krysaci_zacekNa co sáhne Jiří Žáček, to prokoukne, pookřeje. Vtipné vyprávění o přátelství dvou krysáků z Vizovic, laboratorního potkana z Prahy a sádrového trpaslíka pobaví malé i velké. Oproti večerníčku je valašské nářečí jen naznačeno, s jazykem se Jiří Źáček srovnal profesionálně, neboť v knižním vydání by nářečí neobstálo.

Vznikla tak další pocta Valašskému království, snad jen snad vzkaz Studiu Marwin CZ ke grafické úpravě: Někdy je méně více.

Krysáci | Jiří Žáček |
Podle večerníčku Cyrila Podolského a Martina Šinkovského napsal Jiří Źáček
Ilustrace volně zpracované podle loutek Norberta Držiaka Ivan Mráček
Vydal Albatros Media, edice ČT, 2010

Ukázka z knížky Krysáci:

Malé útulné smetiště poblíž Vizovic bylo určitě nejkrásnější místo na světě. Krysáci Hubert s Hodanem by ho nevyměnili ani za Sýrii Ementálii, ani za Uhersko Salámsko, ani za dalekou Čevabčičínu.
Když byli malí, obývali krysí díru ve vizovické škole a tam vyslechli vyprávění paní učitelky o praotci Valachovi, který putoval zdaleka, až doputoval na Valašsko. Tam pověsil svůj klobouk na nejbližší větev, pozvedl valašku a slavnostním hlasem prohlásil: „Tady je ta země zaslíbená, odvážnými zbojníky, pěknými děvčaty a lahodnými trnkami oplývající, tady nám bude dobře na věky věků!“
Od té doby byli oba hrdí na to, že jsou Valaši a všem světoběžníkům říkávali:
„Všude dobře, na Valašsku nejlíp!“

Inspirující myšlenky...

Všímal jsem si koše na odpadky u dveří jejího bytu, a tak jsem zjistil, že pravidelně čte obrázkové magazíny, cestovní prospekty a horoskopy; že kouří exkluzívní cigarety Picayunes; že se živí hlavně tvarohem a dohněda upraženými krajíčky okoralého chleba; že jí vlasy tak zestrakatěly trochu jejím přičiněním. Z téhož pramene jsem poznal, že dostává žoky psaníček od vojáků na různých frontách. Vždycky byla roztrhána jakoby na záložky do knih. Někdy jsem si z toho koše jednu vytáhl. Nejčastěji se v nich vyskytovala slova jako nezapomeň a stejská se mi po tobě a prší a piš, prosím tě a sakra a vem to ďas, a také opuštěnost a láska.
Truman Capote, Snídaně u Tiffanyho