pan_burtik_pan_spejlickaKniha Svěráka s vynikajícími ilustracemi Jiřího Votruby, vypráví o nevšedním přátelství dvou kamarádů, zpečetěném tlačenkou a lipovým čajem. Tři neuvěřitelné příběhy pana Buřtíka a pana Špejličky doprovodil svými ilustracemi Jiří Votruba. V Albatrosu vyrostla úplně nová nápaditá knížka nejen pro děti.

A o čem je kniha?

První dva příběhy napsal Zdeněk Svěrák v 70. letech pro své děti. Vyšly v roce 1971 a 1972 v Albatrosu jako samostatné sešity a čtenáři si je velmi oblíbili. Třetí příběh - Lekárna U bílé myšky - dopsal Zdeněk Svěrák v tomto roce. „Mezi panem Buřtíkem a panem Špejličkou vzniklo kamarádství, které se hned tak nevidí. To jim pomůže dostat se z každého maléru. Chtěl jsem, abyste je při čtení měli rádi. A hlavně jsem chtěl, abyste se zasmáli.

Ukázka z knihy:
votrubaChlapec od cirkusu, který zametal před stanem, jim ukázal maringotku pana ředitele. Bylo zvláštní, že z ní na několika místech kapala voda.
„Chvíli počkáme, pan ředitel se sprchuje,“ usoudil pan Špejlička, ale chlapec řekl:
„Pan ředitel se nesprchuje. Pan ředitel pláče. Utekl nám klaun Gustav.“
Pan Špejlička zajásal:
„To znamená, že jdeme jako na zavolanou!“ A už ťukal na dveře maringotky.
„Komická dvojice?“ zvolal ředitel cirkusu, a sotva otřel slzy od zármutku, hned mu po tvářích kanuly slzy štěstí. „To je přinejmenším ohromné!“ řekl. „Jelikož však nemáme čas na zkoušení, pojedete rovnou naostro.“
Odpolední program pro děti a mládež právě začínal.
„Pane Špejličko,“ zašeptal pan Buřtík pln úzkosti, „co vlastně budeme předvádět?“
„Stoupneme si vedle sebe, a nikdo se smíchy neudrží,“ uklidnil ho pan Špejlička.
A to už je pan ředitel postrčil do manéže. Když je děti spatřily, ozval se opravdu smích. Ale za chvilku ustal. Každý dychtivě čekal, co ti dva předvedou. Nepředváděli však nic.
Pan Buřtík se po očku podíval na pana Špejličku, a když viděl, že se mírně uklonil, uklonil se také. Ozval se slabý potlesk.
Oba kamarádi na sebe pohlédli, jako by jeden od druhého čekal radu, pak začali couvat zpátky za závěs a přitom se stále ukláněli. Publikum udiveně zašumělo.
„Co to bylo?“ tázal se ředitel.

Inspirující myšlenky...

"Počasí začalo být opět chladné. "Jít ven? K čemu? Aby to člověka přivedlo na krchov," říkala Františka, které bylo milejší být tento týden doma, neboť její dcera, bratr i řeznice ho odjeli strávit do Combray. Ostatně když hovořila o počasí, tak nepřiměřeném roční době, tu jakožto poslední příslušnice sekty vyznávající fyzikální nauky tety Leonie, které v ní takto přežívaly v pozastřené podobě, dodávala: "To je zůstatek božího hněvu!" Ale odpovídal jsem na její stesky jen nyvým úsměvem a zůstal jsem vůči těmto předpovědím o to lhostejnější, že pro mne v každém případě mělo být krásně; viděl jsem už, jak se jitřní slunce třpytí na fiesolském vrchu, hřál jsem se v jeho paprscích; jejich intenzita mě nutila, abych s úsměvem otvíral a přivíral víčka, a ta se jako alabastrové lampy naplňovala růžovým přísvitem. Z Itálie se nevracely jenom zvony, přilétla spolu s nimi i Itálie sama."
Marcel Proust: Svět Guermantových (Hledání ztraceného času III)