna, bohužel na textu by chtělo ještě dost pracovat.
pampe_a_sinka_skalova
Blaise Cendrars: Malé černé pohádky pro nebojácné děti
(vyd. Baobab)

u tohoto titulu je text nejlepší, jedná se ovšem o překlad, a ne původní tvorbu pro děti.
mali_cerne_pohadky


„Když píšu text pro nejmenší, je to jako vyšívání,“ říká Markéta Zinnerová. A já si myslím, že by to mohl být zároveň dobrý vzkaz pro ty, kteří si myslí, že to už umí.

Inspirující myšlenky...

Všímal jsem si koše na odpadky u dveří jejího bytu, a tak jsem zjistil, že pravidelně čte obrázkové magazíny, cestovní prospekty a horoskopy; že kouří exkluzívní cigarety Picayunes; že se živí hlavně tvarohem a dohněda upraženými krajíčky okoralého chleba; že jí vlasy tak zestrakatěly trochu jejím přičiněním. Z téhož pramene jsem poznal, že dostává žoky psaníček od vojáků na různých frontách. Vždycky byla roztrhána jakoby na záložky do knih. Někdy jsem si z toho koše jednu vytáhl. Nejčastěji se v nich vyskytovala slova jako nezapomeň a stejská se mi po tobě a prší a piš, prosím tě a sakra a vem to ďas, a také opuštěnost a láska.
Truman Capote, Snídaně u Tiffanyho