plachta pucalkovic amina kniha pro deti

Kdo jiný by mohl napsat kouzelný příběh o záměně psího štěňátka se žirafím mládětem než dobrosrdečný dlouhán, milovaný generacemi diváků. První vydání mu ilustroval Ondřej Sekora, byli v podstatě stejný ročník.

Amina pak vyšla ještě víckrát se Sekorovými obrázky a od šedesátých let s ilustracemi Heleny Zmatlíkové. Jednou ji také ilustroval Stanislav Duda a dočkala se i filmového zpracování.
Klasické a vtipné vyprávění rozhodně potěší i dnes, 120 let od narození jejího autora Jindřicha Plachty (1.7. 1899 – 6.11. 1951).

Obrázky jsou všechny od Ondřeje Sekory © Ondřej Sekora
sekora pucalkovic amina 2

Ukázka:

Paní Pučálková hladila vyděšenou tvář svého muže a poslouchala, co se všechno stalo.

… Vona už potom, potvora, si sama vodrýglovala vokno a žrala kytky vedle. Já ji chtěl spráskat řemenem, ale to bys nevěřila, jakou má sílu v tom krku. To sotva ji chci plácnout, vona do mě strčí, až jsem vždycky upad. Z hladu to nemohla dělat; kdybys věděla, co já jí nosil jídla! No a považ si, že zrovna včera večer, já přijdu, svleču se a dělám si tady svou práci. Amina chodí po pokoji a smejčí nahoře po almaře, není-li tam ňáké jablíčko. Večer pak naproti začli hrát na piáno a housle. Hezky hráli. Amina poslouchá, kouká, jestli to taky slyším. Jářku, vidíš, troubo kvůli tobě nemůžu otevřít a tak pěkně hrajou. Konečně jsem jí přece domluvil, že otevřu, ale k oknu že nepoleze. Otevřel jsem jen vyhlídku.
Zvenku sem šel takovej vlažnej vzduch, všude to teď voní. Chci si dělat dál a najednou zahlídnu: Amina krk napjatej dolů a z prvního patra slyším, jak stará Cingrošová pod námi nadává: jedeš, prej, neřáde, kam sem strkáš čumák, já ti dám pít nám mlíko za vokny a ukusovat fuksie. Vyskočil jsem a tahám Amině krk zpátky, ale kdepak. Tak jsem ji začal bít. Neposlechla. A tu jsem otevřel okno a rozčílený, jak jsem jí chtěl dostat zpátky, tak holt jsem se moc nahnul a sjel po jejím krku. Mně se ještě teď když si na to vzpomenu, hlava točí. Ale ta šikovnost toho zvířete, že mně zachytilo. Teď ale ta hanba, já byl jen v podvlíkačkách!

Paní Pučálková v návalu lásky a strachu o svého muže objala ho vroucně a řekla: - Žes neměl čistý prádlo, viď??

sekora pucalkovic amina

Inspirující myšlenky...

Dolanský mlýn najednou se zastavil. Byloť to ponejprv zas po třiceti letech. Tenkrát zemřel starý mlynář, dnes jeho syn. Mlýn dolanský dle starého obyčeje se zastavil při posledním pána svého vzdechnutí a celé okolí nad nenadálým, neobvyklým tím tichem takřka zkamenělo. Štěpy v sadě, obalené květem růžovým a bílým, podivením sebou ani nepohnuly, větřík jasnou hladinu rybníka po celé ráno dovádivě rozzčeřující úžasem zatajil dech, šepotavé rákosí ostýchavě oněmělo. V olších u potoka to utichlo jako v kostele. Strnadi a drozdové o závod v lupenatém jich chládku prozpěvující ani tam již netíkli, co jim selhal průvod ze mlýna. A čáp jako starý mudrc okolo vody zamyšleně se procházeje, zůstal zaraženě na jedné noze stát; nedůvěřivě zíral k mlýnu, jakoby očekával, že bílé to stavení, oblité nejzlatějším slunéčkem májovým, asi tak neočekávaně zmizí, jako v něm zanikl klepot veselý…
Karolina Světlá, Kříž u potoka